Tvorba

Černobílý vlk opatrně našlapoval krajinou, kterou vnímal jako z téměř zapomenutého snu. Kdysi tu býval jeho domov, teď se však údolí Xikuratu stalo tichou, nepříliš vlídnou pustinou. Přitom se nedalo říct, že by bylo cokoliv fyzicky špatně – říčky tiše šuměly, voda v jezerech byla průzračně čistá, tráva zelená, mohutné stromy se ohýbaly ve větru a čas od času bylo dokonce možné zahlédnout pasoucí se zvěř. Přesto každý vlk, který na toto území vstoupil, již při prvním nádechu věděl, že nic není tak, jak by mělo být.

Noem si to uvědomoval více než většina ostatních. Přeci jen tady vyrostl, tohle údolí ho z velké části učinilo tím, kým byl. Útržkovitě si vybavoval hluk, jaký dělala smečka, která zde kdysi bývala, všechny pachy vlků, kterým to zde patřilo, kteří sem náleželi. Teď zde nebyl nikdo z nich.

Nejistě polkl a postupoval dál, tam kde býval vlčí tábor.

Xikurat by znovu mohl být takový, uvažoval. Znovu by se do něj mohla navrátit smečka. Smečka s ním jako vůdcem. Stačí jen, když se to teď zdaří. Jistě, Arwen byl alfa. Ale co by zmohl proti tomu, kdyby právě on, syn někdejší vůdkyně, co se navrátil pro své právo vládnout, zbavil území mstivého boha? Co by zmohl rudý vlk, potomek Acerbisův, proti vlkovi, co může měřit své síly se sílou bohů – ne! Se sílou nejmocnějšího a nejkrutějšího z bohů? Nic! Musel by poníženě uznat, že jako vůdce selhal a přenechat svůj post schopnějšímu.

A tak Noem, poháněn myšlenkou na svůj velký triumf, na to, jak s úsvitem v zádech přichází ke smečce v horách, aby k ní z výšky promluvil, jak osvobodil území, co jí právem náleží, jak se před ním samotný Arwen musí sklánět, doběhl až do tábora.

A právě tam do ticha zašeptal: „Kahallie.“

Chvíli se vůbec nic nedělo.

Pak se Noemovi zachvěla země pod nohama. A když vzhlédl k nebi, spatřil, že se pomalu barví rudě. Ale ne tím způsobem, jakým se barví obzor, když zapadá slunce. Byla to doslova barva krve, oblaka nabyla šarlatovou a téměř se zdálo, že se co nevidět spustí rudý déšť. Mezi mraky se vzápětí vynořilo něco, co by ani zdálky nemohlo být považováno za slunce, navzdory tomu, že onen objekt svítil na obloze. Hvězda zářila svou nezaměnitelně rudou barvou a černobílý vlk musel sklopit oči, nejen proto, aby ho neoslepila zář, ale i kvůli pocitu, který se mu usazoval v hrudi, čím více se do světla díval. Pocit nezměrného strachu, bázně před velikým bohem, mocnějším než cokoliv, s čím se mohl dosud setkat.

„Většinou neodpovídám na volání, co přichází z téhle strany hor,“ ozvalo se do ticha. Nedalo se říct, že by Kahallie mluvil hlasitě, přesto byl naprosto nepřeslechnutelný. Jeho hlas se rozléhal údolím navzdory své tichosti, zněl čistě, jasně a mrazilo z něj stejně tak, jako k sobě vlka vábil. „Ale co hory vlastně znamenají,“ protáhl bůh, a Noemovi bylo jasné, že z něj nemluví žádná přehnaná pýcha. Pro něj byly hory to, co pro vlky kamínky na cestě. Nejistě otevřel oči a zvedl ke Kahalliemu pohled. Překvapeně vydechl.

Hleděl na něj vlk, který byl mohutný. Rozhodně větší než ostatní vlci. Většinu jeho těla měla bílou barvu, přesto měl na srsti i občasný červený vzor, který jen zvýrazňoval jeho ostré rysy. Ocas a hřívu, pokud se tak výrazné srsti na zátylku dalo říkat, měl černé a husté.

Noem několikrát zamrkal, pak ale zavřel svoji napůl otevřenou tlamu a znovu pohled sklopil v jakémsi studu. Náhle si nebyl jistý, co Kahalliemu vlastně chce říct. Všechny jeho tužby a důvody se v porovnání s bohem zdály být patetické, malicherné. Připadal si před ním téměř nečistý ve své smrtelnosti, v tom, jak byl malý a nepodstatný.

Bůh Rudé hvězdy si ho prohlížel, zdálo se skoro, jako by mu viděl přímo do hlavy a přesně věděl, jak se cítí. Možná tomu tak opravdu bylo. „Ty mě nevoláš tak docela pro pomstu,“ promluvil totiž po chvíli.

„Ne,“ zašeptal Noem. „Přišel jsem za tebou s prosbou…“ začal poté, opatrně.

„S prosbou,“ zopakoval po něm Kahallie. Vyslovoval to neutrálně, přesto bylo Noemovi nad slunce jasné, že se mu vysmívá. „A jakápak prosba by to měla být?“

„Chtěl bych… Chtěl bych se stát vůdcem smečky tohoto údolí. Smečky Měsíčního svitu.“

Kahallie kolem něj začal kroužit, pomalu, zkoumavě. Černobílý vlk vynaložil veškerou sílu vůle, aby za ním neotáčel hlavu, jen se snažil pevně stát, svaly napjaté, cítil bohův pohled na každém kousku svojí srsti, na každém svalu. Jemně se zachvěl, když věděl, že se Kahallie dívá na paví pera mezi jeho lopatkami.

Bůh nicméně nepromluvil, dokud nedošel znovu před Noema. Posadil se a obtočil si tlapy dlouhým huňatým ocasem. „Ne, že bych se o tyhle věci nějak zvlášť zajímal. Ale smečka tohoto údolí už má svého vůdce.“

„Já vím,“ sklopil Noem uši. „Ale já…“

„Působivé,“ řekl bůh náhle.

Paví vlk zmateně zamrkal, zvedl k němu zrak.

Kahallie si ho znovu prohlížel, ale Noem nevydržel pohled jeho očí – připadalo mu, že mu vidí až na dno duše. Když bůh znovu promluvil, utvrdil se v tomto pocitu. „Vidím to všechno. To, jak rád by ses stal vůdcem, jak cítíš své pokrevní právo, jak moc by to pro tebe znamenalo.“ Zdálo se, že Kahallieho hlas spíše šumí mezi jeho tesáky, než že by byl reálným vlčím hlasem. „Cítím, jak zoufale doufáš, že vůdcovství je to, co v životě hledáš, co ti konečně pomůže dosáhnout toho, cos nikdy neměl –“

„Dost,“ zašeptal Noem, ale bůh se přerušit nenechal.

„ – Totiž pocitu, že pro někoho něco znamenáš.“ Přes Kahallieho tvář přelétl úšklebek. Možná to byla jen hra světel a stínů, možná si až příliš vychutnával, jak snadné bylo se dostat vlkovi pod kůži. „Přesto ale nechceš současnému vůdci ublížit. To je působivé.“

Noem cuknul hlavou, nevěděl, jak se k bohovým slovům postavit. „Arwen je dobrý vůdce, vím, že je,“ připustil. „Ale já, já mám přece taky nárok být vůdcem! Byl bych taky skvělý! Náleží mi to! Nechci ho zabít, chci jenom!“ povzdechl si, ztišil hlas, kterým předtím nevědomky křičel, „Chci jenom, aby si ostatní vybrali mě.“

„A jak jinak toho dosáhnout než jim vrátit jejich milované údolí,“ dokončil za něj Kahallie.

„Ano,“ pohlédl na něj černobílý vlk se směsicí strachu, prosby a odhodlání v očích. „Vím, že tvou specializací jsou pomsty, ale já bych si zkrátka jen přál, abychom se dohodli. Abys – třeba jen naoko – opustil Xikurat a já se mohl vrátit ke smečce jako hrdina. Jako vůdce.“

„Specializací,“ zopakoval bůh, znovu s tím zvláštním tónem, který byl neutrální a současně působil jako smích, na míle vzdálený od jakékoliv radosti. „Ano, tak by se to asi dalo říct. Ale věřím, že se můžeme nějak dohodnout,“ protáhl.

Noem možná až příliš dychtivě otevřel tlamu, pohlédl na druhého. Viděl, jak Kahalliemu jiskří v očích. „Ano?“

„Jistě,“ odpověděl bíločervený vlk sametovým hlasem. „Konec konců, vše záleží na úhlu pohledu. Většinou se nezajímám o vlky na téhle straně hor, ale ty teď ostatně přebýváš za horami. A většinou skutečně pomáhám pouze s pomstou, ale tohle je svým způsobem pomsta. Je to pomsta vůči tvé matce. Ach, nedívej se na mě tak, sám si přiznej, že tohle bereš jako možnost jí plivnout do tváře, ať už je mrtvá nebo ne. Marnotratný syn, co konečně něco dokáže. Budižkničemu, co se vrátí ke smečce a postaví se jí do čela jako přemožitel velkého boha. Cítím, jak po tom prahneš,“ naklonil Kahallie hlavu na stranu, probodával ho očima.

Černobílý vlk dýchal zrychleně, byl až překvapen, jak hladce se to odehrává. Stále však neprobrali to nejdůležitější. „Takže můžeme uzavřít dohodu?“

„Samozřejmě, že můžeme.“ Bůh znovu odhalil své ostré tesáky. „Pokud máš co nabídnout.“

To Noema vyvedlo z míry. „Nabídnout?“ zopakoval po něm a snažil se, aby to neznělo vyloženě zoufale. Co by on mohl nabídnout někomu všemocnému? „Nic nemám,“ povzdechl si.

„Ale ano,“ podíval se na něj Kahallie a přinutil Noema zvednout skloněnou hlavu. Doslova se zazubil. „Jsem si jistý, že mi máš co nabídnout.“

„Co?“

„Sebe,“ protáhl bůh s takovou samozřejmostí, až Noemovi význam jeho slov zprvu nedocházel.

„Já…“ vykoktal paví vlk a pomalým, nejistým pohybem začal od Kahallieho ustupovat – stejně se však nedokázal ubránit, aby mu hleděl přímo do očí.

„Jak jsem řekl,“ protáhl Kahallie a s každým Noemovým krokem dál sám udělal krok blíž, až se s vlkem nakonec téměř dotýkali čenichy. „Cítím, že je ve tvém jednání tužba po pomstě, cítím, jak po ní prahneš. Ale ten pocit, to zoufalství, s jakým ve svém životě stále hledáš někoho, pro koho budeš cokoliv znamenat, to je mnohem lákavější,“ objel si bůh tesáky jazykem. „Myslíš si, že prahneš po tom být vůdcem, po tom být hrdinou, ale je to mnohem, mnohem jednodušší.“

„Prosím,“ zašeptal černobílý vlk nesměle.

„Chceš být milován,“ dokončil Kahallie, jeho šepot absolutně nevnímaje, a tiše se zasmál. Ten zvuk byl ale mnohem blíž zvuku, se kterým tesáky přejíždějí po kosti, než reálnému smíchu. „Zoufale toužíš po troše lásky, které se ti nikdy nedostalo – ne od tvojí matky, ne od nikoho. Doufáš, že jako vůdce budeš zkrátka muset být milován pro všechno, co jsi.“

Noem se pokusil udělat fyzicky menším, ale to už mu Kahallie jemným, téměř nenuceným pohybem položil jednu z předních tlap na čelo a až příliš snadno ho přitlačil zemi. „Neboj se, drahý,“ zašeptal svůdně. „Já tě budu milovat, jako už nikdo po mně.“

Tak cervena
a tak krasna.
Tak krasne cista,
v tele skryta.

Tak zboznujem ako tecie,
ked ziletka po zile prejde.
Starosti - ziadne,
Tak krasne je to uvolnenie.

Krasna to ta bolest biva,
ked mate ten pocit - ulava.
Posledny pohlad na cervenu krasku,
uz vnimam moju kamaratku.

Uz citim to chladné objatie,
prijimam jej pozvanie.
Tak to so smrtou biva,
ked dusi ruku podava.

Krv steka,
zivot uteka.
Posledny nadych,
pohlad na krv - vydych.

Nwm prečo mi to nedalo interpunkciu


Tak červená
a tak krásna.
Tak krásne čistá,
v tele skrytá.

Tak zbožňujem ako tečie,
keď žiletka po žile prejde.
Starosti - žiadne,
Tak krásne je to uvolnenie.

Krásna to tá bolesť bíva,
keď máte ten pocit - úľava.
Posledný pohľad na červenú krásku,
už vnímam moju kamarátku.

Už citim to chladné objatie,
prijímam jej pozvanie.
Tak to so smrťou bíva,
keď duši ruku podavá.

Krv steká,
život uteká.
Posledný nádych,
pohľad na krv - výdych.

https://drive.google.com/file/d/1b-O4jhrOo5l-T0Y5dxQNJKJZKvPVsx1V/view?usp=sharing

Merita se tetelila blahem už jen proto, že mohla pro jednou stát po Korově boku znovu sama. Černá čubka, jejíž jméno si sice pamatovala až příliš dobře, ale sama před sebou se tvářila, že si ho ani nevybavuje, zůstala totiž v Temném lese, nejspíš proto, že se s Korem opět poprali. Normálně by Meritu těšilo, že její bratr někoho zranil, zvláště, že zranil Moonlit, ale bohužel čím dál více chápala, že boje mezi těmi dvěma byly navzdory své síle a krvelačnosti spíše formou erotické předehry než něčím, co by mohlo vést k tomu, že by se nezvaná vlčice z jejich života zase vytratila.

Ve své dobré náladě švihala Merita téměř rozverně ocasem a na chvíli si ani neuvědomovala, jak ohyzdné jizvy má ve tváři. Teď, po boku nejmocnějšího vlka široko daleko, když ji kryly noční stíny a ani zář hvězd se jí nedokázala dotknout, se cítila skoro jako za starých časů.

„Takže vy dva jste se už potkali?“ zavrčel Koro, aniž by se pohnul nebo se k bílé vlčici otočil. Jen dál nepříliš důvěřivým pohledem sledoval siluetu zad vlka, který ležel před nimi. Bylo zřejmé, že je vlk nevnímá, možná byli dost daleko a proti větru, možná jen hluboce spal.

Merita jemně naklonila hlavu na stranu a též se na vlka zkoumavě zahleděla. „Potkali jsme se kdysi v Temném lese, ano. Tenkrát mě ještě ani nenapadlo, jak by mohl být užitečný.“

„Je to smečkař,“ namítl Koro nedůvěřivě.

„Je to krvezrádce,“ opravila ho Merita a znělo to téměř jako kočičí zapředení. „Sám ty legendy znáš. Šeptání o vlčici, která zabila Acerbise, aby se mohla stát vůdkyní smečky. Tohle je její syn.“

Koro chvíli nic neříkal, přes šumění větru ani nebyl slyšet jeho dech. „A ty si myslíš, že by snad mohl smečku oslabit?“ ptal se, stále ne příliš přesvědčen. Připadalo mu to téměř směšné, vlk s pavími pery na zádech byl proti němu poloviční – jak by mohl dosáhnout něčeho, o co se sám Koro neúspěšně snaží už tak dlouho?

„Vítr ke mně ze smečky přináší různé zprávy,“ odpovídala mu Merita trpělivě. „Doneslo se ke mně třeba, že by se rád stal vůdcem smečky. Že na to má pokrevní právo.“

Koro si odfrkl, snad chtěl zlostně něco namítnout. Pokrevní právo a vůdcovství smečky byly jeho trnem v oku. Jeho sestra se však přerušit nenechala. „Rozpory o vůdcovství, dva vlci se stejnou touhou a údajným právem vládnout – co by mohlo být větší oslabením? Navíc se ke mně doneslo, že i mezi smečkou a hlídkou jsou nyní rozpory, začínají se dokonce napadat mezi sebou…“

Znovu se rozhostilo ticho, jak hnědý vlk přemítal, rozpolcený mezi vidinou příležitosti a nutností vložit část svých plánů na bedra smečkaře. Jak lákavá se zdála být představa chaosu, který by smečkou mohl zavládnout, jak nesmírně uspokojivé by bylo jednou provždy svrhnout Acerbisova potomka a znovu se zhostit území i smečky, které mu patřily! Na chvíli nemohl ani promluvit, jak moc se mu rozbušilo srdce při živé představě, jak rudému vlkovi trhá hrdlo. Přesto zůstával skeptický, chtěl znát všechny detaily, nehodlal se pouštět do ničeho, co by pramenilo jen z povídání větru, jakkoliv moc sestře a její magii věřil. „Plní teď úkol na deltu,“ zavrčel proto. „Je loajální Arwenovi.“

„A nebo je jen vychytralý. Chce prokázat věrnost, aby se mu dostal co nejblíže. Chce se dostat na co nejvyšší pozici, ze které už pak bude jednoduché vůdce svrhnout. Jeho matka prý byla stejná.“ Když Koro nadále mlčel, pokračovala. „Sílí každým dnem. Vrací se právě ze solných plání, je vyčerpaný a zničený žízní, ale jinak na sobě nemá ani škrábanec. Stačilo by ho jen jemně ponouknout, sám už je v myšlenkách tak na okraji. Jen ho jemně popostrčit pro naši věc a rozloží smečku zevnitř tak, jak jsme si dosud mohli jenom představovat.“

„Sílí,“ zasmál se Koro tiše a nebyl to příjemný zvuk. Běžnému vlkovi by se z něj ježila srst, pro Meritu to však byla rajská hudba. „Jak myslíš, sestřičko. Vím, že co se týče svádění vlků ze správných cest, jsi více než… užitečná.“

Merita napřímila hruď a znovu švihla ocasem v reakci na tu lichotku. Ani nepostřehla, že Koro mnohem víc oceňuje její přínos pro své účely než její kvality jako takové.

„Ale budu jen rád,“ vycenil hnědý vlk zuby v úsměvu, „když toho vlka ještě prověříš.“

Merita jeho úsměv napodobila a právě tady, pod noční oblohou, když seděli bok po boku a zadívali se na sebe s odhalenými tesáky, by si nikdo nemohl být jistější, že jsou sourozenci.

Bílá vlčice jen tiše vydechla a vzduch kolem se zavlnil. Jemný poryv větru vyrazil přímo kolem černobílého vlka s pavími pery a zdánlivě se ztratil ve stínech kdesi za ním. Alespoň se to zdálo, dokud se ze stínů nevynořily dvě jasně zelené oči, co do tmy zářily jako drahokamy.

Jméno zelenookého vlka nebylo důležité. Vlastně už na něm nebylo důležité téměř nic, jen to, že se před několika dny ztratil v Temném lese, kde měl tu smůlu, že narazil právě na Meritu. Úpěnlivě žadonil, vybavovala si Merita slastně. Vlček nebohý. Jak rád byl, když mu dala šanci si zachránit holý život, jak se mu ulevilo, navzdory tomu, že si ho k sobě zavázala přísahou, že sotva se ho dotkne její vítr, udělá cokoliv, co mu řekne.

Merita nyní pohlédla do těch zelených očí a pak téměř svůdně sjela pohledem ke spícímu pavímu vlkovi. Zabij, šeptal mezitím vítr k zelenookému.

Oba sourozenci potěšeně sledovali, jak se pod zelenými drahokamy zaleskly v noční tmě dvě řady tesáků.

Zelenooký se tiše blížil ke stále spícímu vlkovi a zdálo se, že ani nedojde k souboji. Musel být potěšen tím, jak jednoduchý úkol mu bílá vlčice zadala.

O to větší bylo překvapení snad všech přítomných, když se černobílý vlk probudil, těsně před tím, než se na něj zelenooký vrhl, a jediným prudkým pohybem mu vyrazil proti krku. Noční ticho proťal tlumený zvuk prokousnuté průdušnice a tiché chrčení, které utichlo téměř současně se zmizelou září v těch zelených očích.

Černobílý vlk prudce oddechoval nad tělem protivníka a mžoural vyčerpanýma očima do okolní tmy. Přes vlastní bušící srdce a žízeň, která ho stravovala už dlouhé dny, ne-li týdny, si ani nevšiml dvou vlků, co ho zaujatě pozorovali. Stejně tak si nevšiml téměř laškovného poryvu větru, co se mu opřel do pavích per, ne úplně nepovědomým způsobem. Jen zkontroloval malý váček, který měl připevněný k jedné z předních tlap a následně se pomalou, nejistou chůzí začal vzdalovat. Z jeho kroků sice nevyzařovala síla, ale o jeho odhodlání a o tom, že míří směrem k Pohoří sokolů, se nedalo pochybovat.

„Dobře,“ vydechl Koro, když se vlk vzdálil z doslechu a Merita se na něj spokojeně otočila. „Dobře, mohl by se nám hodit. Můžu se spolehnout, že se o toho vlka postaráš?“

„Ale bratře,“ protáhla bílá vlčice svůdně. „Cožpak existuje vlk, jehož srdce by dokázalo odolat mému volání?“

Koro její poznámku přešel téměř bez povšimnutí. „Především se postarej o to, aby opravdu posloužil našemu účelu. Pokud by se totiž postavil na Arwenovu stranu, budeme proti sobě mít dva pokrevní vůdce.“

„O to nemám strach,“ usmála se Merita. „Vlci, co po něčem touží, jsou ovladatelní až příliš snadno. I kdyby se snad k Arwenovi přidal, dříve nebo později bude chtít víc. My mu to můžeme nabídnout.“

Koro se znovu zazubil. „Můžeme každému ze smečky nabídnout to, co si po právu zaslouží.“

A pod nočními hvězdami se znovu ozval ten děsuplný zvuk, jak se hnědý vlk potichu smál.

Když se na sebe podíval do zrcadla, více než cokoliv vypadal prostě zdevastovaně. Jeho šedé oči s nejistým výrazem těkaly po místnosti a zračilo se v nich něco, co bylo mnohem hlouběji než obyčejná fyzická únava.

S náhle získanou cílevědomostí si zajel rukou do vlasů, které na některých místech ledabyle trčely a na jiných se s úplně stejnou absencí jakéhokoliv řádu odmítaly hnout od jeho kůže. Noem však věděl, že u pouhého prohrabování účesu dnes neskončí. Znal tyhle chvíle až příliš dobře. Kvůli nim ostatně zrcadlo v prvé řadě pořídil. Pořídil zrcadla hned dvě, aby byl schopen si vidět na záda.

Nejdříve bylo těžké se zkroutit tak, aby si mezi lopatky dosáhl, ale měl za ta léta už praxi.

S tichým zavrčením si přejel po kůži, na mnoha místech hrbolaté a neforemné, jak mu jizvy a dosud nezhojené strupy deformovaly něco, co by možná kdekdo nazval poměrně estetickým tetováním.

Ve skutečnosti ale tři paví pera mezi lopatkami tetováním nebyla. Spíš by se pro jejich popis hodilo sousloví mateřské znamení. Dost možná to dokonce bylo nejpřesnější označení.

Když si do kůže zaryl nehty poprvé, prohnul se v křeči a zasténal, náhle rozpolcený mezi tím, jak moc to udělat chtěl, a jak moc všechny jeho primitivní instinkty křičely, že nemůže svému tělu jen tak způsobovat bolest.

Přesto ryl hlouběji. Dál a dál rozškrabával všechny části per, na které dosáhl, střídavě cenil zuby ve výrazu mnohem více zvířecím než lidském a střídavě se jen s námahou nadechoval.

Ryl hlouběji. Dokud se mu za nehty nenahromadily kusy kůže a krev natolik, že musel na chvíli přestat, roztřesenými prsty zpod nich dostat vrstvy nečistot a škrábat dál.

A ryl hlouběji.

Ryl, dokud zůstávaly pruhy kůže, kterých se ještě nedotkl, dokud ho samotná anatomie lidského těla nepřinutila se schoulit na zem a zkusit škrábat takhle. Ryl, dokud se mu ze zad nestala jen změť pruhů kůže, hnisu a krve, dokud mezi jednotlivými nádechy nevydával zvuky, co plynule přecházely z lidského sténání do vlčího vytí.

A přesto věděl, že to nebude stačit, že pera tam stále budou, že se zítra probudí a stále je na zádech bude mít jako otisk osobnosti, který si nikdy nepřál. Je jedno, jak daleko utekl a jak hluboko se poškrábal, nikdy to nebylo dost. Zůstával na něm stín, o kterém snad v určitých chvílích ani nepochyboval, že ho vrhá on sám.

Zůstal ležet na podlaze, prsty se mu jemně třásly a nehty měl na mnoha místech polámané. Tam, kde ho záda nepálily, ho šimraly kapky krve, které si razily cestu pryč.

Nebyl si jistý, jestli se dokáže zvednout, aby došel kamkoliv jinam. Ale nezáleželo na tom. Pokud bude třeba, usne klidně tady a takhle. Beztak mu v hlavě ležela jediná, nejsilnější myšlenka.

Zítra bude rýt hlouběji.

Realita je velmi zvláštní místo v čase a prostoru.
Někdy je jednolitá, jindy se tříští jako horský pramen o skály. Někdy se skládá z jednotlivých střepů.
Někdy ji ani nevnímáme. Někdy až příliš.
Někdy přichází opravdu náhle. Někdy je realita škrábanec na zrcadle nebo zvuk kdesi na okraji vědomí.
Někdy je to tisíc drobností a někdy všechno, z čeho skládáme svět.
Někdy dávno zapomenutý detail, možná vůně, co jsme kdysi znali. Někdy nevinná myšlenka nalezená v podzimním listí. Někdy pocit, který po pár vteřinách vyženeme z hlavy.
Někdy je to ranka, která svědí a pálí a možná by se zahojila, kdyby ji jen člověk pořád neškrábal.
Pro každého z nás představuje realita to samé a přece pro každého něco jiného. Realita je celkem, který je víc, než součet jeho částí.
Pro mě má realita podobu metra.
Stanice a tunel, stanice a tunel. Tma a světlo a sílící hučení, když se metro rozjíždí. Lidi, co sebou mechanicky trhají na jednu a pak zase na druhou stranu, synchronizované pohyby všech dveří.
Je to všechno tak automatické. Tak nicotné.
Nepochybujete někdy? Když jste v tunelu, přemýšlíte, jestli stále existují stanice? Jestli s posledním vagonem neproklouzne realita kdesi v nicotu, protože jí není zapotřebí?
Já někdy ano.
Někdy mám strach, že jednou pojedu v metru a v určitý okamžik, v ozvěně několika vteřin to spatřím. Možná to bude holčička, co sebou trhla, když neměla, možná pán, co si bude příliš dlouho číst jednu stránku knihy. Nepatrný detail, který zmizí hned, jak se objeví, v zásadě absolutně nepodstatný. Ale já najednou budu vědět. A křehká iluze reality se pod dotekem mého vědění rozpadne, jako kdyby se zrcadlo rozbilo pod dotekem motýlího křídla.
Všichni cestující se na mě otočí a já zjistím, že mají všichni stejné tváře. Jak by taky měli mít jiné? Vymyslet si tvář je velmi těžké.
Podívám se na plánek stanic a žádná z nich nebude mít jméno. Jak by taky mohly, jména jsou asi stejně pochybná, jako předměty, co je nesou.
Vše uvnitř metra se znehybní, uzavře do jednoho neexistujícího jsoucna. A ve chvíli, kdy skloním hlavu, se všechna skla ve vagonu s tříštěním vsypou dovnitř, jako by je tam vehnal nějaký vnější výbuch. Bez jakéhokoliv překvapení cestujících. Neexistující neznají takové věci, jako je překvapení.

Poslední dobou jsem tvořivej.
Smečka:
https://smecka-mesicniho-svitu8.webnode.cz/_files/200000347-66bc766bca/sme%C4%8Dka-m%C4%9Bs%C3%AD%C4%8Dn%C3%ADho-svitu.png

Hlídka:
https://smecka-mesicniho-svitu8.webnode.cz/_files/200000348-d86dfd86e2/hl%C3%ADdka.png

Korietta hlídá Gustava a Lilith ve velký jeskyni:
https://1.bp.blogspot.com/-4V4CZUAjjVw/XV9bIgXs3EI/AAAAAAAAZgk/WXhuKQILUuQOyeGdmLV_kFriKOmgZbFiQCEwYBhgL/s320/kori%2Ba%2Bvl%25C4%258Data.png

Vyjukanej Arwen (za dlouhej odkaz se omlouvám, deviantart se zbláznil):
https://images-wixmp-ed30a86b8c4ca887773594c2.wixmp.com/f/3f967e96-bb2a-4e4e-b499-26c8119cad42/ddei2sq-9c312c5d-6a16-4d9e-a2a5-6f16acbe92fa.png/v1/fill/w_1024,h_657,q_80,strp/arwen_by_amissa_naitosura_ddei2sq-fullview.jpg?token=eyJ0eXAiOiJKV1QiLCJhbGciOiJIUzI1NiJ9.eyJzdWIiOiJ1cm46YXBwOjdlMGQxODg5ODIyNjQzNzNhNWYwZDQxNWVhMGQyNmUwIiwiaXNzIjoidXJuOmFwcDo3ZTBkMTg4OTgyMjY0MzczYTVmMGQ0MTVlYTBkMjZlMCIsIm9iaiI6W1t7ImhlaWdodCI6Ijw9NjU3IiwicGF0aCI6IlwvZlwvM2Y5NjdlOTYtYmIyYS00ZTRlLWI0OTktMjZjODExOWNhZDQyXC9kZGVpMnNxLTljMzEyYzVkLTZhMTYtNGQ5ZS1hMmE1LTZmMTZhY2JlOTJmYS5wbmciLCJ3aWR0aCI6Ijw9MTAyNCJ9XV0sImF1ZCI6WyJ1cm46c2VydmljZTppbWFnZS5vcGVyYXRpb25zIl19.Xv6pfounpc_dHs52S_mdh1zUKOaabmuLKGNXHdoXaUU

Kaydarovi se stýskalo po některých z lidských potěšení. Kupříkladu po alkoholu. Jednoho dne se proto vydal do vzdáleného města, v kterém žili lidé. Běžel dlouho a hlavně v noci. Stále byl totiž pod kletbou, která mu znepříjemňovala denní život. Každý den spával ve stínu stromů a skal a každou noc vytrvale běžel. A když dorazil městu na dohled, vyhrabal balíček oblečení, který měl pečlivě uschován v zemi, proměnil se v člověka a oblékl se.
Do města dorazil na slabých lidských nohou k úsvitu. Prosmýkl se oknem do nejbližší knihovny a začal hledat něco, co by pojednávalo o alkoholu, jeho výrobě a nástrojích k tomu potřebných. Nebavilo ho stále běhat do města, když se chtěl napít.
Přečetl si všechno o kvašení a co nejjednodušší výrobě alkoholu a s nově nabytými zkušenostmi vyšel do podvečerního šera. Koupil si postroje na psa a přidělal na ně lněný vak. Od hostinského odkoupil několik lahví whisky za peníze, které vytahal lidem z kapes, nastrkal je do vaku společně s vytrhanými stránkami z knih, sehnal sazenice několika rostlin a vydal se zpět.
Po překonaných potížích s nasazováním vaku na jeho vlčí tělo ho už celou cestu nic netrápilo. Vyjma lehké bolesti zad, jelikož ani na denní spánek vak nesundaval, nasazování bylo až moc velké zdržení.
Když doběhl k horám do své jeskyně, znovu se proměnil v člověka, holým zadkem si sedl na studenou zem a přemýšlel. Otevřel si k tomu whisky, aby mu to přemýšlení lépe šlo. Později, už v podobě vlka, vytrhal několik ovocných stromů ze země a přesunul je. Vytvořil tak malý lehce chaotický sad. Kolem celého místa udělal vzduchovou bublinu s příjemným klimatem. Na stromech začaly vyrážet květy a po pár dnech na nich začaly růst plody. Plody popadaly a na zemi zkvasily. Když je Kaydar konečně ochutnal, zjistil, že tento malý pokus funguje. Opravu se cítil opilý. Hrdě se rozhlédl po sadu a odešel vyvádět věci, za které by se normální duševně zdravý vlk do konce života styděl.
O měsíc později se zde objevila Tryphena, protože cítila, že stromy byly donuceny plodit. Potkala zde spícího Kaydara, který se sem chodil „zkvasit“ každý den. Z nějakých pohnutek, které snad ví jen ona sama, trochou magie upravila místo tak, že stromy plodili zkvašené ovoce neustále, každý den.
A tak vlci z Xikuratu získali alkohol.

Sice to není tak úplně tvorba, ale podívejte se! Lesui jako člověk :D
https://nd02.jxs.cz/583/813/c857ca9610_104869225_o2.png

Je to vtipný. Můžete si udělat vlastní na stránkách:
https://www.heroforge.com/

Procházela jsem lesem a pozorovala padající sníh. Vločky se líně snášely z nebe a já najednou zaslechla podivný zvuk. Znělo to jako přidušené vrčení. Zvědavost mi nedala a tak jsem se rozběhla za zvukem. Když jsem doběhla na místo hned jsem poznala obrovského černého vlka. Jeho křídla byla pocuchaná a on sám ležel bezvládně v kaluži krve, která barvila sníh do červena. "Row." Zašeptala jsem a položila jsem nu packu na krk. Byl ještě na živu. S vypětím všech sil jsem ho dotáhla do své jeskyně. "Kolik sakra váží?" Zavrčela jsem když jsem ho konečně dostala do jeskyně. Byla jsem unavená, ale ještě jsem si nemohla odpočinout. Položila jsem na něj packu a pomocí své magie jsem mu zavřela krvácející rány. "Tak teď už by jsi to měl přežít." Oddychla jsem si a vysílená od tahání a kouzlení jsem sebou plácla na zem. Ani jsem si neuvědomila, že tam ležel Row a já se stulila přímo k němu. Pořád byl celý od krve ake bylo mi to jedno. Zabořila jsem svůj čumák do jeho černé srsti. Konečně jsem ležela vedle něj. Jeho kožich me krásné hřál a já vzápětí usnula na jeho břiše. Ráno mě probudila vůně černého samce. Pomalu jsem otevřela oči a hned jsem viděla že Row už nespí. Stále klidně ležel a pozoroval mě, jak spím. Usmála jsem se na něj. "Dobré ráno. Skvěle se na tobě spí." Row se usmál. "Ty jsi mě sem přitáhla?" Ja jsem přikývla. "Ano a taky jsem ti uzdravila rány. Kde jsi k nim přišel?" Zeptala jsem se okamžitě. Ale Row jen zavrtěl hlavou. "To je jedno, musím už jít." Postavil se na tlapy ale já se mu hned postavila do cesty. "Nikam! Jsi slabý, měl by jsi odpočívat." Row zavrtěl hlavou a pyšně zvedl čumák. "To není třeba. Je mi fajn." Usmála jsem se. "Opravdu?" Vyskočila jsem a jednou ranou jsem velkého vlka srazila na zem. Sice s použitím magie ale to vědět nemusí. "Vidíš jsi slabý, jako štěně." Zavrčela jsem na něj. "Ještě jeden den se nikde nehneš." Rozkázala jsem mu a znova si k němu lehla. On si povzdechnul a souhlasně přikývnul. "Tak teda dobře. Jak ti mužů poděkovat?" Konečně otázka na kterou jsem čekala. Usmála jsem se a mrkla na něj. "Možná je něco co by jsi mohl udělat." "A co to je?" Zeptal se okamžitě. Nejprve jsem uhnula pohledem. Ale tohle bylo to na co jsem tak dlouho čekala. Podívala jsem se mu do očí. "Udělej mě." Rowovi spadla tlama. Ale nakonec přikývnul. Zasmála jsem se a packou jsem mu tlamu zavřela. Posunula jsem se k němu blíže. On sklonil hlavu. "Teď hned?" Zašeptal mi do ouška a já přikývla. "Tak dobře." Odpověděl a objal mě svou tlapou. Najednou jsem ucítila jak se na mě dole tiskne. Zavřela jsem oči a on do mě zajel. Zakňučela jsem, byl velký jako kůň. "V pořádku?" Zeptal se mě. Na místo odpovědi jsem mu šla naproti. Hned pochopil a začal do mě zajíždět. Já začala hlasitě kňučet. On zase slastně vzdychal a pevně mě držel. Po chvíli se uvolnil a začal do mě vrážet silněji. Zavřela jsem oči a pevně jsem se ho chytila. Po hodině jsem to už nedokázala dale vydržet a udělala jsem se. A přesně v tu samou chvíli jsem cítila jak se on udělal so mě. Celá zadýchána jsem znova zabořila čumák do jeho srsti a znova jsem usnula.

KONEC.

Vyscreenovala jsem si konverzaci mezi Cutem a Arwenem a předělala to do vlčího světa :D
a toto vzniklo
https://i.nahraj.to/f/1VTE.jpg

<3

OMG! To je genianální! :3

Ježííš, to je tak pěkný ^^ <3

Lofuju. <3

https://i.imgur.com/hJ36UMD.png

Oooooooo, moc nám to tam sluší

Ako podľa mňa vypadá Avicii :D
https://i.imgur.com/PtX270y.png

Je úplně po nás, viď! Prostě awww :3

Oh, to jen protože přesně takový jsme, kotě!

Jooo <3 Taky by bylo divný, kdyby taková byla ona a my ne

Mal som chuť kresliť, tak som proste kreslil... xD
https://i.imgur.com/chgmh9n.png

Mám obrázek pro Angel a no... moc se mi nepovedl, ale snad na mě nebude tak naštvaná. Omlouvám se, omlouvám. Ale bonusový body stejně budu chtít! :D

https://pre00.deviantart.net/274a/th/pre/f/2017/237/8/b/angel_by_wlcky-dbl9afl.jpg

Okej, na tomto obrázku je trochu viac krvi a hlavne ten vlk má obrovské uši xD
https://www.imagehosting.cz/?v=speedpjrj.png