Lov jelena, den 1. ~
*Ach jo… asi bych měla zkusit toho jelena…* řekla jsem si, když už uběhl nějaký ten čas od dne, kdy jsem se ptala Arwena na úkoly pro post „Beta“. Byla jsem si téměř jistá, že to nedokážu. A i kdyby, ještě mě čekal boj s vyhnancem! Nastával pro mě celkem těžký čas. Chtěla jsem se o to aspoň pokusit. Když už nic víc… Bylo podzimní odpoledne. Zrovna jsem chytla hezké počasí. Na chvilinku jsem se zamyslela. Byly dvě možnosti. Buďto vyrazím hned a budu blíž k cíli nebo selhání, nebo se tu budu vyvalovat a budu si to vyčítat. Samozřejmě jsem zvolila tu první možnost. Z lovu jelena jsem nijak extrémně nebyla nadšená. A kdo by taky byl! Tedy, nešlo tolik o to, že to byl jelen, spíš o to, že to měl být vůdce stáda… Ale tak či tak, pro post bety by tohle měla být jedna z nejzákladnějších věcí. *Snad se nezmrzačím nijak trvale,* pomyslela jsem si, když jsem se pomaličku zvedala. Podívala jsem se ke slunci. Jako by mi snad mohlo pomoci… v téhle situaci mi však nemohlo pomoci nic víc než má vlastní síla, trpělivost a sebevědomí. Jak jsem se zvedala, proběhl mnou zvláštní třes. Jakoby strach z možných rizik. Ten strach jsem rychle hodila za hlavu a loudavým krokem se vydala vstříc možnému nebezpečí. Spát jsem teď několik dní nemusela, protože pár nocí předtím jsem spala normálně. Jo, hold výhoda když se narodíte se schopností velké výdrže bez spánku…
Už při začátku cesty mi bylo nějak jasné, že tahle cesta nebude krátká. Ani lehká. A co teprve souboj s jelenem. Cestou se mi v hlavě prohánělo milion myšlenek. Většina z nich směřovala právě k jelenovi. *Co když se mi něco stane? Něco vážného? Co když mě jelen zabije? Co když…“ stále jsem si v hlavě vytvářela depresivní dotazy. Měla jsem to namířené k lesu, ve kterém byla spousta lesní zvěře, tak proč by ne i jeleni… Sic cesta byla dlouhá, já stále neměla hlad. Spíš jsem si říkala, že bych asi měla něco sníst… Ale kde brát a nekrást..?
Po chvilce uvažování jsem se rozhodla, že se najím, až budu mít hlad. Přeci jen když jsem vyhladovělá tak lépe lovím, protože mám lepší motivaci… A když teď nemám hlad, nevidím důvod se tím zabývat…
Tak jsem si poklidně šla. Pomaličku se začínalo stmívat a já už se blížila k lesu. Na znak, že už jsem vážně blízko, přede mnou proběhl zajíc. Hlad jsem stále neměla a po zajícovi jsem teď vážně nešla, takže mi to bylo tak nějak jedno.
Chvíli jsem se toulala lesem, až mi došlo, že jsem se ztratila a nevím, kudy ven. Kam jsem se podívala, tam byly stromy. Nic víc. Zkusila jsem to otočit a jít zpět. *No super! Zbytečná ztráta času. Kdybys dávala pozor!* nadávala jsem si v hlavě. Po asi půl hodině jsem se podívala nad hlavu. Už byla více méně tma, první hvězdy na nebi zářily. Hvězdy mě teď stejně moc nezajímaly, snažila jsem se najít cestu ven. Musela jsem si pamatovat, kudy tam a kudy zpět, jinak bych zabloudila při cestě do tábora a to by bylo mnohem horší.
Lov jelena, den 2. ~
Po celé noci hledání cesty ven jsem se konečně dostala z lesa. *A teď zase dovnitř.* řekla jsem si v hlavě ironickým tónem hlasu.
Cesta do lesa se mi opět nelíbila. Posílil to fakt, že už jsem mohla být dávno u nějakého stádečka, kdybych trochu myslela. Pro tentokrát jsem si pečlivě zapamatovávala cestu a dávala pozor. Začichala jsem. Ucítila jsem nějaký pach lesního zvířete. *Tohle jelen nebude,* řekla jsem si a šla jsem dál. Tvor byl cítit na cokoli jiného, jen to nebyl pach jelena. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že sama na lov jelena stačit nebudu. Bohužel nikoho dalšího jsem si povolat nemohla. Neměla jsem na výběr. *Klid Summer, jenom najdeš nějaký stádo, budeš riskovat svůj život a popereš se s vůdcem stáda jelena, budeš se modlit abys to přežila a ke všemu to zvíře zabila a pak se jenom budeš radovat, možná…* uklidňovala jsem se. Ačkoli mě to spíš znepokojilo. Stále jsem ještě žádný stádo neviděla, takže o nějakém zabití vůdce nemohla být řeč. Ranní vítr mě šlehal do kožichu, až mi to bylo nepříjemné. Po chvíli však přišla nadevše potěšující zpráva. Ucítila jsem pach jelena. Možná víc jelenů. Pomalým krokem jsem se za pachem vydala. Po chvíli jsem zahlédla pár pasoucích se jelenů. Otočila jsem hlavu a viděla jsem jich více. Asi jsem neměla nejlepší místo. Za uzoučkým stromem by mě mohl leckterý jelen vidět, což by asi neznamenalo plus pro mě. Měla jsem troche jinou taktiku. Třeba do zítřka zůstat v patách tomu stádu a zjistit tak, kde se pohybuje. Kdyby mi utekli (což se nejspíš stane, jak jsem si myslela), abych věděla, kam jdou. Našla jsem si velký tlustý strom, za kterým jsem se schovala. Teď zbývalo stádo sledovat.
Lov jelena, noc ~
Zbytek dne jsem číhala, kam stádo půjde. Nikam nešlo. Hvězdy už byly dávno na nebi a obloha byla černá. Teď to však vypadalo, že se pomaličku stěhují. Šli loudavým krokem, jako by netušili, že nedaleko, avšak v bezpečné vzdálenosti, číhám já. Sledovala jsem je několik kilometrů. Potom se stádo jelenů zastavilo u jakéhosi potůčku. Byla tu hezká tráva a potok byl čistý, pravděpodobně v něm byla úžasná voda. Takže tohle bylo jejich místečko, kam pravděpodobně půjdou. Detailně jsem si zapamatovala cestu. Nebyl to problém, když poběžím, měla bych tu být od druhého místa asi za půl hodiny. Našla jsem si tu kámen, za který jsem si lehla a po zbytek noci mi zbylo jen sledování. Sem tam se nějaká laň odběhla napít k potůčku. Nejvíc zaměřená jsem byla na svůj cíl. Obrovského jelena s mohutným parožím by snad chtěl poznat jen málokdo, obzvlášť co se vlků týče. Už teď mi bylo jasné, že porazit ho nebude snadné ani náhodou. Sudokopytník skoro celou noc nespal. I přes to vypadal dost připraveně bojovat.
Lov jelena, den 3. ~
Dnes přišel můj den. Den, kdy jsem poprvé chtěla okusit štěstí. Teď to bylo buď a nebo. Jelení stádečko vypadalo u potůčku tak spokojeně, až mi skoro bylo líto zabít velkého jelena. Avšak věděla jsem, že později bych si to neodpustila. Vyčkala jsem, až velký jelen na chvilinku obrátí svou pozornost mimo stádo. Pomaličku jsem se přibližovala, avšak čím blíž jsem byla, tím víc moje rychlost narůstala. Nesměla jsem nechat jelena utéct. Ani to nevypadalo, že by chtěl utéct. Stačilo, aby proti mně obrátil mohutné paroží a dost jsem znejistila. Pokusila jsem se k němu dostat blíž, ale nepodařilo se mi to. Stádo už pomaličku prchalo mně známým směrem. Obrovský vůdce stáda vyběhl až jako poslední. Několik kilometrů jsem běžela za nimi, avšak jsem se mezitím toulala v myšlenkách. *Má to vůbec cenu?* říkala jsem si pořád dokola. Nic jiného než zkusit to mi nezbylo. Jak jsem to odhadovala, cesta k druhému místu trvala zhruba půl hodiny během. Stádo bylo celkem překvapené (nebo bych to tak aspoň já nazvala), když mě spatřilo. Nebránilo jim to však běžet někam dál. Já běžela v jejich cestičkách, abych se neunavila vyšlapáváním vlastních. Svůj cíl jsem si šikovně oddělila od stáda. Běžela jsem vedle něho celkem dlouho, několik kilometrů. Jelen už vypadal, že na něho padá únava. Využila jsem příležitosti a pokusila jsem se po něm skočit. Bohužel se mi to jenom zdálo. Jelen mě dost rychle setřásl a já zůstala ležet na zemi. Vzpamatování mi netrvalo moc dlouho. Ihned jsem nasadila obrovské tempo, ale jelena jsem nenašla. Vrátila jsem se po stopě laní ke stádu. Vůdce stáda by snad všechny laně a kolouchy nenechal samotné, takže nějak se k nim vrátil. Snažila jsem se uvažovat nadevše logicky. Vyplatilo se mi to. Velký jelen byl u stáda, když jsem se vrátila. Dost možná na mě čekal, ale nevšiml si mě. Vzala jsem to dost oklikou. Trochu jsem pociťovala bolest přední pravé nohy, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Přeci jen, musím něco vydržet! Stádo bylo na mně neznámém místě, ale pamatovala jsem si cestu. Už jsem neudělala tu chybu, jako na začátku mé cesty. Našla jsem si útulné místečko ve vysoké trávě, kam jsem si lehla a pár hodin jsem jen pozorovala stádo. Krom toho jsem se snažila uklidnit tep a dech. „Dneska navečer budu pokračovat,“ špitla jsem do trávy, což stádo laní a jelenů ani náhodou nemohlo zaslechnout.
Lov jelena, stmívání ~
*Tak jo Summer, to zvládneš!* povzbuzovala jsem se. Vyskočila jsem rovnou do stáda, čímž jsem dohnala celé stádo k běhu. Celé, kromě jednoho jedince. Toho, po kterém jsem celou dobu šla. Chvilinku jsme naproti sobě stáli a zírali na sebe. To však netrvalo dlouho. Jelen se dal na útěk a já za ním. Začala jsem ho uštvávat. Šla jsem mu nejprve po nohou, přičemž jsem dostala silnou ránu do čumáku od jeho zadní nohy. I přes ránu, kterou mi způsobil on, jsem se trefila. Z nohy mu trochu tekla krev, avšak ne dostatečně na to, aby ho to vysílilo. Zkusila jsem to na slabinách, ale to se po mně ohnal parohy. Celou dobu jsme běželi. Do slabin jsem ho nekousla, protože dřív jsem dostala pořádnou perdu od jeho paroží. I přesto jsem se jelena snažila uštvat během. Dlouhým během. Po tom běhání jsem pociťovala bolest nohy, která vznikla při mém pádu z jeho zad.
Pokusila jsem se ho kousnout do břicha – úspěšně. I přes jeho jelení cosi, co se podobalo volání o pomoc, dál běžel. Šla jsem mu po nohou. Několikrát jsem schytala pořádnou ránu do čumáku od nohy, jindy to bylo do hlavy parožím. Bolelo mě z toho celé tělo. Po několikátém kousnutí do nohy už jelen vypadal unaveněji. I já byla celkem unavená. *Hned, až to bude možný, hodím si dvacetm možná třicet nebo padesát, kdo ví,* povzbuzovala jsem se v hlavě. Hecovala jsem sama sebe, abych běžela dostatečně dlouho na jelenovo uštvání. Stačila jedna chyba, moje zpomalení, a on už mohl být jinde a odpočívat, čímž by nabral síly.
Ztracená krev se na jelenovi začínala projevovat stejně jako únava. Jelen zpomaloval. Už jsme uběhli spoustu kilometrů a já sama už málem padala únavou. Jelen byl dostatečně unavený na můj pokus a risk; pokusit se ho srazit k zemi. Udělala jsem to poslední. Skočila jsem po jelenovi, který se naposledy ohnal parožím a tak ho strhla na zem. Už byl dole. Cukal sebou, snažil se mi vymanit, ale to už jsem se mu zakousla do krku. Snažila jsem se ho zadávit. Po chvilce už jsem jenom seděla před mrtvým zvířetem. Všechna bolest i únava na mě spadla. Hodně hlasitě jsem zavyla. *Už abych byla v táboru, tam si lehnu, odpočinu si a třeba se mi udělá lépe,* zamyslela jsem se. Uvědomila jsem si, že mi z čumáku trochu teče krev. Určitě z toho, jak mě několikrát kopl ten jelen… O to už jsem se teď nestarala. Tak nějak jsem se starala jen o to, že sedím před mrtvým jelenem.