"No dobře. Tak já jdu," povím. Jdu k hranicím mezi územím smečky a územím vyhnanců. Tam kde jsem byla zatím nikdo jiný nebyl. Hlídka tu však mohla být co nevidět. Rozhlédnu se a určím si směr na jihovýchod. Pak pomalu sejdu z vršku dolů. Daleko přede mnou byl les. Bez váhání se tam rozběhnu. U lese jsem zahlédla vlka, který trhal na kusy něco co vypadalo jako zajíc. Byl ke mně otočený zády a naštěstí mě ani nezaslechl. Potichu ho obejdu a pak vklouznu do lesa. Stromy tu nebyly moc zelené, celý les byl mrtvý. Opět zpomalím a rozhlížím se na všechny strany. Byla jsem tak zaujatá tou zkaženou zemí, že jsem se lekla zavytí, které se ozvalo z dálky. Kolem to bylo cítit hodně vlčích pachů, ale ani jeden jsem neznala. Když vyjdu z lesa opět se rozhlédnu. Vydám se na východ. Asi po sto krocích zahlédnu malé skalky vyčnívající ze země. Někdo opět zavyje. Zdálo se mi to divné, ani jsem netušila proč. Šla jsem dál dokud jsem nedošla k vrškům. Zhluboka se nadechnu a pak vydechnu. "Doufám, že tu kostru najdu," povím si pro sebe a bloudím mezi skalkami. Najednou se přede mnou objeví jeskyně. Doufala jsem, že je to ta správná. Vlezu do ní. Chvilku procházím tmou a najednou mě udeří do čumáku ošklivý pach dlouho mrtvého zvířete. To musela být ta kostra! Vyhrabu z kostí lebku a vystrkám ji čumákem na světlo. Oklepu se a vezmu lebku do tlamy. Běžím poklusem zpět k lesu. Asi uprostřed lesa si však opět všimnu toho vlka, kterého jsem viděla škubat zajíce. Měl tlamu od krve a byl samá jizva. Ale to nebylo nejhorší. Všimnul si mě. Zahodím lebku znervózním a pak za lebkou zase běžím. Vlk jen zakroutí hlavou a jde dál. To bylo moje jediné štěstí, před tím než jsem zjistila co je s lebkou. "To ne," zoufám. Lebka byla nakřáplá někde blízko čumáku a u tlamy. Kousek lebky ležel i na zemi. "Snad to nebude vadit. Ta lebka musí být stará, moc toho nevydrží," povím si opět pro sebe. Opět jí vezmu do tlamy a opatrně ji nesu k horám. Pro další moje neštěstí tam byla hlídka. Musela jsem je přelstít, protože by mě nejspíš nepustili na území smečky. Položím lebku a zakřičím na ně. Ani se nehnuli. *No jasně. Neznají mě a myslí, že jsem vyhnanec,* pomyslím si. Vezmu lebku a zkusím proběhnout. Nepodařilo se. Musela jsem vymyslet něco lepšího. Ať vymyslím cokoliv, nic nepomáhá. Najednou ve vyhnanství někdo zavyje. To už bylo po třetí. Vlku u kterého jsem stála to nedalo a podíval se do dáli. Ten okamžik stačil abych proklouzla a uháněla pryč. Jeden z vlků se od hlídky odpojil a běžel za mnou. Přesně to jsem si myslela. Vyhnance by nikdy nenechali projít. Probíhám mezi keři a stromy. Nakonec to otočím a běžím směrem kde byl Erewin. Stále byl tam kde jsem ho viděla naposled. Vlk z hlídky už byl unavený, ale já víc. Začínal mě rychle dohánět. Když vlk zpozoroval kam mířím začal zpomalovat. Položím před alfu lebku svalím se na zem a rozdýchávám se. Právě teď vlk pochopil, že už to nemá cenu a já jen viděla v dálce jeho obrys jak odchází. „V pořádku?“ zeptám se a ležím udýchaně na zemi.