Byl jasný podzimní den. Probudila jsem se do krásného rána.
*Hm, už bych měla splnit ten lov jelena...* pomyslela jsem sklesle.
Moc jsem chtěla být betou, konečně bych měla na co být hrdá... udělala bych si radost... "Tak zvedni hlavu, Summer! Už je na čase vyrazit," řekla jsem sebevědomým tónem, ale se svěšenou hlavou jsem se pomalinku vydala na dlouhou cestu. Za všechen ten čas strávený s Ichabodem jsem přesně věděla, kde je většinou stádo jelenů; včetně vůdce. Jehličnatý les.
Přišla jsem k místu, od kterého jsem nebyla nejdál. Jak jsem čekala, bylo tam pár jelenů. Žádný z nich však nevypadal na vůdce, takže jsem vyčkala, až jich přijde více, snad s tím, kterého hledám. Tak jsem tam seděla, potom ležela, koukala, ale nic. *Vás sedm tam nahoře, za co mě trestáte...* řekla jsem si v hlavě, když přišlo nějaký malý kolouch.
Zvedla jsem se od kamene, za kterým jsem se celý den skrývala a vyšla dál. Moje schopnost výdrž bez spánku se teď maximálně hodila. Nemusela jsem spát několik dní a nijak mi to nevadilo; tedy pokud to nebylo skutečně dlouho a já nelehla jak šutr.
Tak jsem šla lesem, jestli náhodou nezahlédnu nějaké stádo. Nic. *Hm, vždycky tady je mrtě moc jelenů a teď, aby tady jedno stádo vlk pohledal...* řekla jsem si v hlavě naštvaným tónem. Zároveň se mi ulevilo. Do boje jsem se dvakrát moc nehrnula. Přes cestu mi najednou přeběhl jelen. *Stádo?* pomyslela jsem si a potichu, ale rychle jsem se vydala za čtyřnohým zvířetem s kopyty. To, co jsem viděla, mě překvapilo, potěšilo a vyděsilo zároveň. Pode mnou (stála jsem na menší skále, na kterou ona zvířata neviděla) se páslo menší stádečko jelenů. Bylo jich tam odhadem asi patnáct, ale bylo to stádo. A byl tam i vůdce; nebo na to aspoň vypadal. Takový silný jelen s obrovským parožím. Polkla jsem. *Tak jo. Teď půjdu dolů a chytím toho jelena,* řekla jsem si a pomaličku jsem se plížila ke stádu. Stále mě neviděli, protože jsem byla šikovně schovaná v trávě, za stromy i kameny. Naposledy jsem se nadechla a vyskočila jsem. Stála jsem přímo před vůdcem stáda. Cítila jsem se... tak malá a slabá... Ten tvor se mě očividně vůbec nebál, ale že by byl klidný, to asi taky ne. Napřáhla jsem tlapu, ale jelen na poslední chvíli uhnul a než jsem mrkla, měla jsem kopyto na hlavě. Když jsem se vzpamatovala, zahlédla jsem onoho jelena, jak utíká za strom. Pomaličku jsem se zvedla. "Sakra! To bolí... už vím, jak se cejtil ten vlk, když ho Ichabod nakopnul!" zavyla jsem a vyběhla, ač s bolestmi, za jelenem. *Za to zaplatíš!* řekla jsem nasupeně ve své hlavě a vyběhla směrem tvora. Byla jsem trochu zmatená, takže mi nějakou dobu trvalo vyhledání stáda. Ale potom jsem toho jelena poznala. Až moc dobře. Na chvilku jsem si sedla, stádo na mě nevidělo a já se potřebovala před dalším pokusem trochu vzpamatovat. Zavřela jsem oči. *Nádech, výdech. Nádech, výdech.* říkala jsem si chvilku. Potom jsem otevřela oči a znovu se podívala na jelena. *Ach jo... jdu na to...* zamyslela jsem se.
Hbitým pohybem jsem skočila mezi stádo. Několik jelenů se rozprchlo rychleji, několik pomaleji. Ten jeden tam stál. Stál a zíral na mě, jako by mi chtěl dát druhou ránu. Jakoby říkal, že jestli mi to nestačilo, klidně mě zmrzačí. Na vteřinku jsem zavřela oči. Hned, jak jsem je otevřela, jsem na zvíře vrhla zlostný pohled. Jelen nastavil paroží a dal mi jasně najevo, že se mě nebojí. A ještě aby jo, když jsem se napoprvé nechala tak rychle skopat! Otevřela jsem tlamu a rychlím pohybem jsem se zakousla jelenovi do krku. Snažil se mě setřást, což se mu povedlo. Tekla mu krev. Mě nabral na paroží a už jsem jen viděla, jak se mnou třískl do stromu. Dost mě bolela pravá noha, ale nepřestala jsem jít za svým cílem; totiž zabít to zvíře. To, které mě koplo, že mě ještě teď hlava bolela. To, které se mnou mrštilo do stromu, že jsem teď nedošlápla na nohu. To, které se na mě teď dívalo, jako by tohle byl teprve začátek. V očích jsem měla plamen. Plamen touhy vyhrát. Rychle jsem běžela proti nebojácnému jelenovi. Tentokrát se mi nepovedlo se zakousnout do krku, ale to jsem teď ani nechtěla. Zakousla jsem se mu do nohy. Jelen udělal nějaký zvuk, pravděpodobně jelení řečí. Šla jsem mu po noze, aby nemohl daleko utéct pro případ, že by po mně znovu šel. Zvíře mou taktiku odhadlo. Jakoby už ze mě začínal mít respekt, vydal se na velice pomalý útěk, bolela ho noha. Já věděla, že jediné, co teď chci, je zabít vůdce jeleního stáda. Pomalejším, ale stále rychlým, tempem jsem dohnala jelena a skočila mu po krku. Hodně sebou hýbal, snažil se mě setřást ze svých zad. Noha i krk krvácely. Jelenovi docházely síly. Házel sebou čím dál pomaleji, zato já byla každým jeho vysílením silnější. Sílila jsem při každé myšlence na to, že bych na sebe konečně byla hrdá... že bych konečně dokázala něco víc...
Jelen sebou naposledy škubl. Mrtvé zvíře pode mnou bezbranně leželo. Já jen viděla, jak z něho teče krev. Byla jsem na mně známém místě, když byl jelen ještě naživu, utíkal blíž vlčímu táboru, takže pro pozdější zavedení sem Arwena ideální místo. Pro jistotu jsem jelena dotáhla ke kameni, abych měla stoprocentní jistotu, kde hledat. Teď na mě hodně dolehla bolest tlapy i hlavy. Cítila jsem jakési otřesy celým mým tělem, ale při vědomí jsem zůstala. Sedla jsem si k jelenovi, abych se vydýchala. *Tak teď jsem konečně něco velkého dokázala, tedy, co se týče jiných věcí než vyhnanců,* zasmála jsem se. Potom už jsem chvilku pouze seděla a vydýchávala se. Podzimní noční vítr mne ochlazoval. Už každou chvílí mělo přijít ráno. A já byla plně připravena jít za Arwenem.