Arwen









Jméno:

Arwen


Druhé jméno:

Potomek ohně


Pohlaví:

samec


Náboženství:
Víra v sedm


Titul:

Leader


Hodnost:

Alfa


Datum narození:

27. 3. 2013


Schopnosti:

Element:  oheň, čas

Schopnost:  dokáže si olíznout oko


Rodina:

Otec Acerbis, matka Arkanta

sestra Amaya

Vlčata: Kieran, Gustav, Lilith

Adoptovaná vlčata: Killian, Lycoperdon


Partnerství:

Summer


Povaha:

Arwen se snaží být tím nejlepším alfou. Blaho smečky je pro něj na prvním místě, společně s blahem jeho rodiny. Ostatně, jde to spolu ruku v ruce. Mimo to, získání postu alfy ve smečce Měsíčního svitu je něco, čemu zasvětil celý svůj život. Věří tomu, že jen vlk, kterému koluje v žilách krev starého Xikuratského rodu, je hoden toho, aby byl vůdce a pro své právo by položil i život. Kdyby přišel o smečku, nezůstane mu žádný důvod pro další žití. 

Jako alfa se snaží být zodpovědný, spolehlivý a silný. Slušný a trpělivý. Vyslechnout každého a každému dát šanci, zároveň nikoho ze svých vlků nevystavit nebezpečí. Snaží se být takový, jaký si myslí, že by správný vůdce smečky měl být. 

Nebyl však vždycky takto uctivý a zdrženlivý. Ve svých vlčecích letech to bylo docela torpédo, neposlouchal nic a nikoho a zábava pro něj byla hlavní. Občas, když má náladu, vzpomíná na to období plné anarchie, které mu způsobilo tolik problémů. Zároveň ho dostalo tam, kde je teď a za to je vděčný. Po tomto období žil v zemi vyhnanců a stal se z něj docela drsňák. Naučil se tam bojovat a využívat i svého menšího vzrůstu. Hodně sází na rychlost a mrštnost. Také na magii ohně, která mu už několikrát zachránila krk, když fyzické schopnosti zklamaly. Každopádně není na souboje tak levý, jak se většinou tváří. Dává ale přednost diplomacii. 

Jako rodič a partner je Arwen milující a citlivý. Snaží se své rodině dát co nejvíce lásky a péče, vždy tu pro ně být. Ví moc dobře, jak je dospívání těžké, když vlk nemá na koho se obrátit, když ho jeho nejbližší opustí. (Neklade to však svým rodičům za vinu.) Snaží se tedy, aby jeho vlčata v tomto ohledu nikdy nemusela strádat a jeho partnerka jakbysmet. 

Pokud bych měl zmínit nějaké specifické části jeho povahy, je to kupříkladu to, že cítí potřebu žrát srdce svých nepřátel. Věří tomu, že duše zemřelého tak přejde do něj, společně se sílou a moudrostí. Chápe ale, že ne všichni vlci by toto schvalovali a tak před ostatními vlky žere srdce maximálně jiných druhů. A nikdy ne mrtvých přátel. Tedy, pokud je možnost, že to někdo zjistí. 

Z jídla má nejraději mladé zaječí maso a rád si dá i rybu. Nepřišel ještě na maso, na kterém by si nepochutnal, ačkoliv nechce se mu jíst zkažené maso či maso vlků. Srdce je něco jiného, srdce sežere, ale zbytek vlka ne, pokud nemá velký hlad. Bojí se tajemné nemoci, která zabila Jenyu. Také je kvůli tomu vždy trochu vystrašený, když ho začne pobolívat břicho.

Jeho nejoblíbenější částí roku je léto. Díky magii ohně má vyšší teplotu a v zimě je mu často více chladno, než ostatním. Také se velice rád koupe, plave a obecně šplouchá ve vodě. V létě tráví dost času na ostrůvku uprostřed Velkého jezera, pod stínem vrby. Je to jeho oblíbené místo k přemýšlení. Preferuje den před nocí, ale neupírá hvězdám jejich krásu. 

Má rád příběhy. Rád je poslouchá i vypráví. Připomíná mu to dobu strávenou v zemi vyhnanců.


Minulost:

Arwen se narodil ve Smečce Měsíčního svitu Acerbisovi a Arkantě, zastávajícím post alfa páru. S ním se narodila šedo modrá vlčka s křídly, která by jí sotva unesla. Byla pojmenovaná Amaya. Jejich rodiče byli ze začátku skvělí, vzorní a starostliví. Jenže brzy se jejich otec začal kamsi vytrácet a netrvalo dlouho, než zmizel úplně. Arkanta se z té ztráty zbláznila. Utekla pryč, do jiných zemí, kde podléhala návalům vzteku a depresí. 

Smečku převzala Miremel, původní beta. Jakási starší vlčice smečky se osiřelých vlčat po alfa páru ujala. Nebyla jen starší, vlastně byla hodně stará a tak trochu blázen. Myslela si, že Miremel prahne po krvi vlčat a že je posedlá ďáblem. Což si myslela asi tak o všech vlcích. Pomocí zvláštního rituálu přivolala na zem bohyni Slunce a boha Měsíce a vlčata jim vecpala díky staré službě, kterou pro ně vykonala. 

Bohové, ač s nevolí, se vlčat ujali. A tak začala nová etapa jejich žití. V nebesích se žilo příjemně. Amaya si to tam užívala. Mohla mluvit s moudrými starými vlky a učit se, jak působit vznešeně a zdrženlivě. Vždy byla tichá a vážná, takže to nebylo tak těžké. Bůh Měsíce ji měl rád a bohyně Slunce s ní byla také spokojená. Arwen si pobyt užíval také, po svém. Byl rozpustilý a neuměl uznat autoritu či být jen na okamžik vážný. Pobíhal po nebesích a trhal mraky, schovával se, shazoval věci z nebe dolů. Bohyně Slunce k němu byla shovívavá, ale bůh Měsíce si zakládal na své vážnosti a Arwen ho rozčiloval. “Nevíš nic o životě, nevíš nic o všem tom utrpení. Jsi jenom hloupé štěně,” říkával mu a Arwen si na jeho věty vzpomínal, mnohem později, když poznal, co je život opravdu zač. 

Jednoho dne zatáhl lstí do průšvihu i svou sestru. Šlo o žertík, který byl na bohy již opravdu moc. Bůh Měsíce byl rozčílený jako nikdy dřív a bohyně Slunce se na ně dívala zklamaně. Nezakročila, když je bůh Měsíce vyháněl z nebes. Jen tam seděla a měla ten pohled plný zklamání a lítosti.

Amaya velice rychle dala Arwenovi najevo, co si o výsledku jeho žertíku myslí a opustila ho. Odešla do hor západně od Xikuratu. Ještě předtím se stihli pohádat ohledně Arwenovy touhy stát se vůdcem smečky Měsíčního svitu, jako byl jeho otec. Protože mu to po právu náleželo. “Po tomhle všem si myslíš, že bys opravdu zvládl vést smečku? Jsi naivní, naivnější než jsem si myslela. Nejsi vůdce. Jsi jen rozjívený idiot, co nezvládne vést ani sám sebe,” řekla mu Amaya.

Arwen, popuzen tímto výrokem, se ve svých pouhopouhých osmi měsících vydal dokázat světu, že to zvládne. A tak se chviličku potuloval po Xikuratu a nakonec se mu podařilo setkat se s Miremel. Čekal na ni na menší skalce a když pod ním procházela, skočil jí na záda a zakousl se do mohutného pavího křídla. Nemělo to moc velký účinek. Peří mu projelo skrz zuby a černobílá vlčice ho odhodila tlapou. Nezajímalo jí, kdo je ono štěně. Řešila naléhavější věci. Starala se o smečku. Když ho tam jen tak nechala, Arwen byl popuzený. Zvedal se ze země a volal za ní: “Nemáš ani koule na to, abys mě zabila? Čubko!” Ale Miremel měla na práci opravdu hodně věcí a nesmyslně agresivní štěně jí nevytrhlo z jejích povinností. 

Protože nevěděl, co dělat a odmítal uznat, že nemá ani na to, aby si místo alfy vybojoval, rozhodl se inspirovat příběhem o tom, jak získal své právoplatné dědictví jeho otec Acerbis. Miremel postavil do role zlého vlka Kora, který všechny týral a sebe do postavy hrdinného Acerbise, který chtěl vybojovat své právo být dobrým vůdcem a osvobodit své vlky z tyranie. Po jeho vzoru tedy odešel do země vyhnanců zesílit. Jaká to byla chyba zjistil hned vzápětí, když na něj kousek za horami naběhla partička vyhnanců. Snad by tam byl zemřel, kdyby na ně nenaběhla jiná partička vyhnanců a neroztrhala je. V nastalém zmatku se Arwen vyplížil pryč a utíkal, co mu nohy stačily. Na špatnou stranu. Dál do země vyhnanců. Když na něj zaútočil starý samotář v zoufalém pokusu obstarat si jídlo, Arwenovi se podařilo zvítězit. Tedy, především díky magii ohně. Způsobil starému vlku takové popáleniny, že už nevstal. To bylo poprvé, co Arwen zabil vlka. A ač celou dobu snil o tom, že zabije Miremel a kdo ví co dalšího, na tom místě, nad spáleným mrtvým vlkem, se rozplakal a pozvracel. Snad to bylo to, že unikl smrti, snad to, že zabil. 

V tomto stavu ho našla pískově hnědá vlčice. Jelikož to byl první přátelský tvor v této nehostinné zemi, následoval ji, kam mu řekla. Jmenovala se Jenya a byla o mnoho starší než on. Zprvu plánovala naivního vlka zabít a sežrat, ale nakonec jí svou naivitou a neschopností přežít začal připadat až roztomilý. A ona usoudila, že když se trochu naučí bojovat, mohl by být příjemnou společností a ještě jí pomoci s její prací. Jenya brala svojí práci velice vážně. Byla překupnice s příběhy. Jevilo se to nemožné, ale v zemi vyhnanců, v té nejkrutější verzi reality, která může být, vlci rádi snili. Rádi poslouchali dobrodružství ze zelených plání i neskutečných světů. A Jenya jim toto plnila. Kdo ví, jak se stalo, že si vydobyla respekt a nikdo se jí nepokusil zabít ani zotročit. Byla to rozhodně dobrá bojovnice, ale jistě by ji někdo zvládl porazit. Nikdo o to však neměl zájem. 

Žila tedy spokojeně ve své jeskyni a příběhy měnila za maso, maso za další příběhy. Měla velice dobrou paměť a schopnost poutavého vyprávění. Arwen se stal jejím pomocníkem, vděčný za to, že mu poskytla ochranu a jídlo. Postupem času se do ní zamiloval a vlčice ho také shledávala atraktivním. Stali se partnery a oddali se pod hvězdami. 

Uběhlo několik dlouhých let relativně klidného života. Arwen se pod Jenyiným vedením naučil bojovat, vyjednávat s vlky, mluvit slušně (a sprostě, když to bylo potřeba), rozkazovat i poslouchat. Hodně se zklidnil, což bylo způsobeno i tím, že dospěl. Naučil se být diplomatický a vycítit nebezpečí. 

Všechno šťastné však jednou musí pominout. Byly mu téměř tři roky, když Jenya zemřela. Několik měsíců jí sužovaly podivné bolesti břicha a nakonec jí to bylo osudným. Byli to paraziti nastřádání z mnoha let požívání masa v různých stupních rozkladu. Ucpali jí střeva. Nic z toho Arwen ale netušil. Den a noc proseděl u jejího mrtvého těla a odháněl vlky, kteří přišli pro svůj příběh. “Zde příběh končí,” říkal jim. “Teď žijte ten svůj.”

Druhého dne ho slunce zastihlo přemýšlejícího nad Jenyiným nejoblíbenějším příběhem. Zápletka toho příběhu spočívala v tom, že když bytost sežere srdce někoho silnějšího, síla a duše onoho tvora přejde do něj. Jeho vlčice znala více příběhů s tímto námětem. A on znal mnoho jejích příběhů nazpaměť. Zvedl se tedy od jejího těla, naposledy pohlédl do jejích skelných očí a roztrhal jí hruď. Zuby drtil žebra a když se dostal k srdci, zhltl ho. Kanibalismus mu nebyl cizí, mnoho masa, kterým se zde živili, bylo vlčí. Ale i tak bylo zvláštní pojíst srdce někoho jemu milého. Podivný pocit bral jako znamení, že Jenyi duše se usídlila v něm. 

Chvíli se pokoušel pokračovat v její práci. Vyprávěl příběhy nejlépe, jak si je pamatoval a nechával si platit masem. Až jednou k němu přišel vlk až z Xikuratu. Příběh tedy vyměnil za zprávy ze své rodné krajiny. Jaké bylo jeho překvapení, když se dozvěděl, že Miremel je mrtvá. Jeho sokyně, tyranka a uchvatitelka jeho smečky, konečně… dočista mrtvá.

Na nic nečekal a vydal se k Pohoří Sokolů. Vzedmula se v něm nová vlna touhy po vůdcovství. Jenya byla mrtvá a jeho nedrželo nic od původního záměru. Zesílil, naučil se vážnosti a věřil, že nyní bude dobrým vůdcem. 

Když přebehl hory, div že si tlapy nezlomil, uviděl ji. V bělostném sněhu tam ležela, potrhaná v rudém kole. A nad ní podivný vlk. Zrovna žral její mrtvolu. Arwen se vyděsil, že již snědl srdce, které chtěl on, protože cítil, že sílu uchvatitelky potřebuje. Po krátkém rozhovoru s Kaydarem, jak se onen vlk jmenoval, získal její srdce, stále nedotčené, a pojedl ho. Ihned poté se vydal se hledat smečku Měsíčního svitu, aby se ustanovil jejím právoplatným alfou. 

Smečku nenašel. Zato potkal jakéhosi starého hubeného šedáka, kulhajícího na zadní nohu. Jeho úcta k onomu vlku vzrostla, když se dozvěděl, že je to Wind Theif. Vlk, který byl dobrým přítelem jeho matky a dokonce oddal jeho rodiče. Šedák mu vysvětlil, že smečka přestala existovat smrtí Miremel a všichni se rozprchli. Nakonec se domluvili, že Arwen smečku obnoví. A Wind Theif, vyhnaný z Miremeliny smečky jakousi Imalou a odmítající se vrátit, dokud se mu ta (pravděpodobně již dávno mrtvá) vlčice neomluví, založí druhou smečku, zvanou Horská hlídka. Ona hlídka bude chránit Xikurat před vyhnaneckými vlky, čímž bude mít Arwen šanci vytvořit smečku, která bude žít v ráji, nerušeném vlky s touhou zabít. A aby smečka i hlídka měla dost členů, rozhodli se, že na jejich území nebude tuláků. Kterýkoliv vlk v Xikuratu si bude muset vybrat, jestli chce být členem smečky, hlídky, či být vyhnán. Wind Theif kdesi sehnal velkého zjizveného vlka jménem Thunder, kterého ustanovil velícím bojovníkem hlídky a mohlo se začít. 

Je až s podivem, že se jim to podařilo. Že osamoceného rudého vlka, pořvávajícího, že je alfou smečky (s jedním jediným členem, kterým byl on sám) někdo prostě nezabil. Postupně vlci přicházeli a dobrovolně se stávali členy. A smečka opět dostávala své jméno. Netrvalo dlouho, než si i v jedné vlčici našel partnerku. Summer byla jen o dva roky starší než on a byla to ta nejlaskavější vlčice, kterou kdy poznal. Byla silná, zodpovědná a milující. A když přišlo na oddávací rituál… za kým jiným, než za Wind Theifem, mohl jít?

Se svou sestrou se znovu setkal pouze jednou. Kdo ví, proč do Xikuratu zavítala. Ucítil její pach a vydal se za ní. Amaya byla notně zjizvená a část jejích malých křídel byla ošklivě potrhaná. Všechno to však byly staré, dávno zahojené rány. Arwen řekl šedé vlčici, že se konečně stal alfou. Že se změnil. Že smečku vede dobře. A že ona bude vždy vítána. Amaya se však také změnila. Od doby, co utekla z Xikuratu, se také naučila bojovat. Stala se zamlklou samotářkou, neuznávající jiné autority, než sebe. Pohrdající svým bratrem, žijícím v bezpečí luk a lesů Xikuratu. Nic nevěděla o jeho době strávené v zemi vyhnanců… a kdyby věděla, pravděpodobně by se mu jen více vysmála, že ho většinu doby musela chránit vlčice. Velice rychle se zase odebrala do svých hor. 

Arwenova smečka lety rostla a on se pomalu učil, jaké to je, když k němu vlci vzhlíží. Učil se velet a mít zodpovědnost za více než jen jednoho vlka. A překvapivě mu to šlo docela dobře. Byl rád za věčně zamračeného Lesuie, o kterém nejdříve nevěděl, co si myslet, ale ukázal se býti velkou pomocí. O to více, když se stal betou smečky. 

Hlídka se také rozrůstala a všem se žilo dobře. Alespoň co Arwen věděl. Až do chvíle, než se údolím začaly šířit zvěsti o blížícím se zlu - Kahallie. Kahallie byl jakýmsi mstivým bohem, o kterém se toho obecně moc nevědělo. Jen to, že přijde a pravděpodobně bude prahnout po smrti mnoha vlků. A jak se čas jeho příchodu blížil, blížilo se i narození Arwenových vlčat. Vlčata se narodila pouhých pár týdnů před tím, než situace začala být nesnesitelná. Do toho jedno z vlčat, Kieran jednoho dne zmizelo. A když už byli Arwen i Summer zoufalí… druhý den se objevil. O rok starší. Jako by kráčel ve šlépějích svého otce, byl vychován bohy. Gomer ho z důvodu, jež je snad pouze jí znám, unesla a přenesla v čase do doby, než byl narozen. Jakmile byl zpět a vlci mohli cestovat, bylo přistoupeno k evakuaci. Arwen se rozhodl, že pro dobro smečky musí všichni opustit Xikurat a počkat, než se zlo přežene. 

Dva dlouhé týdny šli i s hlídkou do hor na západě a další měsíc přežívali v jeskyni. A zde, v horách, potkal Noema, syna Miremel. Vlk vypadal velice podobně jako jeho matka a Arwen se začal obávat, že stejně jako jeho matka, i on prahne po postu alfy. Zdál se přátelský - o to více byl Arwen na pozoru. 

Jednoho večera senad Xikuratem objevil rudý svit a vlci se mohli vrátit domů. Chvíli bylo vše opět krásné, než se objevila zpráva, že to nebyl Kahallie, co viděli. Nad Xikuratem hořel Kaydar, kdo ví, z jakých důvodů. A Arwen znovu musel řešit blížící se nebezpečí. Chvíli přemýšlel nad další evakuací, než se k němu dostala zpráva, že Reklan, samozvaný bůh, kterému měl obtíže věřit, má plán. Nezbývalo,než se spolehnout na tuto velice nejistou pomoc. 

Brzy poté se Kieran vydal do světa. Už mu byly téměř dva roky a rozhodl se, že pozná okolí a brzy poté přejde do hlídky. Arwen z těchto zpráv nebyl šťastný, ale nechtěl být ten rodič, co svému mláděti zakazuje dobrodružství. Dal mu dostatek varování, ale nechal ho jít. 

Brzy po jeho odchodu Kahallie konečně přišel, společně s velkým množstvím svých poskoků. Reklanův plán sestával z toho, že ho přesunul do jakési magické kostry vlka jménem Erewin a Erewina do těla Kahallieho. To se však Arwen dozvěděl až po boji, od Lesuie, který si byl s Reklanem poměrně blízký. Porazili rudooké poskoky, avšak za cenu ztráty tří životů. Prvním byl Wind Theif, který ač starý a pravděpodobně blázen, byl Arwenovi blízký. Šedák se obětoval pro výměnu myslí Erewina a Kahallieho. Dalším byl hlídkař Áres - mnoho šouravých vlků spálil, než zemřel. Třetím byl Kiban, mohutný bílý vlk s magií času. Jeho magie při boji “vybuchla”. Nepřátelští vlci náhodně stárli či mládli, zmrazení v čase. Nakonec magie vysála Kibanovu životní sílu a on zemřel.

Díky tomuto činu se na bojišti objevilo několik vlčat. Kahallieho poskoků, vrácených čase daleko před jejich hříchy. Arwen je vzal do smečky, nechtěl nechat zemřít nevinná vlčata a vychovat z nich hrdé členy smečky mu připadalo správné. Chtěl jim dát šanci na lepší život, než žili v Kahallieho moci. Byla čtyři. Jedno si vzal na starosti Snow, bílý a rudooký vlček. Druhé si vzal Noem. V tu dobu už si to mezi sebou oba vlci vyříkali a společné pohřbívání tří mrtvých vlků je sblížilo. O to více, že Wind Theif byl téměř Noemova rodina a pro Arwena byl spojením s jeho rodiči. 

Arwen se Summer se ujali dvou zbylých vlčat - Lycoperdon, říkající si Lyn a Killiana.


Zajímavosti:

Je poměrně malého vzrůstu a tak možná trochu trpí Napoleonským komplexem.

Jeho srst je přirozeně rudá a má ji od narození, žádné dobarvování, žádná chemie.

 

Vzhled:

Arwen je poměrně malý vlk, menší, než vlčí samci obvykle bývají. Výškou je podobný spíš běžné samici. Srst má rudozrzavou a žlutou do pískova (ale nebráním se stylizaci do rudé a žluté). Oči jsou jantarově zlaté, po matce.


O sobě:

Mojí první postavou byla Arkanta a tak když to tu Miremel přestalo bavit, vzala jsem to s tim, že budu vést smečku se synem Arkanty. Teď velim Miremelinu synu. Ha. Druhá generace be like: True blood of Xikurat takes back what is theirs. Nebo možná trochu Game of Thrones. Bez incestu.

jk, mám Noema moc rád. <3

 

Nejbližší Herní Akce: 
  • Dobrodružství se strýčkem Vegou - právě probíhá