Posty pro smečku

Nadechl jsem se svěžího horského vzduchu a naposledy se ohlédnul k údolí. „Já se vrátím,“ zašeptal jsem směrem k němu a upřel oči vpřed. Jsem připraven.
Plán byl jednoduchý. K pravé pleci jsem si po dlouhém boji (který zahrnoval jakousi popínavou rostlinu, cílené pohyby tesáků i hlavy, záplavy sprostých slov a frustrované vrčení) pevně připevnil kůži z hraboše tak, že tvořila skvělou a praktickou nádobu. Zkrátka pro mě bylo možné do tohoto podomácku vyrobeného vaku nabrat cokoliv, co by se svou konzistencí jinak nabíralo těžko.
Nyní byla ve vaku voda. Stejně jako asi každý vlk zde, i já jsem si byl vědom toho, že na území vyhnanců začne dříve či později být největším problémem žízeň. Do vaku se sice vody nevešlo mnoho, ale každá kapka byla lepší než nic.
Se sebevědomým nádechem jsem vyrazil přes hory dál za hranice teritoria smečky. Uschlý strom jsem měl nadohled, byl skvělým orientačním bodem, z této strany stejně tak, jako jsem doufal, že ho bez problémů najdu ze strany druhé. Bylo mi jasné, že kolem něj musím projít tam i zpět, kůru jsem rozhodně plánoval brát až na zpáteční cestě, beztak by hrozilo, že ji někde uprostřed výpravy vytrousím.
Kupodivu jsem byl ohledně svého úkolu velmi optimistický. Bylo mi sice jasné, že bude trvat dlouho, ale přesto – já jsem měl své poslání, svou hrdost, svůj neporazitelný, na vše adaptovaný rozum a v neposlední řadě tesáky schopné lámat kosti. Co by se mohlo pokazit?
No, zpočátku skutečně nic. Cesta ubíhala, mířil jsem stále na jih, počítal noci pro svůj vlastní přehled, jemně upíjel ze svého vaku a udusaná hlína mě šimrala pod tlapkami. Hlad mě netrápil, sežral jsem bezmála čtvrtinu laně ještě před výpravou, a byl jsem zvyklý žít bez úlovku dlouho. Žádný vyhnanec na mě nezaútočil, jen jsem jich pár viděl z dálky. Říkal jsem si, že bohové jsou asi na mojí straně, ale upřímně je spíš odradilo moje sebevědomí a to, že jsem byl očividně dospělý vlk v plné síle.
A pak, osmého dne, mi voda došla. Zpočátku jsem tomu velkou pozornost nevěnoval. Nebe nade mnou bylo zatažené, takže mi alespoň do zad nepálilo slunce, ale podle popraskané země kam až oko dohlédlo jsem pochyboval, že bych se snad dočkal deště.
Rozhodl jsem se tedy s vodou šetřit všemi možnými i nemožnými způsoby – pro začátek jsem zvolnil krok a snažil se moc nevyplazovat jazyk. Když jsem se nutně potřeboval zchladit, prostě jsem zastavil a dopadl břichem na holou půdu.
Nějakou dobu to stačilo.
A pak už ne.
Devátého nebo desátého dne (přestal jsem si být jistý, žízeň si začínala vybírat svou daň na mých schopnostech vnímání) jsem doputoval tak daleko k jihu, že vysvitlo slunce. Tedy, „vysvitlo“ byl eufemismus. Začalo pálit se svou nesmírnou silou, zářilo tak, až jsem měl pocit, že se v černém kožichu doslova vařím. Šetření vodou bylo ta tam, jazyk jsem vláčel prakticky po zemi, horlivě se vrhal po každém oschlém keříku, který jsem po cestě našel (a že jich bylo čím dál méně), protože rostliny v sobě přece aspoň tu kapku vody mít musely.
Nevím, kolik dní uběhlo a nevím, co mě udeřilo dřív – jestli pach soli nebo záře z obzoru, před kterou jsem musel zavřít oči. Musely to být solné pláně, co mě oslepovalo a v čenichu štípalo. Musely být.
Došel jsem (také eufemismus, už jsem se spíš plazil) až tam, kde byl každý kousek země pokryt krystalky soli, kde se sůl vršila v malých i větších kopečcích. S těžkým dechem (a nejspíš ne zrovna ctihodnými zvuky) jsem sebou do soli praštil. Cítil jsem, jak se mi krystaly zachytávají v kožichu, ale bylo mi to v zásadě jedno – jen jsem se jich nechtěl dotknout jazykem, už tak jsem měl v puse pocit, jaký asi normálně mívají jen pouště. V jistě majestátním pohybu jsem se zadníma nohama sunul solí jako převrácený člun a doufal, že se mi krystalky zachytí v mém vaku, což se skutečně stalo.
Kdybych ještě byl schopen nějakých složitých konzistentních myšlenek, byl bych nekonečně rád, že mě takhle nevidí nikdo ze smečky. Ale především bych byl rád, že mě takhle nevidí Dolorian.
Přestal jsem se v soli plazit a po značném přemáhání a neúspěšných pokusech se mi zdařilo se opět zvednout na všechny čtyři. Bylo to však prakticky k ničemu, hlava se mi motala, oči mě pálily, téměř jsem cítil, jak mi v puse suchem praskají dásně. Každý sval mě bolel, jak se tělo marně dožadovalo vody.
Ušel jsem několik kroků a zhroutil jsem se znovu.
Vydechoval jsem do krystalků soli a v hlavě mi zvonilo, že tady, pod tímhle vraždícím sluncem, tady na téhle bílé štiplavé pokrývce zemřu, a nejspíš se to nikdy nikdo nedozví. Odevzdaně jsem zavřel oči a připadalo mi, že je v tom jakýsi klid, že je to jako když vlk po dlouhém dni usíná.
A pak jsem to ucítil.
Přeletěl nade mnou stín.
Nejdřív jeden, pak druhý. Krátké stíny vždy přerušily neúprosné horko.
Z posledních sil jsem zvedl hlavu k nebi a spatřil, že nade mnou přelétává hejno hus, nejspíš ve svém pravidelném tahu. V tu chvíli se ve mně vzedmul instinkt predátora.
Stiskl jsem čelisti pevně k sobě, pokusil se ignorovat to, jak mě každá buňka prosí, abych prostě zase usnul, a soustředil se na jednu husu z hejna, na elektřinu v jejích svalech. Stačila chvilka, vteřinová křeč, kdy husa najednou ztratila kontrolu nad křídly a začala se z nebe hroutit přímo směrem ke mně. Co neudělala má magie, dodělala gravitace.
Husí tělo sebou praštilo do soli jen kousek od mojí tlamy, krk zlámaný hned na několika místech. S téměř fanatickou horlivostí jsem se probojoval jejím peřím a kůží na břichu, dostal se dovnitř a chlemtal její krev, která – ač stále teplá – byla tekutina jako každá jiná, a především ze sedmdesáti procent voda. Jak mi stékala do krku, cítil jsem, že nyní proudí v žilách mně, vlévá do mě novou sílu a novou vůli pokračovat.
Vychlemtal jsem, co se dalo, snědl husí játra a zbytek nechal napospas soli. Nemohl jsem se příliš nažrat, spotřebovával bych vodu na trávení. A cesta byla ještě dlouhá.
Vydal jsem se zpět, posílený, odhodlaný se vrátit do Xikuratu. Neběžel jsem, ale nezpomaloval. Šel jsem dnem a šel jsem nocí.
To jediné si pamatuju – chůzi. A myšlenku na to, že až uvidím strom, jsem téměř doma.
Zbytek se mi slévá, těžko říct, co bylo skutečné a co byly jen moje vyžízněné a vyčerpané halucinace. Troufal bych si říct, že tisíce pavích per, co na mě z nočního nebe zlostně pomrkávaly, byly jen výplodem mé fantazie, ale kdo jsem byl já, abych to posoudil? Stejně tak bych řekl, že vyhnanec, co se na mě pod vidinou snadné kořisti vrhl, a kterému jsem k překvapení nás obou prokousl vaz, byl soudě dle krve na mé náprsence skutečný, ale to jsem se možná jen v představách stále vracel k té huse a její krvi, co mi smáčela rty a zachránila život.
Když jsem černý strom na hranici území vyhnanců a hor spatřil, připadalo mi, že jsem poprvé normálně vydechl. Že černé větve zoufale se natahující k nebi jsou všechno, po čem můj zrak kdy prahl. Došel jsem až k němu a s obrovským zadostiučiněním jsem se do něj zakousl. Trhnutím hlavy jsem urval kus kůry, který jsem v zubech donesl až nahoru do hor, k prameni řeky.
Pramen… Ušetřím vás detailů o tom, jak jsem téměř kvílel blahem, když jsem tu vodu cítil, byť jen ze břehu. Řekněme jen, že jsem vedle říčky zahodil kůru a strhl si z plece váček se solí, naběhl do vody až po břicho a se slastným pocitem nechal vlastní nohy, aby se podlomily. Ve vodě jsem otevřel tlamu a jen si užíval, jak mi tekutina proudí mezi tesáky.
Byl jsem vítěz. Vítěz!
Pomalu se mi vracelo všechno, s čím jsem odcházel. Ideály, touhy, ješitnost. Z vody jsem se podíval na kůru a sůl na břehu a zazubil se. Takového trápení, bezmála tři týdny putování – nejen pro dva předměty. Ale proto, abych Arwenovi ukázal, že mně se jen tak snadno nezbaví. Už jsem se nemohl dočkat, až mu to s hrdým výrazem přinesu.

Uznáno.

//Aneb jak jsem první den po svém zkouškovém nevěděl co dělat, tak jsem začal skládat starý puzzle a donutil Lesuiho chtít se stát betou!
-> Je to dlouhé, ne tak záživné a pravděpodobně by si toho tady, zapomenutých končinách naší stránky, nikdo jen tak nevšiml. Každopádně chci aby byl Lesuík beta :3 No, nehodí se na to?

* * *

Měl jsem své rozhodnutí. Alespoň něco jsem měl. Když se mi do otevřené rány opíral nepříjemně mrazivý vítr a míchal dohromady zasychající krev s bahnem, to jediné mě nutilo vstát. Rozhodnutí. Jedno blbý rozhodnutí.

Protože tahle země a tyhle pláně staly se mým domovem a já nechtěl je opouštět, nechtěl je zklamávat a nechtěl jsem být jen přítěží a... Smečka byla mým domovem a já se kvůli ní chtěl stát někým lepším. Chtěl jsem se stát betou.
A tak jsem taky vyrazil.

Na večer třetího dne mého stopování skrz otevřené nekonečné planiny, když už jsem se začínal blížit porozumění jejich výstižného názvu, se ke mě donesl slabý pižmovitý zápach. Nebylo to moc, ale ke zlepšení mé nálady to stačilo. Přidal jsem na tempu tou seschlou a pichlavou travinou, které se v mírné zimě příliš nedařilo, a zanedlouho jsem spatřil zpoza několika valounů vykukovat přežvykující hlavy většího stáda.
Bylo jich kolem dvou tuctů, samice. Ostražitě se rozhlížely při své večerní pastvě a proti zapadajícímu slunci z nich byl vidět jen ztemnělý obrys. Ale já tu nebyl kvůli nim. Jelena, potřeboval jsem vůdce stáda.
Přikrčil jsem se poblíž jednoho z větších kamenů a čekal. Zapadající slunce v očích pro mě představovalo nevýhodu. Noc mě uvítá daleko lépe. A tak jsem vyčkával na svůj moment. Sledoval jsem plazící se stíny jak pomalu objímají do nekonečna se táhnoucí pásy zešedlé trávy. Jak se na mračné obloze tu a tam objevují bledé hvězdy a bojují svou odvěkou válku s temnotou nebes. Poslouchal jsem první tóny nočních ptáků znějící krajinou jako árie strachu a života.
To byla moje chvíle.
Vyrazil jsem ze svého místa mírným krokem. Nemohl jsem jen tak naběhnout doprostřed a vrhnout se na první laň, kterou uvidím. Laně jsou zbabělci. Utíkají dříve než přemýšlí. Ale já je nechtěl vyděsit. Potřeboval jsem vylákat toho jednoho, vůdce a ochránce stáda.
Bez jakékoliv snahy schovávat se jsem došel k pasoucímu se stádu. Na levou zadní tlapu jsem našlapoval jen zlehka a dal jsem si pozor, aby to bylo velmi očividné. První laň zachytila můj pach a trhla sebou v náhlém pocitu nebezpečí. Její reakce vyvolala to samé u dalších laní až se strach rozšířil do každé z nich. Ale neutekly. Jak jsem doufal.
Tohle bylo poměrně velké stádo. Na zimu vykrmené laně, některé z nich pravděpodobně březí po období páření. Agresivní budoucí matky. A navíc před sebou viděli jen jednoho osamělého, kulhajícího vlka, který se nesnažil skrývat, ani útočit.
Ale ten strach tu stále byl. A byl to ten strach, který jsem potřeboval. Protože tento strach vylákal ze středu svého stáda jednoho z těch největších jeleních samců, jakého jsem kdy viděl.
Stanul přede mnou z hlasitý frkáním. Hlavu pozvedlou vysoko. Proti noční obloze jeho bohaté paroží připomínalo větve starého dubu.
"Nebojte se dámy, toho chcípáčka zvládnu," říkal svému harému. Samozřejmě netušil, že mu rozumím. A ani nemyslím, že ho to zajímalo.
Vyrazil jsem vpřed.
Z místa a bez jakéhokoliv náznaku. Zaryl jsem drápy do bahna a vyrazil k němu s rychlostí, jakou nemohl čekat. Překvapivý útok uprostřed jelenova samolibého proslovu měl být mou výhodou. Ale nebyl.
V jediném okamžiku se přede mnou objevila zeď nebezpečného paroží. Běžel jsem moc rychle. Kdybych se v jediném okamžiku nesvalil na zem, narazil bych se na něj. A soudě podle kusu vysušené scvrklé srsti na jedné z výsad, bych nebyl první.
Jenže svalen na zemi jsem měl jen moment uniknout dupajícím kopytům velkého jelena. Odvalil jsem se stranou jen díky setrvačnosti. Na místě, kde jsem ještě před chvílí ležel, byla v bahně hluboká čvachtavá stopa.
Jelen na mě zaryčel snůšku nesrozumitelných jeleních nadávek. Pochytil jsem z toho snad jen jedince, co požírá výkaly ze svého vlastního pozadí a něco neslušného o mé matce. Ale já měl jen stěží čas přemýšlet nad svou matkou a co všechno s ní onen jelení samec dělal minulou noc.
Vyrazil jsem znovu vpřed. Připraven na jelenovu strategii, vyčkal jsem do poslední chvilky a před parožnatou hradbou jsem uskočil do strany. Jeden podařený skok a dostal jsem se ze strany k jelenovu břichu.
Jenže jsem uprostřed svého souboje zapomněl na ostatní přihlížející. Kopyto nejbližší ze samic přilétlo na moje žebra akorát ve chvíli mého skoku. Srazilo mě zpátky na zem o kus dál s bolestivým zaryčením.
Nedostal jsem ani chvíli oddychu. Jelení samec se ke mě přihnal se škodolibou radostí a než jsem mohl cokoliv udělat, nabral mě svým parožím.
Roztrhlo mi to srsr na plecích, pravé přední a zadní tlapě. Krev se okamžitě vyvalila z rány a jen ještě více dráždila nozdry rozdováděného jelena aby trhal hlavou víc a víc. Jak se jeho paroží zarývalo hlouběji do mého masa, bolelo to. Příšerně to bolelo. Musel jsem něco udělat, jinak by ze mě po chvíli moc nezbylo.
Zapřít jsem se proti paroží nemohl, jen bych si tím více uškodil. Přední tlapy jsem měl jeho silou a svým vlastním tělem přimáčknuté k sobě a nemohl jsem je použít. Jak jsem se tak zmítal a snažil se nějak jelena od sebe dostat, začal se mi do mysli vkrádat otupující mlha. Bolest se ke mně dostávala. Zatmívalo se mi před očima. To nebylo dobré.
„Musím se udržet při vědomí. Musím se udržet při vědomí.“
V jediné chvíli jsme se pokusil použít všechnu svou energii abych se vymanil z jelenova smrtícího sevření. Zadní nohu se mi podařilo nacpat mezi sebe a jelenovu hlavu. Zapřel jsem se. A moje drápy pronikly jelenovou tenkou srstí na hlavě. Cítil jsem jak skřípavě sjíždějí po lebce až se jelen s bolestivým výkřikem ode mě odtrhl.
Ztěžka jsem oddechoval a tlama se mi plnila chutí krve. Mé vlastní. Musel jsem jí ztratit hodně, jelikož kolem mě začali tančit malí modří opeření víláci.
Ale nebyli to víláci. Byly to laně. Velké, hnědé a velmi naštvané laně. S velmi velmi hnědým a naštvaným jelenem uprostřed.
Úplně mě obklíčili. Pokřikovali na mě, vybuzené hněvem a mým ne příliš dobrým stavem. Jelenovi z obličeje kapala na zablácenou zem tmavá krev. Měl bych mít radost, že jsem mu alespoň nějaké zranění uštědřil, ale jelen teď vypadal jen více odhodlaně. Jaksi zabijácky. Černé oči přivřené do úzké štěrbiny mi slibovali další bolest. Na sucho jsem polkl. Byl jsem v hodně velkém problému.
Vyškrábal jsem se na všechny čtyři tlapy a snažil se ignorovat palčivou bolest vystřelující mi všude po těle. Nešlo to. Mysl se mi zastírala, obrysy se rozplývaly. Svou veškerou pozornost jsem musel směřovat k tomu jednoduchému úkolu; neomdlít.
Ale měl jsem své rozhodnutí.
Bylo tu stále se mnou, uvnitř mě. Mrazilo jako led, ale bylo moje. Rozhodnutí, které nezklamu ať se stane cokoliv. Krev, bolest, jelen; nic z toho mě nemohlo zastavit. Prorůstalo mi žílami, buňkami, celým mým tělem. Jak jsem tam tak stál, na konci svých možností, a díval se na blížící se nebezpečná kopyta, celý svět se na moment zpomalil a utichl.
Sledoval jsem to celé s podivem. Kopyta se blížila. Velká černá masa očí bez bělem. Škaredý rudý šrám na lebce strašlivého jeleního samce. Než mé chudokrevné hlavě došlo, že je něco špatně, bylo už moc pozdě.
„Mé rozhodnutí... mrazilo jako led?“
Zařval jsem bolestí jak se obrovské množství energie, které jsem ani netušil že mám, odtrhlo od mého těla.

Z nějakého důvodu jsem měl zavřené oči. Ale stál jsem. Snad zázrakem jsem zůstal stát na nohou, jako bych je ani nemohl povolit. Byly ztuhlé a bez citu.
Netušil jsem co se stalo. Nechápal jsem to. Očekával jsem příval kopanců, ale žádné rány se nedostavily. Snad jen silou vůle se mi podařilo otevřít oči.
Matný netečný svit hvězd se odrážel od několika podivných soch. Laně vypadaly jako vytesány do skály a obaleny sklem. Mezi nimi se vypínala ta největší socha, socha velikého jelena s zuřivým výrazem v pochroumané tváři. Vzpínal se na zadních. Jen tak tak udeřit.
Nebylo to sklo. Byl to led. V dokonalém kruhu kolem mě pokryl všechno živé i neživé a uzavřel to v jednom jediném momentu.
„Magie!“
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Někdo mě zachránil. Někdo mi pomohl!
Ale kromě zamrzlých laní tu nikdo na míle nebyl. Zbytek stáda musel velmi rychle utéct pryč. Ticho nekonečné pláně přerušovalo jen šustění větru v travinách. Kam až oko dohlédlo, nebylo víc jak pár balvanů a sešlapaná půda.
Byla to záhada.

Ale jsem praktickým vlkem. Když jsem na to nemohl přijít, přinutil jsem se schovat pod nejbližší balvan a vyspat se z té nejhorší bolesti. Tělo se potřebovalo hojit a bude potřebovat ještě daleko více času než se z toho dostanu úplně. Po jelenovi mi zůstane několik nepěkných jizev. Alespoň mi tak příště připomenou, abych více přemýšlel nad svým lovem. A nepodceňoval svého protivníka. Takovou připomínku jsem si jen zasloužil!
Dalšího dne jsem našel jednu z laní jaksi... otevřenou. Chytré zobáky šedivých havranů si snadno našli cestu skrze krustu ledu. Jelen však byl stále netknutý, na zadních a hrozivý.
Když jsem do něj několikrát strčil, led se i s jelenovými nohami ulomil. Snadněji, než jsem čekal. Až mi při tom nepěkném „křup“ vyběhl mráz po zádech. Ale jinak jeho ztuhlé ledové tělo klouzalo po lánech planiny až nespravedlivě snadno.
Trvalo mi několik dní, než jsem konečně spatřil jeskyně našeho tábora. Jelen tou dobou už začínal rozmrzat. A mé tělo bylo zmoženo námahou. A z nějakého důvodu, i moje mysl. Myslím, že tam v táboře i někdo stál, když jsem přiklouzal na mohutném zmrzlém jelenovi do tábora. Ale byl jsem moc unavený. Tak unavený. Bez jediného slova a ba ani myšlenky jsem zalezl do nejbližší náhodné jeskyně a usnul blaženým spánkem.
Snad jen mé rozhodnutí mě záblo na hrudi.

Úkol: Donést ze Země vyhnanců květinu.

Hrála jsem si na louce s ostatními vlčaty, máma a táta na nás dohlíželi. Bratr někde našel šišku a tak jsme se o ní s legrací prali. "Je moje! zavolala jsem vrhla se na ni. "Ne moje" zavolal bratr a s ostatními vlčaty jsme se svalili do jednoho chumlu. Potom, když mě to přestalo bavit, rozhlédla jsem se po louce. „Půjde se mnou někdo do hor?“ zeptala jsem se a nadšeně jsem u toho vrtěla ocáskem.
Otočila jsem se na rodiče, ale ti se na mě podívali vážným skoro smutným pohledem. „Ne“ řekli zároveň, jejich hlas, jako by se rozléhal a při tom sekal jako nabroušené ostří. Pak se mi před očima objevil obraz. Byl tam hořící les. Zvala se rána a ohniví strom se najednou zřítil k zemi. „Miritai, Nef, Ule! Utíkejte! My to tady s maminkou zvládneme!“ zaslechla jsem tátův hlas. Pak jsem zahlédla, jak máma s tátou zápasí s plameny. Než jsem se stačila vzpamatovat. Už jsem zase stála na louce a dívala se přímo do vážné a smutné tváře Ula.
„Ne.“ Jeho hlas, byl jako břitva, která přejíždí po kameni. Přede mnou se objevil výjev. Hleděla jsem do umírající Ulovi tváře. Vyděla jsem, jak se jeho stříbrné oči, které se podobali dvou měsícům zavírají, aby je nikdo už více nespatřil. Pak je zavřel úplně a jeho hlava poklesla. Pak jsem se znovu objevila na louce a stála v tváří tvář sestry.
„Ne.“ Zaslechla jsem šepot, který se jí vydral z tlamy. Pak jsem se ocitla na skále, všude byla voda a já hleděla do Nefiných bledě modrých očích. „Miritai! Pozor!“ vykřikla a vrhla se ke mně. Odstrčila mě a v tu chvíli jí smetla vlna. Dívala jsem se jak mizí v hlubinách vody, která tam nikdy vůbec neměla být.Bylo mi z toho všeho na zhroucení. Znovu jsem se objevila na louce. Vyčerpaně jsem se podívala do Chakeho tváře.
„Ne.“ Řekl tak smutně že jsem se málem rozbrečela. Pak jsem se ocitla na kopci. *Ne, prosím, ne!! * Zahlédla jsem jak se mi Kahallie vrhá po krku. V tu chvíli mě něco odstrčilo. Rychle jsem se otočila a zahlédla jak Kahallie prokousává hrdlo Chakemu. Zahlédla jsem jeho pohasínající oči. A pak jeho hlas, poznamenaný prokouslím hrdlem. „Uteč!“ Začala jsem žalostivě kňučet z výt, když v tu chvíli jsem se probudila.
Zrychleně jsem dýchala. Bylo mi strašné vedro. *Zase jsem kňučela ze spaní.* pomyslela jsem si. Pohlédla jsem k hranici mezi zemí vyhnanců a Xikuratu. Namáhavě jsem se postavila. *Ne, nemůžu ho do toho zatahovat, je to jen moje záležitost. Se slzami v očích jsem se rozběhla k hranici s myšlenkou, že to musím zvládnout sama.
Chvilku jsem běžela, když jsem najednou uslyšela výbuch. *Asseke!* Blesklo mi hlavou a udělala jsem se z reflexu neviditelná, i když díky jho větrným schopnostem mi to bylo houby platný. Šla jsem raději opačným směrem od výbuchu a bláhově jsem doufala, že mě nezpozoruje.
Pochvíli jsem ucítila vlnu větru. Zachvěla jsem se. A pak jsem se dala do běhu. Prudce jsem se stočila a mířila ke kamenném svahu. Vyskočila jsem na kámen a další a další. Za chvíli jsem běžela a už jsem byla skoro u něj. Vyskočila jsem na kamen a na další a další. Za chvíli jsem už byla na vrchu svahu. Posadila jsem se, abych si oddychla. Nikde jsem Assekeho neviděla. *Snad si mě nevšiml.* trochu jsem se uklidnila. Po chvíli jsem se vydala dál. Pak jsem zaslechla zavytí. Rozběhla jsem se bleskovou rychlostí přes hory. Orientoval se díky větru. *Zpropadená jeho schopnost!* zaklela jsem v duchu a běžela co nejrychleji k hranici. Hranice se pomalinku přibližovala. Byla jsem opravdu unavená, námahou se mi chtělo zvracet. A pak… jsem stála na hranici. Dívala jsem se na nehostinné krajinu. Bylo mi z ní teskno. Pak jsem se otočila a tiše zašeptala větru. „Promiň…“ Pak jsem se rozběhla kze srázu dolů.
Pak se ozval výbuch. *Sakra!* Zanadávala jsem a přitom se snažila ignorovat slzy které mi stékaly po tvářích. Zrychlila jsem, když v tu chvíli mě něco shodilo. *Tlaková vlna.* Pomyslela jsem si a dál se kutálela ze srázu. Zaslechla jsem své jméno. Rychle jsem se zvedla a zneviditelnila, protože mě ten náraz vytrhl ze soustředění. Postavila jsem se a bolestí sykla, byla jsem celá odřená. Ohlédla jsem se Assakem. Každou chvíli měl dopadnou nedaleko ode mě. Utíkat bylo marné. Ale já jsem se stejně dala na útěk.
Běžela jsem, ale pak jsem únavou padla. Ten běh mě tak vysílil, že jsem teď byla dost vyčerpaná. Zviditelnila jsem se. "Možná to nebyl tak dobrý nápad..." řekla jsem v domnění že jsem ho setřásla. Z očí mi pořád tekly slzy. "Ale aspoň se na něj nesnese moje prokletí." Po tvářích mi dál stékali slzy. A já nevěděla proč, možná jsem to tušila ale nechtěla jsem si to přiznat. Smutně jsem se vydala hledat květinu, pro kterou mě Arwen poslal. Šla jsem volným krokem. Kolem mě byla jenom poušť, nikde žádné rostliny. Šla jsem dál. V dálce jsem zahlédla mrtvé lesy, ale raději jsem šla pořád rovně. Cítila jsem vítr, který mi cuchal moji šedivou srst. Najednou jsem ucítila že mě někdo sleduje. Otočila jsem se kolem vlastní osy a můj ocas vzplál. Mohla jsem potom jednodušeji manipulovat s ohněm. Několikrát jsem se podívala kolem sebe. Zem byla hrbolatá a proto se vyhnanci mohli schovat kdekoli.
Čekala jsem na útok. Ten přišel nečekaně rychle. Zpoza jednoho s kopečků vyběhli dva vyhnanci. Nevěděla jsem co mě to napadlo, ale vztyčila jsem před sebou menší ohnivou stěnu. Podle zvuku to jeden z vyhnanců nedobrzdil, ten druhý ano. Po dívala jsem se na ně. Jeden měl spálený čumák a přední packy. Ten druhý byl v pořádku. Ohnivou stěnu jsem zrušila a začala jsem proti vyhnancům vrhat oheň. Když tu jsem uslyšela, jak něco bouchlo. Na okraji mého zorného pole jsem zahlédla něco červeného, ale neměla jsem čas se tím zabývat. Rychle jsem Rychle jsem na jednoho vyhnance poslala sloup ohně. Byl to strašný pohled, jak jsem ho upálila za živa. Nebyl ale čas se tomu věnovat. Zaměřila jsem se na druhého vyhnance. Zdálo se mi, že začal divně dýchat, ale neměla jsem čas tomu věnovat pozornost. Když jsem se k němu otočila, bral nohy na ramena. Jako pozdrav jsem mu malilinko zapálila srst. Pak jsem se zhroutila a rozbrečela. byla jsem strašně vysílená. Nechala jsem kolem sebe vzplát oheň a odpočívala. Díky ohni byla moje regenerace rychlejší. Jak jsem tam tak ležela, zaslechla jsem ozvěnu: ,,Varoval som ťa, že to tu nie je najbezpečnejšie. Ak si sa rozhodla, tak potom neustupuj.“
Vyděsilo mě to. Uhasila jsem oheň a zvedla se ze země. Měla jsem sílu jít, ale nevěděla jsem, jestli budu schopna použít znovu element ohně. Začala jsem se rozhlížet Nikde jsem však nikoho neviděla a nešlo poznat, z jakého to šlo směru. „Možná se mi to jen zdálo…“ řekla jsem nahlas. Neklidně jsem se rozhlédla a vyrazila k skalám, které se tyčili nad zemí vyhnanců. Pak jsem si vzpomněla na ten výbuch při boji s vyhnanci. *Co když to bylo něco důležitého?˘´* Raději jsem ale pokračovala v cestě k útesům a přemýšlela, že se tam podívám až se budu vracet. Nechtěla jsem se dát do běhu, protože bych se vysílila a pak bych nemohla bojovat. Tak jsem pomalu kráčela nehostinnou krajinou *Jak tady vyhnanci můžou žít? Tohle místo je moc depresivní!* Rozhlédla jsem se kolem sebe ještě jednou a malilinko zrychlila, abych odsud mohla co nejrychleji vypadnout. Po chvíli jsem dorazila ke skále. Nebylo tam nic zajímavého, a tak jsem se rozhodla skálu obejít. Když jsem skálu obcházela, všimla jsem si nízkého, ale širokého převisu. Podívala jsem se pod něj a našla jsem tam pár zelených kytiček. Usmála jsem se a za sebou jsem ucítila pach. . Rychle jsem se otočila a zjistila jsem, že stojím v tváří tvář vyhnanci. „Ale, ale… kohopak tu máme?“ zeptal se posměvačně. „Neztratila ses náhodou maličká? Nepotřebuješ pomoct? “ postavila jsem se do bojové pozice. Nemohla jsem využívat ohněm, protože jsem neměla na to dost energie a navíc bych spálila květiny pod převisem. „Ne díky.“ Odsekla jsem. Vyhnanec se na mě vrhl. Jen taktak jsem uhnula. Skočil na mě znova. Tentokrát jsem takové štěstí neměla a cítila jsem jam mě jeho zuby škrábly na boku. Ohnala jsem se po něm a zakousla se mu do zadní nohy. Ale to byla chyba protože jsem se přestala krýt a tak se mi zakousl do boku. Strašně to bolelo! Pak se začal zvedat písek. Rychle jsem vyslala trochu ohně, abych vyhnance trochu popálila. Povedlo se! Zavyl a pustil mě. Já jeho taky. Jakmile vyhnanec zahlédl zvedající se písek, udiveně na něj zíral, Pak se rozběhl pryč. Nevěděla jsem čeho se tak bojí. pak jsem zjistila, že vířiví písek znamená písečnou bouři. rychle jsem vlezla pod převis. Doufala jsem, že mě před tím převis trochu ochrání. Za zády mi zuřila písečná bouře a já vymýšlela plán na později, až se bouřka přežene. *Vezmu kytky, a poběžím k hranicím. Tam nějak nepozorovaně projdu horami a půjdu za Arwenem.* takhle se to zdálo strašně jednoduché. Najedno se ozval výbuch a bouře se jako zázrakem rozehnala. Chvíli jsem ještě čekala ve své skrýši, ale pak jsem vylezla. *Tak to je pěkně divný! Nejdříve se ozve divný výbuch při boji s vyhnanci a teď ještě tohle! To je divný!* řekla jsem si a vylezla z pod převisu. Vzala do tlamy jemně dvě kytičky a zamířila jsem zpátky k údolí. Byla jsem unavená, rána na boku a už se těšila domů.
Nakonec po delší době jsem dorazila k usmaženému vlkovy. Byla jsem unavená. Poblíž byl kopeček, tak jsem na něj vylezla. Podívala jsem se po zemi vyhnanců. Po okolí se pohybovalo jen pár vyhnanců. Už jsem se chtěla otočit, když jsem něco v dáli zahlédla. V dáli jsem viděla černého vlka, pronásledovaného pěti dalšími. Černý vlk mi byl povědomí. Popošla jsem o něco blíž, abych viděla líp. "Co se to...?" zeptala jsem se sama pro sebe.

,,Nestoj tam tak! Bež ako o život, pretože ti oň aj ide!“ zakřičel ten černej vlk, překvapeně jsem zamrkala. "Assake?" zmrazilo mě, ale zároveň jsem zase rozmrzla, rozběhla jsem se co nejrychleji k hranicím. Radši jsem se udělala neviditelnou, ale pak jsem se zase objevila, protože mě něco napadlo a potřebovala jsem dost energie na uskutečnění té myšlenky. Běžela jsem opravdu jako o život a nesoustředila jsem se na nic jiného, něž na běh a dotyčnou myšlenku. Už jsme se blížili k hranicím. Při tom se snažila nestoupat na zadní nohu, která byla na straně, kde byla rána. Po chvíli mě Asseke dohnal, takže jsme běželi vedle sebe. Podívala jsem se na něj a usmála se. On na mě mrknul. Pak se odpojil, sebral něco ze země, kde bylo spousta krve ucho a běžel dál. Za chvíli jsme byli už skoro za hranicí. Běžela jsem s vypnutím svých sil. Pak jsme přeběhli hranici a já se rychle otočila. Vztyčila jsem po příchozí cestě ohnivou stěnu. Mé síly mě začínali opouštět. Asseke vedle mě vyskočil po kamenech na malou skalku, položil ucho vyhnance na zem a řekl: ,,Nezabudni, že sa treba s našimi hosťami rozlúčiť, ako sa patrí.“ Usmíval se. ,,Mohol by som ťa poprosiť trošku sa dať na stranu a vyliezť vyššie?“ Přikývla jsem a vylezla na jeden větší kámen. Potom se ozval výbuch a dolů se začali valit kameny. Unaveně jsem to pozorovala. Když kamenná lavina dozněla, sklouzla jsem z kamene a padla na zem. Vyčerpáním jsem se třásla po celém těle. Koukala jsem se před sebe a měla jsem pocit, že svět začíná halit tma. Poslední co jsem zahlédla byly kameny které přehradili cestu do země vyhnanců.
Po chvíli mě něco šťouchlo packou. Probrala jsem se a zaslechla jak někdo říká: ,,Neďaleko mám jaskyňu. Môžeš si tam oddýchnuť.“ Přikývla jsem a unaveně se zvedla. Bok mě začal šíleně bolet a tak jsem na jednu nohu nedošlapávala. „Hele, a co jsi dělal vlastně v zemi vyhnanců?“ Zeptala jsem se, i když jsem to tušila. Asseke, který šel vedle mě se zadíval na oblohu. ,,Ak by som povedal, že som bol na výlete za sebapoznávaním a získať nejaký suvenír, verila by si tomu?“ zeptal se vesele. „Sebepoznáním?“ usmála se. "Nevěděla jsem, že když tě honí 5 vyhnanců tak poznáváš své pravé já." Spiklenecky se usmála a dál šla vedle Assakeho. „A jaký suvenýr se v zemi vyhnanců dá najít?“ Zeptala jsem se v tlamě stále držíce 2 bílé kytičky.
,,Ak ťa naháňa 5 vyhnancov a ty sa len s ťažkosťami dokážeš hýbať nehovoriac o tom, že nemáš dosť sily na použitie elementu, tak v tedy sa naučíš, aký nádherný život je. Samozrejme ak nie si na území vyhnancov.“ Řekl, nevšímajíce si mého úsměvu. ,,Vedela si napríklad aké nechutné sú uši vyhnancov? Mali by sa aspoň snažiť o základy hygieny.“
"Já vím jak je život hezký" úsměv mi sklouzl a nahradila ho smutná neutralita. „Jo, život je hezkej jenom chvíli, ale potom nastane zkrat, a zase život je hezkej a zkrat...“ zahleděla jsem se do prázdna. Asseke se zasmál.
,,Tak tak to nazývaš?“ zeptal se zvědavě se na mě podíval. ,,Zbesilé úteky na územie vyhnancov nazývaš skrat?“ zeptal se mě klidně. Došli jsme před jeskyni. Lehl si na zem. ,,To mi pripomína, že kvôli niekomu prišiel o raňajky.“ Řekl trochu dotknutě.
Uhnula jsem pohledem. A zahleděla jsem se dovnitř jeskyně. „To byl taky skrat..." řekla jsem nepřítomným pohledem. "Zkrat pocházející z předešlých zkratů, které otřásly mým životem i světem...“ řekla jsem a lehla si k východu, abych nezabírala moc místa a Když jsem uslyšela Assakho poznámku, sklopila jsem uši. "Promiň, a-ale vždyť jsi se mohl vrátit, po tom co jsem utekla, a dojíst, nebo si chytit novou snídani a až potom se vydat do země vyhnanců za poznáním." Řekla jsem a s obavami jsem čekala co řekne.
,,To by nebolo správne.“ Odvětil.
Po jeho poznámce jsem se schoulila ještě víc a pocit viny zase začal narůstat. Otočila jsem se, abych se m nemusela dívat do tváře, protože potom bych mohla všechno vyklopit a já nevěděla jakby na to reagoval. „Nebylo by správné se před cestou sebepoznáním najíst?“ zeptala se udiveně a hned potom se začala proklínat za zvědavost a nevymáchanou tlamu.
Povzdechl si. ,,Keby išlo skutočne o sebapoznávanie, tak áno. Ja som však musel dohliadať na istú vlčicu, ktorá bola príliš netrpezlivá a vydala sa na výlet skôr, ako sme sa dohodli.“ Řekl opět klidně.
Schoulila jsem se ještě víc. V té chvíli jsem si byla jistá že můj ocas není jediný, co má červenou barvu. Celou dobu jsem to tušila a byla to pravda. "Moc jsem si přála tam jít s tebou, nechtěla jsem tam jít sama, a už vůbec jsem tě nechtěla zradit. Ale..." Hlas mi selhal, vykecala jsem zase důvod, stejně to skončí tak, že mu všechno poví. V očích jsem ucítila slzy.
,,V každom prípade, si sa držala dobre.“ Dodal veseleji.
"Děkuji, od té doby, co žiju sama jsem se musela naučit, jak se bránit a přežívat." zase jsem si pustila tlamu na špacír.
. ,,Ak si tam nechcela ísť sama, tak si ma mohla počkať. Pôvodne som aj tak mal v pláne ťa len doprevádzať a bojovať proti vyhnancom.“ *Jo, ta vím teď taky.* „V každom prípade stalo sa to, čo sa stalo a ani jeden z nás to už nezmení.“
Položila jsem hlavu na kamennou zem. Assake se nezlobil. To byla ta dobrá zpráva. Ta špatná byla, že stejně se stalo to, čeho jsem se chtěla vyvarovat a přesto to neskončilo úmrtím nikoho, na kom by mi záleželo a taky mě tížil pocit viny. Z rány na boku mi vytékala krev a měla jsem náladu pod psa. Přicházel stres a já s tím už nemohla nic dělat. Nevěděla jsem, ani co mám říct nebo udělat a tak jsem jenom ležela a raději mlčela. Asseke se zatím procházel po jeskyni.
Mali by sme niečo spraviť s tou ranou.“ Řekl a došel ke mně. ,,Nevyzerá až tak hrozne ako na začiatku, ale to krvácanie mi robí starosti.“ Odvětil zamyšleně. ,,Čo keby som ju olízol?“ zeptal se vesele.
Překvapeně jsem se na něj podívala a pak se usmála. "Nevím, zda by ti moje krev chutnala, ale můžeš to zkusit." špatná nálada začala pomalu odcházet. "Mohla bych si ji vypálit, ale nedělám to ráda, strašně to bolí." řekla jsem a podívala jsem se mu do očí. *Udělala jsem chybu, ano udělala, je umění odpouštět, je umění odpouštět sobě, i druhým.*

Zasmál se. ,,V tom prípade, dobrú chuť.“ Řekl a párkrát mi olízl ránu. Bylo to trochu nepříjemné. ,,No chutí to ako....krv.“ řekl a zasmál se. ,,No vypálenie, nieje príjemné. Keby bolo, tak by sa niektorý vlci s radosťou podpaľovali.“ Řekl s úsměvem.

„Kdyby se vlci, s radostí podpalovaly, tak by byla země vyhnanců prázdná.“ Usmála jsem se. "Párkrát jsem si ránu zkoušela vypálit. Problém je, že i kdybych se o to pokusila, tak mi to tu ránu nevypálí." Usmála jsem se.
Podíval se na mě, zasmál se a lehl si vedle mě a já se začervenala. Byla jsem unavená, a tak jsem položila hlavu na zem a zavřela oči. Po chvíli jsem začala pomalinku usínat. Po chvíli se Asseke zvedl a někam šel. ,,Hneď sa vrátim.“ Zašeptal a byl fuč.
Po chvíli se vrátil, vypadal unaveně a sklesle. "Stalo se něco?" Zeptala jsem v polospánku.
,,Myslel som si, že spíš.“ Řekl tiše. Přišel a lehl si vedle mě. . ,,Všetko je v pohode. Len som trochu po dnešku vyčerpaný.“ Řekl.
„Nespím, ale za chvíli budu.“ Řekla jsem a pomalinku jsem usla.

Uznáno, uznáno, uznáno! :3

Lov jelena, den 1. ~
*Ach jo… asi bych měla zkusit toho jelena…* řekla jsem si, když už uběhl nějaký ten čas od dne, kdy jsem se ptala Arwena na úkoly pro post „Beta“. Byla jsem si téměř jistá, že to nedokážu. A i kdyby, ještě mě čekal boj s vyhnancem! Nastával pro mě celkem těžký čas. Chtěla jsem se o to aspoň pokusit. Když už nic víc… Bylo podzimní odpoledne. Zrovna jsem chytla hezké počasí. Na chvilinku jsem se zamyslela. Byly dvě možnosti. Buďto vyrazím hned a budu blíž k cíli nebo selhání, nebo se tu budu vyvalovat a budu si to vyčítat. Samozřejmě jsem zvolila tu první možnost. Z lovu jelena jsem nijak extrémně nebyla nadšená. A kdo by taky byl! Tedy, nešlo tolik o to, že to byl jelen, spíš o to, že to měl být vůdce stáda… Ale tak či tak, pro post bety by tohle měla být jedna z nejzákladnějších věcí. *Snad se nezmrzačím nijak trvale,* pomyslela jsem si, když jsem se pomaličku zvedala. Podívala jsem se ke slunci. Jako by mi snad mohlo pomoci… v téhle situaci mi však nemohlo pomoci nic víc než má vlastní síla, trpělivost a sebevědomí. Jak jsem se zvedala, proběhl mnou zvláštní třes. Jakoby strach z možných rizik. Ten strach jsem rychle hodila za hlavu a loudavým krokem se vydala vstříc možnému nebezpečí. Spát jsem teď několik dní nemusela, protože pár nocí předtím jsem spala normálně. Jo, hold výhoda když se narodíte se schopností velké výdrže bez spánku…
Už při začátku cesty mi bylo nějak jasné, že tahle cesta nebude krátká. Ani lehká. A co teprve souboj s jelenem. Cestou se mi v hlavě prohánělo milion myšlenek. Většina z nich směřovala právě k jelenovi. *Co když se mi něco stane? Něco vážného? Co když mě jelen zabije? Co když…“ stále jsem si v hlavě vytvářela depresivní dotazy. Měla jsem to namířené k lesu, ve kterém byla spousta lesní zvěře, tak proč by ne i jeleni… Sic cesta byla dlouhá, já stále neměla hlad. Spíš jsem si říkala, že bych asi měla něco sníst… Ale kde brát a nekrást..?
Po chvilce uvažování jsem se rozhodla, že se najím, až budu mít hlad. Přeci jen když jsem vyhladovělá tak lépe lovím, protože mám lepší motivaci… A když teď nemám hlad, nevidím důvod se tím zabývat…
Tak jsem si poklidně šla. Pomaličku se začínalo stmívat a já už se blížila k lesu. Na znak, že už jsem vážně blízko, přede mnou proběhl zajíc. Hlad jsem stále neměla a po zajícovi jsem teď vážně nešla, takže mi to bylo tak nějak jedno.
Chvíli jsem se toulala lesem, až mi došlo, že jsem se ztratila a nevím, kudy ven. Kam jsem se podívala, tam byly stromy. Nic víc. Zkusila jsem to otočit a jít zpět. *No super! Zbytečná ztráta času. Kdybys dávala pozor!* nadávala jsem si v hlavě. Po asi půl hodině jsem se podívala nad hlavu. Už byla více méně tma, první hvězdy na nebi zářily. Hvězdy mě teď stejně moc nezajímaly, snažila jsem se najít cestu ven. Musela jsem si pamatovat, kudy tam a kudy zpět, jinak bych zabloudila při cestě do tábora a to by bylo mnohem horší.
Lov jelena, den 2. ~
Po celé noci hledání cesty ven jsem se konečně dostala z lesa. *A teď zase dovnitř.* řekla jsem si v hlavě ironickým tónem hlasu.
Cesta do lesa se mi opět nelíbila. Posílil to fakt, že už jsem mohla být dávno u nějakého stádečka, kdybych trochu myslela. Pro tentokrát jsem si pečlivě zapamatovávala cestu a dávala pozor. Začichala jsem. Ucítila jsem nějaký pach lesního zvířete. *Tohle jelen nebude,* řekla jsem si a šla jsem dál. Tvor byl cítit na cokoli jiného, jen to nebyl pach jelena. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že sama na lov jelena stačit nebudu. Bohužel nikoho dalšího jsem si povolat nemohla. Neměla jsem na výběr. *Klid Summer, jenom najdeš nějaký stádo, budeš riskovat svůj život a popereš se s vůdcem stáda jelena, budeš se modlit abys to přežila a ke všemu to zvíře zabila a pak se jenom budeš radovat, možná…* uklidňovala jsem se. Ačkoli mě to spíš znepokojilo. Stále jsem ještě žádný stádo neviděla, takže o nějakém zabití vůdce nemohla být řeč. Ranní vítr mě šlehal do kožichu, až mi to bylo nepříjemné. Po chvíli však přišla nadevše potěšující zpráva. Ucítila jsem pach jelena. Možná víc jelenů. Pomalým krokem jsem se za pachem vydala. Po chvíli jsem zahlédla pár pasoucích se jelenů. Otočila jsem hlavu a viděla jsem jich více. Asi jsem neměla nejlepší místo. Za uzoučkým stromem by mě mohl leckterý jelen vidět, což by asi neznamenalo plus pro mě. Měla jsem troche jinou taktiku. Třeba do zítřka zůstat v patách tomu stádu a zjistit tak, kde se pohybuje. Kdyby mi utekli (což se nejspíš stane, jak jsem si myslela), abych věděla, kam jdou. Našla jsem si velký tlustý strom, za kterým jsem se schovala. Teď zbývalo stádo sledovat.
Lov jelena, noc ~
Zbytek dne jsem číhala, kam stádo půjde. Nikam nešlo. Hvězdy už byly dávno na nebi a obloha byla černá. Teď to však vypadalo, že se pomaličku stěhují. Šli loudavým krokem, jako by netušili, že nedaleko, avšak v bezpečné vzdálenosti, číhám já. Sledovala jsem je několik kilometrů. Potom se stádo jelenů zastavilo u jakéhosi potůčku. Byla tu hezká tráva a potok byl čistý, pravděpodobně v něm byla úžasná voda. Takže tohle bylo jejich místečko, kam pravděpodobně půjdou. Detailně jsem si zapamatovala cestu. Nebyl to problém, když poběžím, měla bych tu být od druhého místa asi za půl hodiny. Našla jsem si tu kámen, za který jsem si lehla a po zbytek noci mi zbylo jen sledování. Sem tam se nějaká laň odběhla napít k potůčku. Nejvíc zaměřená jsem byla na svůj cíl. Obrovského jelena s mohutným parožím by snad chtěl poznat jen málokdo, obzvlášť co se vlků týče. Už teď mi bylo jasné, že porazit ho nebude snadné ani náhodou. Sudokopytník skoro celou noc nespal. I přes to vypadal dost připraveně bojovat.
Lov jelena, den 3. ~
Dnes přišel můj den. Den, kdy jsem poprvé chtěla okusit štěstí. Teď to bylo buď a nebo. Jelení stádečko vypadalo u potůčku tak spokojeně, až mi skoro bylo líto zabít velkého jelena. Avšak věděla jsem, že později bych si to neodpustila. Vyčkala jsem, až velký jelen na chvilinku obrátí svou pozornost mimo stádo. Pomaličku jsem se přibližovala, avšak čím blíž jsem byla, tím víc moje rychlost narůstala. Nesměla jsem nechat jelena utéct. Ani to nevypadalo, že by chtěl utéct. Stačilo, aby proti mně obrátil mohutné paroží a dost jsem znejistila. Pokusila jsem se k němu dostat blíž, ale nepodařilo se mi to. Stádo už pomaličku prchalo mně známým směrem. Obrovský vůdce stáda vyběhl až jako poslední. Několik kilometrů jsem běžela za nimi, avšak jsem se mezitím toulala v myšlenkách. *Má to vůbec cenu?* říkala jsem si pořád dokola. Nic jiného než zkusit to mi nezbylo. Jak jsem to odhadovala, cesta k druhému místu trvala zhruba půl hodiny během. Stádo bylo celkem překvapené (nebo bych to tak aspoň já nazvala), když mě spatřilo. Nebránilo jim to však běžet někam dál. Já běžela v jejich cestičkách, abych se neunavila vyšlapáváním vlastních. Svůj cíl jsem si šikovně oddělila od stáda. Běžela jsem vedle něho celkem dlouho, několik kilometrů. Jelen už vypadal, že na něho padá únava. Využila jsem příležitosti a pokusila jsem se po něm skočit. Bohužel se mi to jenom zdálo. Jelen mě dost rychle setřásl a já zůstala ležet na zemi. Vzpamatování mi netrvalo moc dlouho. Ihned jsem nasadila obrovské tempo, ale jelena jsem nenašla. Vrátila jsem se po stopě laní ke stádu. Vůdce stáda by snad všechny laně a kolouchy nenechal samotné, takže nějak se k nim vrátil. Snažila jsem se uvažovat nadevše logicky. Vyplatilo se mi to. Velký jelen byl u stáda, když jsem se vrátila. Dost možná na mě čekal, ale nevšiml si mě. Vzala jsem to dost oklikou. Trochu jsem pociťovala bolest přední pravé nohy, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Přeci jen, musím něco vydržet! Stádo bylo na mně neznámém místě, ale pamatovala jsem si cestu. Už jsem neudělala tu chybu, jako na začátku mé cesty. Našla jsem si útulné místečko ve vysoké trávě, kam jsem si lehla a pár hodin jsem jen pozorovala stádo. Krom toho jsem se snažila uklidnit tep a dech. „Dneska navečer budu pokračovat,“ špitla jsem do trávy, což stádo laní a jelenů ani náhodou nemohlo zaslechnout.
Lov jelena, stmívání ~
*Tak jo Summer, to zvládneš!* povzbuzovala jsem se. Vyskočila jsem rovnou do stáda, čímž jsem dohnala celé stádo k běhu. Celé, kromě jednoho jedince. Toho, po kterém jsem celou dobu šla. Chvilinku jsme naproti sobě stáli a zírali na sebe. To však netrvalo dlouho. Jelen se dal na útěk a já za ním. Začala jsem ho uštvávat. Šla jsem mu nejprve po nohou, přičemž jsem dostala silnou ránu do čumáku od jeho zadní nohy. I přes ránu, kterou mi způsobil on, jsem se trefila. Z nohy mu trochu tekla krev, avšak ne dostatečně na to, aby ho to vysílilo. Zkusila jsem to na slabinách, ale to se po mně ohnal parohy. Celou dobu jsme běželi. Do slabin jsem ho nekousla, protože dřív jsem dostala pořádnou perdu od jeho paroží. I přesto jsem se jelena snažila uštvat během. Dlouhým během. Po tom běhání jsem pociťovala bolest nohy, která vznikla při mém pádu z jeho zad.
Pokusila jsem se ho kousnout do břicha – úspěšně. I přes jeho jelení cosi, co se podobalo volání o pomoc, dál běžel. Šla jsem mu po nohou. Několikrát jsem schytala pořádnou ránu do čumáku od nohy, jindy to bylo do hlavy parožím. Bolelo mě z toho celé tělo. Po několikátém kousnutí do nohy už jelen vypadal unaveněji. I já byla celkem unavená. *Hned, až to bude možný, hodím si dvacetm možná třicet nebo padesát, kdo ví,* povzbuzovala jsem se v hlavě. Hecovala jsem sama sebe, abych běžela dostatečně dlouho na jelenovo uštvání. Stačila jedna chyba, moje zpomalení, a on už mohl být jinde a odpočívat, čímž by nabral síly.
Ztracená krev se na jelenovi začínala projevovat stejně jako únava. Jelen zpomaloval. Už jsme uběhli spoustu kilometrů a já sama už málem padala únavou. Jelen byl dostatečně unavený na můj pokus a risk; pokusit se ho srazit k zemi. Udělala jsem to poslední. Skočila jsem po jelenovi, který se naposledy ohnal parožím a tak ho strhla na zem. Už byl dole. Cukal sebou, snažil se mi vymanit, ale to už jsem se mu zakousla do krku. Snažila jsem se ho zadávit. Po chvilce už jsem jenom seděla před mrtvým zvířetem. Všechna bolest i únava na mě spadla. Hodně hlasitě jsem zavyla. *Už abych byla v táboru, tam si lehnu, odpočinu si a třeba se mi udělá lépe,* zamyslela jsem se. Uvědomila jsem si, že mi z čumáku trochu teče krev. Určitě z toho, jak mě několikrát kopl ten jelen… O to už jsem se teď nestarala. Tak nějak jsem se starala jen o to, že sedím před mrtvým jelenem.

Šlo by to ještě vylepšit, ale uznávám to takhle. :)

Byl jasný podzimní den. Probudila jsem se do krásného rána.
*Hm, už bych měla splnit ten lov jelena...* pomyslela jsem sklesle.
Moc jsem chtěla být betou, konečně bych měla na co být hrdá... udělala bych si radost... "Tak zvedni hlavu, Summer! Už je na čase vyrazit," řekla jsem sebevědomým tónem, ale se svěšenou hlavou jsem se pomalinku vydala na dlouhou cestu. Za všechen ten čas strávený s Ichabodem jsem přesně věděla, kde je většinou stádo jelenů; včetně vůdce. Jehličnatý les.
Přišla jsem k místu, od kterého jsem nebyla nejdál. Jak jsem čekala, bylo tam pár jelenů. Žádný z nich však nevypadal na vůdce, takže jsem vyčkala, až jich přijde více, snad s tím, kterého hledám. Tak jsem tam seděla, potom ležela, koukala, ale nic. *Vás sedm tam nahoře, za co mě trestáte...* řekla jsem si v hlavě, když přišlo nějaký malý kolouch.
Zvedla jsem se od kamene, za kterým jsem se celý den skrývala a vyšla dál. Moje schopnost výdrž bez spánku se teď maximálně hodila. Nemusela jsem spát několik dní a nijak mi to nevadilo; tedy pokud to nebylo skutečně dlouho a já nelehla jak šutr.
Tak jsem šla lesem, jestli náhodou nezahlédnu nějaké stádo. Nic. *Hm, vždycky tady je mrtě moc jelenů a teď, aby tady jedno stádo vlk pohledal...* řekla jsem si v hlavě naštvaným tónem. Zároveň se mi ulevilo. Do boje jsem se dvakrát moc nehrnula. Přes cestu mi najednou přeběhl jelen. *Stádo?* pomyslela jsem si a potichu, ale rychle jsem se vydala za čtyřnohým zvířetem s kopyty. To, co jsem viděla, mě překvapilo, potěšilo a vyděsilo zároveň. Pode mnou (stála jsem na menší skále, na kterou ona zvířata neviděla) se páslo menší stádečko jelenů. Bylo jich tam odhadem asi patnáct, ale bylo to stádo. A byl tam i vůdce; nebo na to aspoň vypadal. Takový silný jelen s obrovským parožím. Polkla jsem. *Tak jo. Teď půjdu dolů a chytím toho jelena,* řekla jsem si a pomaličku jsem se plížila ke stádu. Stále mě neviděli, protože jsem byla šikovně schovaná v trávě, za stromy i kameny. Naposledy jsem se nadechla a vyskočila jsem. Stála jsem přímo před vůdcem stáda. Cítila jsem se... tak malá a slabá... Ten tvor se mě očividně vůbec nebál, ale že by byl klidný, to asi taky ne. Napřáhla jsem tlapu, ale jelen na poslední chvíli uhnul a než jsem mrkla, měla jsem kopyto na hlavě. Když jsem se vzpamatovala, zahlédla jsem onoho jelena, jak utíká za strom. Pomaličku jsem se zvedla. "Sakra! To bolí... už vím, jak se cejtil ten vlk, když ho Ichabod nakopnul!" zavyla jsem a vyběhla, ač s bolestmi, za jelenem. *Za to zaplatíš!* řekla jsem nasupeně ve své hlavě a vyběhla směrem tvora. Byla jsem trochu zmatená, takže mi nějakou dobu trvalo vyhledání stáda. Ale potom jsem toho jelena poznala. Až moc dobře. Na chvilku jsem si sedla, stádo na mě nevidělo a já se potřebovala před dalším pokusem trochu vzpamatovat. *Nádech, výdech. Nádech, výdech.* říkala jsem si chvilku. Potom jsem otevřela oči a znovu se podívala na jelena. *Ach jo... jdu na to...* zamyslela jsem se.
Hbitým pohybem jsem skočila mezi stádo. Několik jelenů se rozprchlo rychleji, několik pomaleji. Ten jeden tam stál. Stál a zíral na mě, jako by mi chtěl dát druhou ránu. Jakoby říkal, že jestli mi to nestačilo, klidně mě zmrzačí. Na vteřinku jsem zavřela oči. Hned, jak jsem je otevřela, jsem na zvíře vrhla zlostný pohled. Jelen nastavil paroží a dal mi jasně najevo, že se mě nebojí. A ještě aby jo, když jsem se napoprvé nechala tak rychle skopat! Pokusila jsem se na něho skočit, ale nabodla jsem se na paroží.
Při dalším pokusu jsem se pro jistotu netrefila k jelenovi vůbec. Užuž jsem málem použila svůj element ledu, abych jelena nechala zmrznout. Naštěstí jsem to neudělala, Arwen by asi nechtěl přijít a vidět zmrzlýho jelena. Zkusila jsem jinou taktiku. Napřáhla jsem tlapu a jelen se po ní ohnal - jak jsem to taky chtěla. Přitom jsem se ohnala po jeho krku. Znovu neúspěšně. Krom toho, že uhnul a já naletěla do stromu, se nic nezměnilo. On měl stále dost síly. V takovéhle pozici jsem ještě nebyla. *Kéž by ten zmetek neměl ty parohy!* pomyslela jsem si s pohledem na obrovského tvora, který na mě teď zíral. *Nesmím ukázat, že se ho bojím,* řekla jsem si v hlavě a znovu jsem skočila po jelenovi. Snažil se mě setřást, což se mu povedlo. Nabral mě na paroží a už jsem jen viděla, jak se mnou třískl do stromu. Dost mě bolela pravá noha, ale nepřestala jsem jít za svým cílem; totiž zabít to zvíře. To, které mě koplo, že mě ještě teď hlava bolela. To, které se mnou mrštilo do stromu, že jsem teď nedošlápla na nohu. To, které se na mě teď dívalo, jako by tohle byl teprve začátek. V očích jsem měla plamen. Plamen touhy vyhrát. Rychle jsem běžela proti nebojácnému jelenovi. Nepovedlo se mi zakousnout se mu do krku, ale to jsem teď ani nechtěla. Zakousla jsem se mu do nohy. Jelen udělal nějaký zvuk, pravděpodobně jelení řečí. Šla jsem mu po noze, aby nemohl daleko utéct pro případ, že by po mně znovu šel. Zvíře mou taktiku odhadlo. Jakoby už ze mě začínal mít respekt, vydal se na velice pomalý útěk, bolela ho noha. Já věděla, že jediné, co teď chci, je zabít vůdce jeleního stáda. Pomalejším, ale stále rychlým tempem jsem dohnala jelena.
Hodil po mně pohledem, neměl, kam utéct. Vždy jsem byla rychlejší. Chtěl se bránit, ale já mu skočila po krku dřív, než na mě obrátil hlavu s mohutným parožím. Hodně sebou hýbal, snažil se mě setřást ze svých zad. Noha i krk krvácely. Jelenovi docházely síly. Házel sebou čím dál pomaleji, zato já byla každým jeho vysílením silnější. Sílila jsem při každé myšlence na to, že bych na sebe konečně byla hrdá... že bych konečně dokázala něco víc...
Jelen sebou naposledy škubl. Mrtvé zvíře pode mnou bezbranně leželo. Já jen viděla, jak z něho teče krev. Byla jsem na mně známém místě, když byl jelen ještě naživu, utíkal blíž vlčímu táboru, takže pro pozdější zavedení sem Arwena ideální místo. Pro jistotu jsem jelena dotáhla ke kameni, abych měla stoprocentní jistotu, kde hledat. Teď na mě hodně dolehla bolest tlapy i hlavy. Cítila jsem jakési otřesy celým mým tělem, ale při vědomí jsem zůstala. Sedla jsem si k jelenovi, abych se vydýchala. *Tak teď jsem konečně něco velkého dokázala, tedy, co se týče jiných věcí než vyhnanců,* zasmála jsem se. Potom už jsem chvilku pouze seděla a vydýchávala se. Podzimní noční vítr mne ochlazoval. Už každou chvílí mělo přijít ráno. A já byla plně připravena jít za Arwenem.

Byl jasný podzimní den. Probudila jsem se do krásného rána.
*Hm, už bych měla splnit ten lov jelena...* pomyslela jsem sklesle.
Moc jsem chtěla být betou, konečně bych měla na co být hrdá... udělala bych si radost... "Tak zvedni hlavu, Summer! Už je na čase vyrazit," řekla jsem sebevědomým tónem, ale se svěšenou hlavou jsem se pomalinku vydala na dlouhou cestu. Za všechen ten čas strávený s Ichabodem jsem přesně věděla, kde je většinou stádo jelenů; včetně vůdce. Jehličnatý les.
Přišla jsem k místu, od kterého jsem nebyla nejdál. Jak jsem čekala, bylo tam pár jelenů. Žádný z nich však nevypadal na vůdce, takže jsem vyčkala, až jich přijde více, snad s tím, kterého hledám. Tak jsem tam seděla, potom ležela, koukala, ale nic. *Vás sedm tam nahoře, za co mě trestáte...* řekla jsem si v hlavě, když přišlo nějaký malý kolouch.
Zvedla jsem se od kamene, za kterým jsem se celý den skrývala a vyšla dál. Moje schopnost výdrž bez spánku se teď maximálně hodila. Nemusela jsem spát několik dní a nijak mi to nevadilo; tedy pokud to nebylo skutečně dlouho a já nelehla jak šutr.
Tak jsem šla lesem, jestli náhodou nezahlédnu nějaké stádo. Nic. *Hm, vždycky tady je mrtě moc jelenů a teď, aby tady jedno stádo vlk pohledal...* řekla jsem si v hlavě naštvaným tónem. Zároveň se mi ulevilo. Do boje jsem se dvakrát moc nehrnula. Přes cestu mi najednou přeběhl jelen. *Stádo?* pomyslela jsem si a potichu, ale rychle jsem se vydala za čtyřnohým zvířetem s kopyty. To, co jsem viděla, mě překvapilo, potěšilo a vyděsilo zároveň. Pode mnou (stála jsem na menší skále, na kterou ona zvířata neviděla) se páslo menší stádečko jelenů. Bylo jich tam odhadem asi patnáct, ale bylo to stádo. A byl tam i vůdce; nebo na to aspoň vypadal. Takový silný jelen s obrovským parožím. Polkla jsem. *Tak jo. Teď půjdu dolů a chytím toho jelena,* řekla jsem si a pomaličku jsem se plížila ke stádu. Stále mě neviděli, protože jsem byla šikovně schovaná v trávě, za stromy i kameny. Naposledy jsem se nadechla a vyskočila jsem. Stála jsem přímo před vůdcem stáda. Cítila jsem se... tak malá a slabá... Ten tvor se mě očividně vůbec nebál, ale že by byl klidný, to asi taky ne. Napřáhla jsem tlapu, ale jelen na poslední chvíli uhnul a než jsem mrkla, měla jsem kopyto na hlavě. Když jsem se vzpamatovala, zahlédla jsem onoho jelena, jak utíká za strom. Pomaličku jsem se zvedla. "Sakra! To bolí... už vím, jak se cejtil ten vlk, když ho Ichabod nakopnul!" zavyla jsem a vyběhla, ač s bolestmi, za jelenem. *Za to zaplatíš!* řekla jsem nasupeně ve své hlavě a vyběhla směrem tvora. Byla jsem trochu zmatená, takže mi nějakou dobu trvalo vyhledání stáda. Ale potom jsem toho jelena poznala. Až moc dobře. Na chvilku jsem si sedla, stádo na mě nevidělo a já se potřebovala před dalším pokusem trochu vzpamatovat. Zavřela jsem oči. *Nádech, výdech. Nádech, výdech.* říkala jsem si chvilku. Potom jsem otevřela oči a znovu se podívala na jelena. *Ach jo... jdu na to...* zamyslela jsem se.
Hbitým pohybem jsem skočila mezi stádo. Několik jelenů se rozprchlo rychleji, několik pomaleji. Ten jeden tam stál. Stál a zíral na mě, jako by mi chtěl dát druhou ránu. Jakoby říkal, že jestli mi to nestačilo, klidně mě zmrzačí. Na vteřinku jsem zavřela oči. Hned, jak jsem je otevřela, jsem na zvíře vrhla zlostný pohled. Jelen nastavil paroží a dal mi jasně najevo, že se mě nebojí. A ještě aby jo, když jsem se napoprvé nechala tak rychle skopat! Otevřela jsem tlamu a rychlím pohybem jsem se zakousla jelenovi do krku. Snažil se mě setřást, což se mu povedlo. Tekla mu krev. Mě nabral na paroží a už jsem jen viděla, jak se mnou třískl do stromu. Dost mě bolela pravá noha, ale nepřestala jsem jít za svým cílem; totiž zabít to zvíře. To, které mě koplo, že mě ještě teď hlava bolela. To, které se mnou mrštilo do stromu, že jsem teď nedošlápla na nohu. To, které se na mě teď dívalo, jako by tohle byl teprve začátek. V očích jsem měla plamen. Plamen touhy vyhrát. Rychle jsem běžela proti nebojácnému jelenovi. Tentokrát se mi nepovedlo se zakousnout do krku, ale to jsem teď ani nechtěla. Zakousla jsem se mu do nohy. Jelen udělal nějaký zvuk, pravděpodobně jelení řečí. Šla jsem mu po noze, aby nemohl daleko utéct pro případ, že by po mně znovu šel. Zvíře mou taktiku odhadlo. Jakoby už ze mě začínal mít respekt, vydal se na velice pomalý útěk, bolela ho noha. Já věděla, že jediné, co teď chci, je zabít vůdce jeleního stáda. Pomalejším, ale stále rychlým, tempem jsem dohnala jelena a skočila mu po krku. Hodně sebou hýbal, snažil se mě setřást ze svých zad. Noha i krk krvácely. Jelenovi docházely síly. Házel sebou čím dál pomaleji, zato já byla každým jeho vysílením silnější. Sílila jsem při každé myšlence na to, že bych na sebe konečně byla hrdá... že bych konečně dokázala něco víc...
Jelen sebou naposledy škubl. Mrtvé zvíře pode mnou bezbranně leželo. Já jen viděla, jak z něho teče krev. Byla jsem na mně známém místě, když byl jelen ještě naživu, utíkal blíž vlčímu táboru, takže pro pozdější zavedení sem Arwena ideální místo. Pro jistotu jsem jelena dotáhla ke kameni, abych měla stoprocentní jistotu, kde hledat. Teď na mě hodně dolehla bolest tlapy i hlavy. Cítila jsem jakési otřesy celým mým tělem, ale při vědomí jsem zůstala. Sedla jsem si k jelenovi, abych se vydýchala. *Tak teď jsem konečně něco velkého dokázala, tedy, co se týče jiných věcí než vyhnanců,* zasmála jsem se. Potom už jsem chvilku pouze seděla a vydýchávala se. Podzimní noční vítr mne ochlazoval. Už každou chvílí mělo přijít ráno. A já byla plně připravena jít za Arwenem.

"Ten úkol splním!" řekla jsem sebevědomě Arwenovi a rychle vyběhla vstříc zemi vyhnanců. Cesta byla dlouhá, čekala na mě spousta překážek a první, jenž mě potkala, byl hlad.
*No tak, Summer, rychle něco ulov a nezdržuj se...* nabádala jsem se v hlavě. V tu chvíli jsem zahlédla svého koňského přítele Ichaboda. Pohled mi sjel na zajíce za ním. Vyběhla jsem a užuž málem vyskočila, ale Ichabod se vzepjal, jakoby se lekl. Přední nohou mne kopl do čumáku. Ichabod se hned začal chovat, jako by mu to bylo líto - začal se ke mně tulit a ržát na mne. "To víš, že ti odpouštím kamaráde," usmála jsem se. Čumák už tolik nebolel. I přes to, že já a Ichabod nemluvíme stejnou řečí, většinou si tak nějak rozumíme.
Zakručelo mi v břiše a to přerušilo ten nádherný moment, kdy kůň objímal vlka. Já si však uvědomila, že musím do země vyhnanců.
"Promiň Ichabode, už musím jít..." řekla jsem smutně se sklopenýma očima. Packou jsem mu opatrně přejela po lysině a běžela najít něco k žrádlu. Zajíc, na kterého jsem původně útočila, už tam nebyl.
Cestou mi došlo, proč se Ichabod splašil. Z jeho pohledu to vypadalo, že útočím na něho a na svou obranu se vzepjal.
Stále jsem hledala něco k zakousnutí.Přes cestu mi přeběhl zajíc. *Nic lepšího asi seženu,* pomyslela jsem si a běžela za malým zvířetem. Skočila jsem po drobném tvorovi a zakousla ho. *Až se vrátím, musím se najíst...* řekla jsem si v hlavě. Další (a poslední problém před hranicemi) problém nastal přesně u hranic. Thunder tam stál a vypadalo to, že je připraven kdykoli zasáhnout. Jiná cesta teď prostě nebyla. Čekala jsem, až se podívá jinam, ale nic. Po chvíli odešel a slyšela jsem, jak zamrmlal "Mám hlad, musím něco chytit. Snad to tu teď bude klidný,"
*Super, volný průchod,* pomyslela jsem si a rychle proběhla hranice. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Bylo to tam velmi chudé, žádná zeleň. Jen dva černí vlci, jenž trhali mršiny. Užuž jsem se jich chtěla zeptat na příběh, ale poté jsem zahlédla jizvy a velmi dlouhé špičaté zuby.
"Na co tak vejráš!" zasyčel jeden z nich jedovatým hlasem. Nepřipadalo v úvahu se jich ptát na příběh, vypadali dost agresivně. A taky se tak chovali. Zalil mě ledový pot. Celá jsem se oklepala a běžela dál a dál, dokud jsem nezahlédla nějakého šedivého vlka. Barvou trochu připomínal mě, neboť měl také modrý odlesk na své srsti, ale jinak mi nebyl podobný ničím. Měl spousty kousanců, škrábanců, byl vyhublý a v očích měl zlost.
"Dobrý den, já-" chtěla jsem se představit, ale on mě přerušil.
"Rozhodně nejsi ze země vyhnanců. Nevypadáš nijak bojovně, nebo jsi snad čerstvě vyhnaná?" řekl a pohlédl mi do očí. V těch jeho rudých byla zlost. Bála jsem se odpovědět. Celá ta země vyhnanců na mě působila jaksi děsivým dojmem. *Co mám odpovědět?* říkala jsem si v hlavě.
"Nezáleží na tom, odkud jsem. Záleží na tom, proč tu jsem," pokusila jsem se do svého hlasu přidat trochu sebevědomí.
"Hm.. tak proč tu jsi?" štěkl na mě vlk. Teď jsem si říkala, jestli je opravdu celá země vyhnanců tak agresivní nebo co...
"Jsem tu, abych vyslechla něčí příběh." odpověděla jsem klidně.
"Ha! Příběh? V zemi vyhnanců? Nespadla jsi na hlavu? Jestli skutečně chceš, aby ti vyhnanec jen tak řekl příběh, tak jsi na omylu!" zasmál se, ale najednou mu do očí zase stoupla zlost.
"Samozřejmě vím, že byste chtěla něco na oplátku," stále jsem neztrácela klid.
"Tak jdi hledat jinam! Já se nehodlám spolčovat se zelenáčem, či snad dokonce někým z tý debilní smečky, která nás vyhnala!" zasyčel jedovatě a já věděla, že tady nepochodím.
Šla jsem pomalu se sklopenou hlavou. Říkala jsem si, že snad nikoho nenajdu. V tom jsem narazila na vlčici, jenž na tlapě měla fialovou barvu. Vypadala přívětivě, snad nejvíce z těch vlků, které jsem potkala.
"Dobrý den, jmenuji se Summer," začala jsem hovor.
"Nazdar. Jsem Madness, ale... počkat. Nevypadáš na to, že bys byla vyhnanec! Hm... kousance žádný, škrábance žádný, srst neponičená, vyhublá taky nejsi..." začala mi říkat své pochybnosti vyhnankyně.
*Uh, snad mě nezakousne,* pomyslela jsem si.
"Je na první pohled jasné, že tady nežiješ," řekla a pohodila hlavou k vlkům, trhajícím mršiny.
"Dobrá... uhodla jsi to... jsem ze smečky." řekla jsem se sklopenou hlavou. Bylo pro mě divné jí tykat, ale jí asi bylo divné, když jsem jí vykala.
"Co tu chceš?" řekla mile.
"No.. potřebuji, abys mi ty - nebo někdo z vás vyhnaných, řekla nějaký příběh... jsem ochotna splnit tvůj úkol," oznámila jsem jí.
"Hm, nuže fajn. Má malá vlčátka už dlouho nejedla... nabízím, že se porveme. Prostě rvačka, pokud vyhraješ ty, řeknu ti příběh a kudy k vám do smečky. Avšak když vyhraji já... staneš se potravou pro mě a má maličká," řekla s úsměvem. Polkla jsem.
*Asi by mě sežrala, kdybych ustoupila, takže nemám na výběr,* řekla h´jsem si v hlavě.
"Jdu do toho," řekla jsem se zavřenýma očima. Téměř nikdy jsem se nervala. Věděla jsem, že vyhrát musím.
Začaly jsme kolem sebe chodit. Hluboce jsem se nadechla. První rána byla udělena mně. Dostala jsem packou do čumáku.
Rychle jsem se vzpamatovala a kousla ji do krku. Ani to vlčici nezastavilo. Úder mi vrátila a mnohem větší silou. Zakousla se mi též do krku, a vycítila jsem, že tohle nebude lehké. Měla silné zuby. Konečně se pustila a já po ní skočila a svalila jsem ji na zem. Vítězem v tomto boji byl ten, kdo pět vteřin udrží druhého na zemi. Madness se nedala a rychle se vykroutila. Geniálně mě zmátla a já nevěděla, kde je. Najednou na mě skočila zezadu a povalila mě. *No tak, Summer!* vybízela jsem se v hlavě a rychle se jí vymanila. Konečně se mi ji povedlo znovu povalit. Pět vteřin uteklo a já unaveně padla na zem. Bolel mě krk.
"Vyhrála jsi. Dobře, jsem nucena ti povědět příběh," řekla nahlas a dva vlci, kteří rvačku sledovali, se začali smát.
"Takže ona chce za výhru příběh?" zachechtal se jeden.
"Jo, tak se zklidni a jdi požírat mršiny!" zasyčela Madness. Vlci ji poslechli, jako by se jí báli.
"Řeknu ti příběh o mně a mém životě" začala.
"Když jsem se narodila, otec stále někam chodil - narodila jsem se v jedné smečce - už si nevzpomínám na jméno... Táta byl alfou, a mámu štvalo, že byl stále pryč; i přes to, že ona sama byla betou. Vždy, když se vrátil, máma ho seřvala, že něco neudělal a tak no... tak vždycky zašel za betama, jestli není problém a když ne, což bylo většinou, zase odešel. Takhle to chodilo do mých tří let. To už jsem byla dospělá vlčice, hledala jsem si partnera a pak mě táta jednou vzal s sebou, když odešel po hádce s mámou. Stáli jsme u nějakého jezera. Řekl, že tam chodí po každé hádce si vyčistit hlavu. Že tam chtěl vzít i mámu, když se poprvé vrátil, ale když se do něho pustila, neměl šanci. Bylo to tam krásné, ptáci zpívali, voda hučela, jeleni skákali... ale když jsme se vrátili, máma prohlásila, že ho už nechce vidět za to, že mě jí sebral. Když táta pochopil, že to myslí smrtelně vážně, zase odešel. A já věděla kam. Jednou v noci, když máma s mými sourozenci spala, tiše jsem odešla. Odešla jsem k tamnímu jezeru. Zahlédla jsem tátu. Ležel utopený na břehu vody. Spustil se mi pláč, jen nešel zastavit. V tu chvíli na mě promluvil nějaký bílý vlk a zeptal se, jestli jsem Madness. Že mu prý táta řekl, aby mě seznámil s důvodem, proč se utopil. Asi mu bylo jasné, že tam přijdu. Když mi řekl, že to celé začalo tou jejich první hádkou ještě před mým narozením, spustilo se mi ještě více slz. Už jsem nechtěla být s mámou. To ona ho vyštvala k tomu, aby se utopil... Utekla jsem a narazila jsem na tuhle zemi vyhnanců. A pak mě nepustili přes hranice. Konec." dopověděla kratší příběh. Po tvářích ji začaly stékat slzy.
"Domů se dostaneš, když půjdeš pořád rovně na jihovýchod, měj se," řekla Madness a utekla. Sklopila jsem hlavu.
"Aspoň teď mám ten příběh," řekla jsem nahlas a vydala se k hranicím. Celou noc jsem nespala a chtěla jsem si někde lehnout. Stále jsem se držela se slovy "Ne, nesmíš, až budeš za hranicemi!", ale už to nešlo. Padla na mne únava. Lehla jsem si na tvrdou zem, zavřela oči a usnula. Probudil mě nějaký vlk.
"Hej! Odpověz! Co tu děláš?! Na noc si odejdu a hned mi to tady zabereš!" zasyčel.
"Promiň!" řekla jsem a utekla. Už jsem byla u hranic, ale zase tam byla hlídka. Tentokrát tam byl někdo, koho jsem neznala.
*Určitě si bude myslet, že jsem vyhnanec!* pomyslela jsem si. Vyčkala jsem, až se otočí. Pak jsem rychle běžela a onen vlk za mnou. Asi to nebylo zas tak vychytralé. Prchala jsem přes hory s hlídkounem v patách až daleko na louky. Popadala jsem dech a přeběhla velký kus, až jsem zahlédla Arwena. Doběhla jsem z posledních sil až k němu. "Mám... ten... příběh!" vykoktala jsem a vyčerpaně mu padla u nohou. "Asi si s ní už poradíš sám..." zaslechla jsem hlas vlčice z hlídky. Potom se otočila a odešla.