Posty pro smečku

Omega > Delta:
- Být oficiálně ve smečce. Odehrát první hru s Arwenem, přijetí do smečky. Na chatu.
- Splnit náhodný úkol, který vám zadá Arwen. Tzn. setkat se ve hře s Arwem, vyslechnout od něj úkol, posléze napsat příběh jak jste to plnili.
- Setkat se ve hře s alespoň dvěmi dalšími vlky ze smečky, Arwena nepočítaje. 
 
Delta > Gamma

- Znát herně celou smečku. (Pokud je někdo z hráčů neaktivní, řešte to s Arwenem. Dají se dělat ústupky.)
- Splnit běžnou náplň práce gammy - Nakrmit smečku, pomoci někomu v nesnázích, vyřešit spor. Formou hry. (Spor může být i mezi někým ze smečky a z hlídky. Musíte splnit všechny tři, může to být víc her.)
- Potkat na území smečky vyhnance a zahnat ho. Formou příběhu.

Gamma > Beta
- Získat Arwenovu důvěru. Je na vás, jak to uděláte, ale pokud vám Arwen nebude plně důvěřovat, je nesmysl, aby vás povyšoval na hodnost, kde je důvěra potřeba. 
- Primárně tuto hodnost ovlivňuje počet vlků, kteří ji již mají. Pokud jsou ve smečce čtyři bety, počkejte, až jeden z vlků odejde/zmizí/vzdá se hodnosti.
- Jeden vyhraný boj, nejlépe s někým z vyhnanců. Přeci jen, bylo by nelogické útočit na někoho z horské hlídky či snad dokonce ze smečky. Formou hry. (Boj nemá být lehký. Váš vlk pravděpodobně bude i nějak vážněji zraněn, berte na to ohled i v příštích hrách.)
- Ulovit jelena, vůdce stáda, bez pomoci magie. Formou příběhu. (Uvědomte si prosím, že pro normálního vlka to nemusí být vůbec lehké. Příběh by neměl mít tři řádky, hodnotí se popis boje jak vlka, tak jelena.)
 
Povýšení vždy probíhá na chatu formou hry.
Na hodnosti musíte být jeden měsíc, než se můžete posunout dál. 

Zde vkládejte příběhy

Snad to bude dobrý...

"Ten úkol splním!" řekla jsem sebevědomě Arwenovi a rychle vyběhla vstříc zemi vyhnanců. Cesta byla dlouhá, čekala na mě spousta překážek a první, jenž mě potkala, byl hlad.
*No tak, Summer, rychle něco ulov a nezdržuj se...* nabádala jsem se v hlavě. V tu chvíli jsem zahlédla svého koňského přítele Ichaboda. Pohled mi sjel na zajíce za ním. Vyběhla jsem a užuž málem vyskočila, ale Ichabod se vzepjal, jakoby se lekl. Přední nohou mne kopl do čumáku. Ichabod se hned začal chovat, jako by mu to bylo líto - začal se ke mně tulit a ržát na mne. "To víš, že ti odpouštím kamaráde," usmála jsem se. Čumák už tolik nebolel. I přes to, že já a Ichabod nemluvíme stejnou řečí, většinou si tak nějak rozumíme.
Zakručelo mi v břiše a to přerušilo ten nádherný moment, kdy kůň objímal vlka. Já si však uvědomila, že musím do země vyhnanců.
"Promiň Ichabode, už musím jít..." řekla jsem smutně se sklopenýma očima. Packou jsem mu opatrně přejela po lysině a běžela najít něco k žrádlu. Zajíc, na kterého jsem původně útočila, už tam nebyl.
Cestou mi došlo, proč se Ichabod splašil. Z jeho pohledu to vypadalo, že útočím na něho a na svou obranu se vzepjal.
Stále jsem hledala něco k zakousnutí. Přes cestu mi přeběhl jelen, tak jsem se za ním vydala. Byl trochu (vlastně hodně) nešikovný a zakopl o první kámen, takže jsem se hodně dobře najedla. Další (a poslední problém před hranicemi) problém nastal přesně u hranic. Thunder tam stál a vypadalo to, že je připraven kdykoli zasáhnout. Jiná cesta teď prostě nebyla. Čekala jsem, až se podívá jinam, ale nic. Po chvíli odešel a slyšela jsem, jak zamrmlal "Mám hlad, musím něco chytit. Snad to tu teď bude klidný,"
*Super, volný průchod,* pomyslela jsem si a rychle proběhla hranice. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Bylo to tam velmi chudé, žádná zeleň. Jen dva černí vlci, jenž trhali mršiny. Užuž jsem se jich chtěla zeptat na příběh, ale poté jsem zahlédla jizvy a velmi dlouhé špičaté zuby.
"Na co tak vejráš!" zasyčel jeden z nich jedovatým hlasem. Nepřipadalo v úvahu se jich ptát na příběh, vypadali dost agresivně. A taky se tak chovali. Zalil mě ledový pot. Celá jsem se oklepala a běžela dál a dál, dokud jsem nezahlédla nějakého šedivého vlka. Barvou trochu připomínal mě, neboť měl také modrý odlesk na své srsti, ale jinak mi nebyl podobný ničím. Měl spousty kousanců, škrábanců, byl vyhublý a v očích měl zlost.
"Dobrý den, já-" chtěla jsem se představit, ale on mě přerušil.
"Rozhodně nejsi ze země vyhnanců. Nevypadáš nijak bojovně, nebo jsi snad čerstvě vyhnaná?" řekl a pohlédl mi do očí. V těch jeho rudých byla zlost. Bála jsem se odpovědět. Celá ta země vyhnanců na mě působila jaksi děsivým dojmem. *Co mám odpovědět?* říkala jsem si v hlavě.
"Nezáleží na tom, odkud jsem. Záleží na tom, proč tu jsem," pokusila jsem se do svého hlasu přidat trochu sebevědomí.
"Hm.. tak proč tu jsi?" štěkl na mě vlk. Teď jsem si říkala, jestli je opravdu celá země vyhnanců tak agresivní nebo co...
"Jsem tu, abych vyslechla něčí příběh." odpověděla jsem klidně.
"Ha! Příběh? V zemi vyhnanců? Nespadla jsi na hlavu? Jestli skutečně chceš, aby ti vyhnanec jen tak řekl příběh, tak jsi na omylu!" zasmál se, ale najednou mu do očí zase stoupla zlost.
"Samozřejmě vím, že byste chtěla něco na oplátku," stále jsem neztrácela klid.
"Tak jdi hledat jinam! Já se nehodlám spolčovat se zelenáčem, či snad dokonce někým z tý debilní smečky, která nás vyhnala!" zasyčel jedovatě a já věděla, že tady nepochodím.
Šla jsem pomalu se sklopenou hlavou. Říkala jsem si, že snad nikoho nenajdu. V tom jsem narazila na vlčici, jenž na tlapě měla fialovou barvu. Vypadala přívětivě, snad nejvíce z těch vlků, které jsem potkala.
"Dobrý den, jmenuji se Summer," začala jsem hovor.
"Nazdar. Jsem Madness, ale... počkat. Nevypadáš na to, že bys byla vyhnanec! Hm... kousance žádný, škrábance žádný, srst neponičená, vyhublá taky nejsi..." začala mi říkat své pochybnosti vyhnankyně.
*Uh, snad mě nezakousne,* pomyslela jsem si.
"Je na první pohled jasné, že tady nežiješ," řekla a pohodila hlavou k vlkům, trhajícím mršiny.
"Dobrá... uhodla jsi to... jsem ze smečky." řekla jsem se sklopenou hlavou. Bylo pro mě divné jí tykat, ale jí asi bylo divné, když jsem jí vykala.
"Co tu chceš?" řekla mile.
"No.. potřebuji, abys mi ty - nebo někdo z vás vyhnaných, řekla nějaký příběh... jsem ochotna splnit tvůj úkol," oznámila jsem jí.
"Hm, nuže fajn. Má malá vlčátka už dlouho nejedla... nabízím, že se porveme. Prostě rvačka, pokud vyhraješ ty, řeknu ti příběh a kudy k vám do smečky. Avšak když vyhraji já... staneš se potravou pro mě a má maličká," řekla s úsměvem. Polkla jsem.
*Asi by mě sežrala, kdybych ustoupila, takže nemám na výběr,* řekla h´jsem si v hlavě.
"Jdu do toho," řekla jsem se zavřenýma očima. Téměř nikdy jsem se nervala. Věděla jsem, že vyhrát musím.
Začaly jsme kolem sebe chodit. Hluboce jsem se nadechla. První rána byla udělena mně. Dostala jsem packou do čumáku.
Rychle jsem se vzpamatovala a kousla ji do krku. Ani to vlčici nezastavilo. Úder mi vrátila a mnohem větší silou. Zakousla se mi též do krku, a vycítila jsem, že tohle nebude lehké. Měla silné zuby. Konečně se pustila a já po ní skočila a svalila jsem ji na zem. Vítězem v tomto boji byl ten, kdo pět vteřin udrží druhého na zemi. Madness se nedala a rychle se vykroutila. Geniálně mě zmátla a já nevěděla, kde je. Najednou na mě skočila zezadu a povalila mě. *No tak, Summer!* vybízela jsem se v hlavě a rychle se jí vymanila. Konečně se mi ji povedlo znovu povalit. Pět vteřin uteklo a já unaveně padla na zem. Bolel mě krk.
"Vyhrála jsi. Dobře, jsem nucena ti povědět příběh," řekla nahlas a dva vlci, kteří rvačku sledovali, se začali smát.
"Takže ona chce za výhru příběh?" zachechtal se jeden.
"Jo, tak se zklidni a jdi požírat mršiny!" zasyčela Madness. Vlci ji poslechli, jako by se jí báli.
"Řeknu ti příběh o mně a mém životě" začala.
"Když jsem se narodila, otec stále někam chodil - narodila jsem se v jedné smečce - už si nevzpomínám na jméno... Táta byl alfou, a mámu štvalo, že byl stále pryč; i přes to, že ona sama byla betou. Vždy, když se vrátil, máma ho seřvala, že něco neudělal a tak no... tak vždycky zašel za betama, jestli není problém a když ne, což bylo většinou, zase odešel. Takhle to chodilo do mých tří let. To už jsem byla dospělá vlčice, hledala jsem si partnera a pak mě táta jednou vzal s sebou, když odešel po hádce s mámou. Stáli jsme u nějakého jezera. Řekl, že tam chodí po každé hádce si vyčistit hlavu. Že tam chtěl vzít i mámu, když se poprvé vrátil, ale když se do něho pustila, neměl šanci. Bylo to tam krásné, ptáci zpívali, voda hučela, jeleni skákali... ale když jsme se vrátili, máma prohlásila, že ho už nechce vidět za to, že mě jí sebral. Když táta pochopil, že to myslí smrtelně vážně, zase odešel. A já věděla kam. Jednou v noci, když máma s mými sourozenci spala, tiše jsem odešla. Odešla jsem k tamnímu jezeru. Zahlédla jsem tátu. Ležel utopený na břehu vody. Spustil se mi pláč, jen nešel zastavit. V tu chvíli na mě promluvil nějaký bílý vlk a zeptal se, jestli jsem Madness. Že mu prý táta řekl, aby mě seznámil s důvodem, proč se utopil. Asi mu bylo jasné, že tam přijdu. Když mi řekl, že to celé začalo tou jejich první hádkou ještě před mým narozením, spustilo se mi ještě více slz. Už jsem nechtěla být s mámou. To ona ho vyštvala k tomu, aby se utopil... Utekla jsem a narazila jsem na tuhle zemi vyhnanců. A pak mě nepustili přes hranice. Konec." dopověděla kratší příběh. Po tvářích ji začaly stékat slzy.
"Domů se dostaneš, když půjdeš pořád rovně na jihovýchod, měj se," řekla Madness a utekla. Sklopila jsem hlavu.
"Aspoň teď mám ten příběh," řekla jsem nahlas a vydala se k hranicím. Celou noc jsem nespala a chtěla jsem si někde lehnout. Stále jsem se držela se slovy "Ne, nesmíš, až budeš za hranicemi!", ale už to nešlo. Padla na mne únava. Lehla jsem si na tvrdou zem, zavřela oči a usnula. Probudil mě nějaký vlk.
"Hej! Odpověz! Co tu děláš?! Na noc si odejdu a hned mi to tady zabereš!" zasyčel.
"Promiň!" řekla jsem a utekla. Už jsem byla u hranic, ale zase tam byla hlídka. Tentokrát tam byl někdo, koho jsem neznala.
*Určitě si bude myslet, že jsem vyhnanec!* pomyslela jsem si. Vyčkala jsem, až se otočí. Pak jsem rychle běžela a onen vlk za mnou. Asi to nebylo zas tak vychytralé. Prchala jsem přes hory až daleko na louky.
"Mám... ten... příběh!" vykoktala jsem a vyčerpaně padla. Vlk z hlídky to otočil, jen se na mě ještě podíval a potřásl hlavou.
---
Snad to je dobrý :D
~ Psala jsem to včera kolem půlnoci, takže se nebudu divit, pokud tam něco bude špatně nebo tak no... :D Snad nevadí ta rvačka, ale já už fakt nevymyslela, jak jinak to udělat...

Re: Snad to bude dobrý...

Oprava:
Lov
Nahrazeno: Přes cestu mi přeběhl jelen, tak jsem se za ním vydala. Byl trochu (vlastně hodně) nešikovný a zakopl o první kámen, takže jsem se hodně dobře najedla.
Opraveno: Přes cestu mi přeběhl zajíc. *Nic lepšího asi seženu,* pomyslela jsem si a běžela za malým zvířetem. Skočila jsem po drobném tvorovi a zakousla ho. *Až se vrátím, musím se najíst...* řekla jsem si v hlavě.

Nahrazeno: Prchala jsem přes hory až daleko na louky.
"Mám... ten... příběh!" vykoktala jsem a vyčerpaně padla. Vlk z hlídky to otočil, jen se na mě ještě podíval a potřásl hlavou.
Opraveno: Prchala jsem přes hory s hlídkounem v patách až daleko na louky. Popadala jsem dech a přeběhla velký kus, až jsem zahlédla Arwena. Doběhla jsem z posledních sil až k němu. "Mám... ten... příběh!" vykoktala jsem a vyčerpaně mu padla u nohou. "Asi si s ní už poradíš sám..." zaslechla jsem hlas vlčice z hlídky. Potom se otočila a odešla.

Třeba by mi mohl post delty slušet :P

//Omlouvám se za délku. Snad nevadí dodání postav whanalů (pro ilustraci https://nd05.jxs.cz/964/635/602b45826c_84632403_o2.png). Jsou to ne-zrovna-milá liščí zvířata z mé staré rpg. (Na jejich téma bych se ještě rád na něco zeptal.) Hádám, že předání úkolu se dohraje na chatu...? Jinak... enjoy ^.^//

Úkol: přinést zářící lišejník z jeskyně pod Pohořím Sokolů.

Jednu noc jsem strávil v bezpečí poblíž řeky, ještě než se vpíjela mezi hustě porostlé břehy. Pohoří Sokolů se přede mnou tyčilo do výšek, které před mými zraky skryly šedivé mraky.
První paprsky studeného ranního slunce mě zastihly napůl cesty k horám. Vybral jsem si les na pravé straně z mého úhlu pohledu. Nevypadal tak hustě a po cestě jsem narazil jen na několik veverek. Jednu jsem ulovil. Seděla na zemi příliš zabraná svým jídlem než aby mě zpozorovala. Jedno malé „chramst“ a měl jsem svačinu.
Pokračoval jsem dál ke stínu vysokých hor. Na tu vzdálenost mi dřív ani nedocházelo jak vysoké jsou. Teprve když jsem stanul před nimi jsem si uvědomil celou jejich rozlohu. Nemohl jsem odolat a chvíli jsem tam jen stál a pozoroval je s klidným respektem. Snad můj úkol nikam nepospíchal.
Když jsem se znovu vydal na cestu, nebyl jsem si jistý, kterým směrem se vydat. Měl jsem najít vstup do jeskyň, ale netušil jsem, kde by mohl být. V hromadách sesunutého i pevného kamení se hledalo špatně. Procházel jsem se úpatím hor a drobné ostré kamínky se mi zapichovaly do tlap. Větší kameny místo toho nejprve nabízely vhodné místo k šlápnutí, ale jakmile jsem došlápl, změnily se na vratké viklany, které se pod mou vahou nejednou sesunuly o pár metr níž. Jestli něco, naučil jsem se nevěřit kamenům.
Slunce mi pálilo do boku. Nemohl jsem uvěřit že už zapadalo. Strávil jsem hledáním nějakého tunelu celý zatracený den a nenašel jsem nic. Tlapy jsem měl rozedřené a svaly vyčerpané. S dalším neopatrným krokem jsem se sesunul a tvrdě narazil do pevného šutru. Zůstal jsem tak ležet. Naštvaný a vyčerpaný. Už dřív mi došlo, že kopání do kamenů není nejlepší způsob jak si vybít vztek tak jsem se o to raději znovu nepokoušel. Jen jsem tam ležel a sledoval západ slunce nad horami. Byl to nádherný, dech beroucí pohled. Kdyby netrval jen několik málo minut, dokázal bych se na něj dívat celý den. Kdyby mě teď někdo z vlků, kteří mě znají, spatřil, nevěřil by že jen ten výraz můj, jelikož se nyní ze všeho nejvíc podobal úsměvu. Ale měl jsem úkol a ten s koncem dne neskončil.
Postavil jsem se opatrně na všechny čtyři aby pode mnou nepodjel další kámen, ale ten velký, do kterého jsem narazil, vypadal pevně. Stoupl jsem si na něj a opravdu se ani o píď nehnul. Něco mi na něm připadalo zvláštní. Při bližším ohledání jsem si všiml táhlých stop po drápech. Nebyly to vlčí drápy, na to byly moc tenké. Ale rozhodně musely být ostré a patřit nějakému většímu zvířeti. To se mi nelíbilo. Chtěl jsem odsud co nejrychleji odejít, ale pak mi došlo, že pokud tu žije nějaké takové zvíře, bude tu mít pravděpodobně noru, nebo bude žít v jeskyních hor. A já se potřeboval do těchto jeskyní dostat.
Dřív než jsem se mohl rozmyslet jsem za zády uslyšel funění. Mezi kameny se rychle a bez zaváhání prosmýkalo jakési zvíře. Tmavá, šedo zelená srst potahovala kostnatou, velké lišce podobnou postavu a na zádech přecházela v něco zdánlivě podobného zakrslým pahýlům křídel. Srdce se mi zastavilo. Byl to whanal.
Myslel jsem si, že whanalové žili pouze v mém domovském Mhaenissu a i odtamtud je má matka se smečkou dávno vyhnala. Slýchával jsem o nich v příbězích. Měli ostré tesáky a ještě ostřejší drápy. Jedem whanal proti dospělému vlkovi nic nezmohl, ale oni nikdy nechodili samotní. Byli prohnaní a lstiví. Nepřátelé vlků.
A teď jsem je tu viděl sebejistě se provlékat mezi ostrými hranami skal a blížit se ke mně. Byli čtyři. Jeden z nich táhl mrtvou kozu. Neměl jsem moc času na rozmyšlenou. Ukryl jsem se za velký kámen. Matně jsem si vzpomínal že whanalové mají špatný zrak. Doufal jsem, že mi to pomůže a neobjeví mě.
Jeden z nich se otřel o kámen za který jsem se schovával. Tlapou tápal v temnoucím večeru po hranách kamene dokud nenalezl škrábance na jeho povrchu. Bublavě zapískal a k mému úleku k němu ostatní tři přiběhli. Jaly se obcházet ten velký kámen za kterým jsem se schovával. Už už jsem viděl jak mě objeví. Připravoval jsem se na boj, i když jsem si nebyl jistý, jestli dokážu vyhrát proti čtyřem najednou. Neměl jsem jinou možnost.
Připravoval jsem se ke skoku po nejbližším z nich, když tu náhle zmizel ve tmě. Zamrkal jsem. Přímo přede mnou jako by zmizel. A za ním druhý. Teprve když procházel třetí whanal všiml jsem si úzkého otvoru v kameni. Byl tak nenápadný, že jsem si ho nevšiml ani když jsem před tím stál několik kroků od něj. Vchod do jeskyní.
Když v průrvě zmizel poslední whanal, zaplavily mou mysl pochyby. Whanalové byli smečkoví tvorové. Akorát, že jejich smečky byly tak dvakrát větší než vlčí. Tam dole v jeskyních se mohl a pravděpodobně nacházel celý jejich pelech. Hrdlo se mi sevřelo. Na moment se mi chtělo utéct. Nechat tohle všechno za sebou, opustit smečku a vrátit se ke svému životu tuláka.
*Byl bys sám sobě pro smích,* pomyslel jsem si zkroušeně. Rázně jsem zavrtěl hlavou a umlčel všechny pochybovačné myšlenky. Byl to můj úkol a já ho splním.
Zavřel jsem jedno oko a s hlubokým výdechem jsem se protáhl skulinou. Byla dost úzká aby mi dělala problémy a zároveň dost široká na to, abych se úplně nezasekl. Nechtěl bych se zaseknout ve vstupu do pelechu whanalů abych se jim naservíroval jako na podnose.
Vevnitř byla hluboká tma. Otevřel jsem zavřené oko, které jsem před tím zavřel aby si rychleji přivyklo tmě, a zavřel to otevřené, které bylo stále zvyklé na šero venkovního večera. Díky tomu jsem dokázal alespoň částečně rozpoznávat obrysy kamenných stěn.
Stěny byly hladké. To žádný whanal neudělal. Pokračoval jsem opatrně podél stěny a využíval své ostatní smysly, jako sluch a čich, abych se zorientoval. Před sebou jsem slyšel funění čtveřice whanalů a z hlubších tunelů jim odpovídalo podivně znějící houkání. Vítání lovců.
Držel jsem se v dostatečné vzdálenosti od nich a když se tunel náhle rozpojil, vydal jsem se tím druhým než oni. Šel jsem dál temným a chladným tunelem. Adrenalin v mém těle mě přinutil naprosto zapomenou na únavu. Šel jsem co nejtišeji dál.
A stejně jsem málem přeslechl tiché zamlaskání ani ne několik kroků ode mě. Jeskyně se tu rozšiřovala a na zemi tu leželo něco masivního. Viděl jsem šupiny podobné hadím. I tělo vypadalo podobně, jako obrovské klubko spícího hada. Akorát že tenhle had mě tak metr v průměru. Zadrhl se mi dech v plicích. Hadí bazilišek. A já mu málem šlápl na ocas.
K mé nezměrné úlevě spal. Opatrně a co nejtišeji jsem procupital kolem něho. Tohle byla jediná cesta dál. Neprobudil se, naštěstí, a já mohl pokračovat čím dál tím víc chladnoucími tunely.
Začínala tu být mírná zima. A když byla zima mě, severskému vlkovi, bylo to už něco. Procházel jsem hladkou dlouhou jeskyní ponořenou v naprosté tmě. Už jsem ani nic neviděl, řídil jsem se čichem. Odněkud sem pronikal ten chladivý a čerstvý vzduch. Mohl jsem jít tak hodinu, únava se opět probudila, když se najednou něco změnilo. Na konci jednoho tunelu, za zatáčkou, jsem zahlédl slabé světlo. Nejprve jsem si myslel, že mě jen mámí zrak, ale opravdu tam bylo. Světle modravé. Vlilo mi do žil novou energii.
Nejspíš nikdy nezapomenu ten pohled. Když jsem vyšel zpoza rohu spatřil jsem krásu, která naplnila mé tvrdé srdce něčím, co jsem neznal. Byl to snad pocit klidu? Čistoty? Života? Netušil jsem. Přede mnou se rozkládal obrovský jeskynní dóm, který hravě strčil mé nekrásnější sny do kapsy. Stěny byly naprosto hladké a zvedaly se vzhůru v tmavnoucím kuželu, který mizel ve tmě. Vypadalo to jako tělo sopky, které se místo ohnivé zkázy rozhodlo nést život. Jezírko průzračné vody plnilo téměř celý dóm. Veliké ryby, druhů které jsem nikdy dřív neviděl, plavaly sem a tam tou průhlednou vodou. Lišejníky svítící všemi možnými barvami obrostly stěny i drobné ostrůvky jezírka. Na nich hřadovali drobní tvorečci, které jsem neznal. Trhali barevné lišejníky a nacpávali si je do tvářiček.
Najednou jsem opět pocítil svou únavu, ale nebyla tak těžká, jako většinou. Klid této jeskyně mě ukolébával a já se nemohl dál bránit. Složil jsem svou hlavu na břeh jezírka a během několika úderů srdce jsem usnul v melodii barevných lišejníků. Těsně před tím, než jsem usnul, jsem měl pocit, jako bych tu melodii skutečně slyšel. Jako by pro mě lišejníky zazpívaly. Ale pak jsem se propadl do sladké temnoty spánku.

Takhle dobře jsem se dlouho nevyspal. Kdyby mě neprobudilo kručící břicho spal bych tam dodnes. Ale můj hlad se ozýval tak nahlas až se rozléhal po stěnách jeskynního dómu a děsil drobné tvorečky žijící v lišejnících. Ležel jsem na břehu a přímo vedle mě plavala ryba. Bylo to neuvěřitelné, jako by se mi nabízela. Skočil jsem po ní a uhasil svůj hlad.
S tlamou od krve jsem se rozhlédl po jeskyni. Vzpomněl jsem si, proč jsem sem přišel. Klid této podzemní zahrady mě ukolébal natolik, že jsem málem na svůj úkol zapomněl. Tak moc se mi nechtělo opouštět průzračné jezírko, ale věděl jsem, co je třeba udělat. Přišel jsem ke stěně a svou přítomností omylem vyvolal paniku u nejbližších tvorečků. Prohlížel jsem si barevný lišejník a přemýšlel, jestli není škoda ho utrhnout.
Za mnou se ozvalo tlumené chrčení. Ztuhl jsem strachem. Slyšel jsem ohromné šupinaté tělo jak se plazí tunelem ze kterého jsem přišel. Málem jsem se otočil, ale věděl jsem, že nesmím čelit přímému pohledu baziliška. Podíval jsem se do vody jezírka. Bylo tak průsvitné, že téměř nic neodráželo, ale všiml jsem si slabého baziliškova odrazu. Jeho mohutná hadí postava se vytáhla do výše za mými zády. Něco zasyčelo a něco zaskřípalo. Ty zvuky mi téměř zmrazily veškerou krev v těle. Neměl jsem šanci. Zklamal jsem. Nikdy neodejdu z jeskyní živý. Spolkne mě bazilišek.
„Víí!“ zaprotestoval slabý hlásek a ozvalo se plesknutí mokrého lišejníku narážejícího do chladné šupinaté kůže. „Víí!“ přidaly se další hlásky a další pleskání. Drobní tvorové žijící v lišejnících házeli svůj zářící domov a jídlo po ohromném baziliškovi.
Nemohl jsem uvěřit tomu, co se děje. Ale protest tvorečků nemohl baziliška zastavit, jen ho na chvilku vyrušil. Musel jsem využít čas, který mi poskytli. Nečekal jsem. Naplněn novou silou jsem utrhl ze stěny několik kousků modře a fialově zářícího lišejníku a uskočil stranou. Tak tak jsem se vyhnul baziliškovu útoku. Jeho zubatá tlama mě minula jen o několik palců a narazila do lišejníkaté stěny. Síla nárazu baziliška dezorientovala a dala mi čas na útěk.
Hnal jsem se černočernými tunely s jistotou a rychlostí, které jsem se i sám podivil. Ale nepřemýšlel jsem nad tím a utíkal co jen to šlo. Překrásná podzemní zahrada mi mizela za zády. Díky paměti jsem se dokázal proplétat jeskyněmi temného komplexu, který byl jistě starší než všechno, co jsem dodnes poznal. Co mi před tím trvalo hodinu, zvládl jsem nyní během desítek minut. Slyšel jsem řev baziliška, který se nesl tunely. Byl tak daleko ode mne. Utekl jsem mu. Teď už jen se dostat pryč z tunelů na povrch.
Cítil jsem v sobě takovou sílu a vytrvalost, jako bych mohl běžet odsud až k rohatce bez zastavení nebo polevení na této šílené rychlosti. Prohnal jsem se kolem rozdvojené chodby, odkud jsem slyšel houkání pelechu whanalů. V té chodbě jich několik stálo. Nechápavě se dívalo na hnědozrzavou skvrnu zářící modře a fialově, která se kolem nich bez zastavení prohnala a mířila pryč z jeskyní. Slyšel jsem za sebou bručivé pískání, znělo rozhořčeně. Ale nezastavil jsem se.
Vysoukal jsem se do paprsků ranního slunce. Oslepilo mě na okamžik. Musel jsem zastavit. Nezdálo se, že by mě whanalové pronásledovali, ale nemohl jsem to riskovat. Ještě stále oslepen jsem se vydal po nestabilních kamenech. Klouzaly mi pod nohama, ale já si toho nevšímal.
Až teprve když jsem se rozkoukal, spatřil jsem před sebou nový den nad Xikuratem. Bylo nádherně. Před sebou jsem viděl lesy i řeku, která je rozdělovala. Viděl jsem v dálce planinu a toužil se rozeběhnout. Toužil jsem běžet, ale ona podivná síla, která ještě před chvílí naplňovala mé tepny, pomalu mizela z mého těla.
Nevěřil jsem na bohy. Nevěřil jsem na duchy. Nevěřil jsem magii. Ale přesto jsem zaklonil hlavu k modravé obloze a v hluboké úctě jsem vyřkl ta dvě slova: „Děkuji ti.“ Ať už to bylo mířeno komukoliv. Netušil jsem co přesně mi dalo takovou sílu. Nebo proč tvorečkové se postavili za mou obranu, ačkoliv spíš chránili jen svůj domov. To místo, ať jsem to chtěl či nechtěl přiznat, mělo svou magii. Prastarou magii.
Zhluboka jsem se nadechl ranního vzduchu a ochutnal lehký vánek. Nesla se ke mně vůně lesa. Usmál jsem se na své věčně zamračené tváři a ačkoliv to nevypadalo zcela jako úsměv, já jsem to tak jistě cítil. Se zářícím lišejníkem v tlamě jsem se vydal směrem k místu, které bych jednou, za nějaký čas, snad mohl začít nazývat domovem. Domovem mým a mé nové smečky.

Jen jeden menší stín se odlepil od ostrých skal a jal se mě pronásledovat na mé cestě, ale to jsem já tehdy ještě nevěděl.

Re: Třeba by mi mohl post delty slušet :P

Uznávám.
Whanala mít jako mazlíčka můžeš.

Tak, jdeme na to...

"No dobře. Tak já jdu," povím. Jdu k hranicím mezi územím smečky a územím vyhnanců. Tam kde jsem byla zatím nikdo jiný nebyl. Hlídka tu však mohla být co nevidět. Rozhlédnu se a určím si směr na jihovýchod. Pak pomalu sejdu z vršku dolů. Daleko přede mnou byl les. Bez váhání se tam rozběhnu. U lese jsem zahlédla vlka, který trhal na kusy něco co vypadalo jako zajíc. Byl ke mně otočený zády a naštěstí mě ani nezaslechl. Potichu ho obejdu a pak vklouznu do lesa. Stromy tu nebyly moc zelené, celý les byl mrtvý. Opět zpomalím a rozhlížím se na všechny strany. Byla jsem tak zaujatá tou zkaženou zemí, že jsem se lekla zavytí, které se ozvalo z dálky. Kolem to bylo cítit hodně vlčích pachů, ale ani jeden jsem neznala. Když vyjdu z lesa opět se rozhlédnu. Vydám se na východ. Asi po sto krocích zahlédnu malé skalky vyčnívající ze země. Někdo opět zavyje. Zdálo se mi to divné, ani jsem netušila proč. Šla jsem dál dokud jsem nedošla k vrškům. Zhluboka se nadechnu a pak vydechnu. "Doufám, že tu kostru najdu," povím si pro sebe a bloudím mezi skalkami. Najednou se přede mnou objeví jeskyně. Doufala jsem, že je to ta správná. Vlezu do ní. Chvilku procházím tmou a najednou mě udeří do čumáku ošklivý pach dlouho mrtvého zvířete. To musela být ta kostra! Vyhrabu z kostí lebku a vystrkám ji čumákem na světlo. Oklepu se a vezmu lebku do tlamy. Běžím poklusem zpět k lesu. Asi uprostřed lesa si však opět všimnu toho vlka, kterého jsem viděla škubat zajíce. Měl tlamu od krve a byl samá jizva. Ale to nebylo nejhorší. Všimnul si mě. Zahodím lebku znervózním a pak za lebkou zase běžím. Vlk jen zakroutí hlavou a jde dál. To bylo moje jediné štěstí, před tím než jsem zjistila co je s lebkou. "To ne," zoufám. Lebka byla nakřáplá někde blízko čumáku a u tlamy. Kousek lebky ležel i na zemi. "Snad to nebude vadit. Ta lebka musí být stará, moc toho nevydrží," povím si opět pro sebe. Opět jí vezmu do tlamy a opatrně ji nesu k horám. Pro další moje neštěstí tam byla hlídka. Musela jsem je přelstít, protože by mě nejspíš nepustili na území smečky. Položím lebku a zakřičím na ně. Ani se nehnuli. *No jasně. Neznají mě a myslí, že jsem vyhnanec,* pomyslím si. Vezmu lebku a zkusím proběhnout. Nepodařilo se. Musela jsem vymyslet něco lepšího. Ať vymyslím cokoliv, nic nepomáhá. Najednou ve vyhnanství někdo zavyje. To už bylo po třetí. Vlku u kterého jsem stála to nedalo a podíval se do dáli. Ten okamžik stačil abych proklouzla a uháněla pryč. Jeden z vlků se od hlídky odpojil a běžel za mnou. Přesně to jsem si myslela. Vyhnance by nikdy nenechali projít. Probíhám mezi keři a stromy. Nakonec to otočím a běžím směrem kde byl Erewin. Stále byl tam kde jsem ho viděla naposled. Vlk z hlídky už byl unavený, ale já víc. Začínal mě rychle dohánět. Když vlk zpozoroval kam mířím začal zpomalovat. Položím před alfu lebku svalím se na zem a rozdýchávám se. Právě teď vlk pochopil, že už to nemá cenu a já jen viděla v dálce jeho obrys jak odchází. „V pořádku?“ zeptám se a ležím udýchaně na zemi.

Re: Tak, jdeme na to...

Uznávám.
Ještě to kdyžtak "dohrajeme" na chatu, ať je to kompletní :)

Re: Re: Tak, jdeme na to...

Děkuji. Souhlas...

Přidat nový příspěvek

Nejbližší Herní Akce: 
  • Dobrodružství se strýčkem Vegou - právě probíhá