Posty pro smečku

Omega > Delta:
-Být oficiálně ve smečce. Odehrát první hru s Arwenem, přijetí do smečky. Na chatu.
-Splnit náhodný úkol, který vám zadá Arwen. Tzn. setkat se ve hře s Arwem, vyslechnout od něj úkol, posléze napsat příběh jak jste to plnili.
-Setkat se ve hře s alespoň dvěmi dalšími vlky ze smečky, Arwena nepočítaje. Doložit záznamem z chatu, stačí screen obrazovky. Bez záznamu to neuznám. Pokud nemáte záznam hry, vůbec za mnou nechoďte. 
 
Delta > Beta
-Primárně tuto hodnost ovlivňuje počet vlků, kteří ji již mají. Pokud jsou ve smečce čtyři bety, počkejte, až jeden z vlků odejde/zmizí/vzdá se hodnosti.
-Jeden vyhraný boj, nejlépe s někým z vyhnanců. Přeci jen, bylo by nelogické útočit na někoho z horské hlídky či snad dokonce ze smečky. Jako důkaz nutné předložit kompletní záznam hry. (Hra nemá být lehká. Váš vlk pravděpodobně bude i nějak vážněji zraněn, berte na to ohled i v příštích hrách.)
-Ulovit jelena, vůdce stáda. Formou příběhu. (Uvědomte si prosím, že pro normálního vlka to nemusí být vůbec lehké. Příběh by neměl mít tři řádky, hodnotí se popis boje jak vlka, tak jelena.)
-
 
Povýšení vždy probíhá na chatu formou hry.

Zde vkládejte příběhy

Doufám, že to nebude katastrofa, až si to někdo přečte.

Úkol: Donést ze Země vyhnanců květinu.

Hrála jsem si na louce s ostatními vlčaty, máma a táta na nás dohlíželi. Bratr někde našel šišku a tak jsme se o ní s legrací prali. "Je moje! zavolala jsem vrhla se na ni. "Ne moje" zavolal bratr a s ostatními vlčaty jsme se svalili do jednoho chumlu. Potom, když mě to přestalo bavit, rozhlédla jsem se po louce. „Půjde se mnou někdo do hor?“ zeptala jsem se a nadšeně jsem u toho vrtěla ocáskem.
Otočila jsem se na rodiče, ale ti se na mě podívali vážným skoro smutným pohledem. „Ne“ řekli zároveň, jejich hlas, jako by se rozléhal a při tom sekal jako nabroušené ostří. Pak se mi před očima objevil obraz. Byl tam hořící les. Zvala se rána a ohniví strom se najednou zřítil k zemi. „Miritai, Nef, Ule! Utíkejte! My to tady s maminkou zvládneme!“ zaslechla jsem tátův hlas. Pak jsem zahlédla, jak máma s tátou zápasí s plameny. Než jsem se stačila vzpamatovat. Už jsem zase stála na louce a dívala se přímo do vážné a smutné tváře Ula.
„Ne.“ Jeho hlas, byl jako břitva, která přejíždí po kameni. Přede mnou se objevil výjev. Hleděla jsem do umírající Ulovi tváře. Vyděla jsem, jak se jeho stříbrné oči, které se podobali dvou měsícům zavírají, aby je nikdo už více nespatřil. Pak je zavřel úplně a jeho hlava poklesla. Pak jsem se znovu objevila na louce a stála v tváří tvář sestry.
„Ne.“ Zaslechla jsem šepot, který se jí vydral z tlamy. Pak jsem se ocitla na skále, všude byla voda a já hleděla do Nefiných bledě modrých očích. „Miritai! Pozor!“ vykřikla a vrhla se ke mně. Odstrčila mě a v tu chvíli jí smetla vlna. Dívala jsem se jak mizí v hlubinách vody, která tam nikdy vůbec neměla být.Bylo mi z toho všeho na zhroucení. Znovu jsem se objevila na louce. Vyčerpaně jsem se podívala do Chakeho tváře.
„Ne.“ Řekl tak smutně že jsem se málem rozbrečela. Pak jsem se ocitla na kopci. *Ne, prosím, ne!! * Zahlédla jsem jak se mi Kahallie vrhá po krku. V tu chvíli mě něco odstrčilo. Rychle jsem se otočila a zahlédla jak Kahallie prokousává hrdlo Chakemu. Zahlédla jsem jeho pohasínající oči. A pak jeho hlas, poznamenaný prokouslím hrdlem. „Uteč!“ Začala jsem žalostivě kňučet z výt, když v tu chvíli jsem se probudila.
Zrychleně jsem dýchala. Bylo mi strašné vedro. *Zase jsem kňučela ze spaní.* pomyslela jsem si. Pohlédla jsem k hranici mezi zemí vyhnanců a Xikuratu. Namáhavě jsem se postavila. *Ne, nemůžu ho do toho zatahovat, je to jen moje záležitost. Se slzami v očích jsem se rozběhla k hranici s myšlenkou, že to musím zvládnout sama.
Chvilku jsem běžela, když jsem najednou uslyšela výbuch. *Asseke!* Blesklo mi hlavou a udělala jsem se z reflexu neviditelná, i když díky jho větrným schopnostem mi to bylo houby platný. Šla jsem raději opačným směrem od výbuchu a bláhově jsem doufala, že mě nezpozoruje.
Pochvíli jsem ucítila vlnu větru. Zachvěla jsem se. A pak jsem se dala do běhu. Prudce jsem se stočila a mířila ke kamenném svahu. Vyskočila jsem na kámen a další a další. Za chvíli jsem běžela a už jsem byla skoro u něj. Vyskočila jsem na kamen a na další a další. Za chvíli jsem už byla na vrchu svahu. Posadila jsem se, abych si oddychla. Nikde jsem Assekeho neviděla. *Snad si mě nevšiml.* trochu jsem se uklidnila. Po chvíli jsem se vydala dál. Pak jsem zaslechla zavytí. Rozběhla jsem se bleskovou rychlostí přes hory. Orientoval se díky větru. *Zpropadená jeho schopnost!* zaklela jsem v duchu a běžela co nejrychleji k hranici. Hranice se pomalinku přibližovala. Byla jsem opravdu unavená, námahou se mi chtělo zvracet. A pak… jsem stála na hranici. Dívala jsem se na nehostinné krajinu. Bylo mi z ní teskno. Pak jsem se otočila a tiše zašeptala větru. „Promiň…“ Pak jsem se rozběhla kze srázu dolů.
Pak se ozval výbuch. *Sakra!* Zanadávala jsem a přitom se snažila ignorovat slzy které mi stékaly po tvářích. Zrychlila jsem, když v tu chvíli mě něco shodilo. *Tlaková vlna.* Pomyslela jsem si a dál se kutálela ze srázu. Zaslechla jsem své jméno. Rychle jsem se zvedla a zneviditelnila, protože mě ten náraz vytrhl ze soustředění. Postavila jsem se a bolestí sykla, byla jsem celá odřená. Ohlédla jsem se Assakem. Každou chvíli měl dopadnou nedaleko ode mě. Utíkat bylo marné. Ale já jsem se stejně dala na útěk.
Běžela jsem, ale pak jsem únavou padla. Ten běh mě tak vysílil, že jsem teď byla dost vyčerpaná. Zviditelnila jsem se. "Možná to nebyl tak dobrý nápad..." řekla jsem v domnění že jsem ho setřásla. Z očí mi pořád tekly slzy. "Ale aspoň se na něj nesnese moje prokletí." Po tvářích mi dál stékali slzy. A já nevěděla proč, možná jsem to tušila ale nechtěla jsem si to přiznat. Smutně jsem se vydala hledat květinu, pro kterou mě Arwen poslal. Šla jsem volným krokem. Kolem mě byla jenom poušť, nikde žádné rostliny. Šla jsem dál. V dálce jsem zahlédla mrtvé lesy, ale raději jsem šla pořád rovně. Cítila jsem vítr, který mi cuchal moji šedivou srst. Najednou jsem ucítila že mě někdo sleduje. Otočila jsem se kolem vlastní osy a můj ocas vzplál. Mohla jsem potom jednodušeji manipulovat s ohněm. Několikrát jsem se podívala kolem sebe. Zem byla hrbolatá a proto se vyhnanci mohli schovat kdekoli.
Čekala jsem na útok. Ten přišel nečekaně rychle. Zpoza jednoho s kopečků vyběhli dva vyhnanci. Nevěděla jsem co mě to napadlo, ale vztyčila jsem před sebou menší ohnivou stěnu. Podle zvuku to jeden z vyhnanců nedobrzdil, ten druhý ano. Po dívala jsem se na ně. Jeden měl spálený čumák a přední packy. Ten druhý byl v pořádku. Ohnivou stěnu jsem zrušila a začala jsem proti vyhnancům vrhat oheň. Když tu jsem uslyšela, jak něco bouchlo. Na okraji mého zorného pole jsem zahlédla něco červeného, ale neměla jsem čas se tím zabývat. Rychle jsem Rychle jsem na jednoho vyhnance poslala sloup ohně. Byl to strašný pohled, jak jsem ho upálila za živa. Nebyl ale čas se tomu věnovat. Zaměřila jsem se na druhého vyhnance. Zdálo se mi, že začal divně dýchat, ale neměla jsem čas tomu věnovat pozornost. Když jsem se k němu otočila, bral nohy na ramena. Jako pozdrav jsem mu malilinko zapálila srst. Pak jsem se zhroutila a rozbrečela. byla jsem strašně vysílená. Nechala jsem kolem sebe vzplát oheň a odpočívala. Díky ohni byla moje regenerace rychlejší. Jak jsem tam tak ležela, zaslechla jsem ozvěnu: ,,Varoval som ťa, že to tu nie je najbezpečnejšie. Ak si sa rozhodla, tak potom neustupuj.“
Vyděsilo mě to. Uhasila jsem oheň a zvedla se ze země. Měla jsem sílu jít, ale nevěděla jsem, jestli budu schopna použít znovu element ohně. Začala jsem se rozhlížet Nikde jsem však nikoho neviděla a nešlo poznat, z jakého to šlo směru. „Možná se mi to jen zdálo…“ řekla jsem nahlas. Neklidně jsem se rozhlédla a vyrazila k skalám, které se tyčili nad zemí vyhnanců. Pak jsem si vzpomněla na ten výbuch při boji s vyhnanci. *Co když to bylo něco důležitého?˘´* Raději jsem ale pokračovala v cestě k útesům a přemýšlela, že se tam podívám až se budu vracet. Nechtěla jsem se dát do běhu, protože bych se vysílila a pak bych nemohla bojovat. Tak jsem pomalu kráčela nehostinnou krajinou *Jak tady vyhnanci můžou žít? Tohle místo je moc depresivní!* Rozhlédla jsem se kolem sebe ještě jednou a malilinko zrychlila, abych odsud mohla co nejrychleji vypadnout. Po chvíli jsem dorazila ke skále. Nebylo tam nic zajímavého, a tak jsem se rozhodla skálu obejít. Když jsem skálu obcházela, všimla jsem si nízkého, ale širokého převisu. Podívala jsem se pod něj a našla jsem tam pár zelených kytiček. Usmála jsem se a za sebou jsem ucítila pach. . Rychle jsem se otočila a zjistila jsem, že stojím v tváří tvář vyhnanci. „Ale, ale… kohopak tu máme?“ zeptal se posměvačně. „Neztratila ses náhodou maličká? Nepotřebuješ pomoct? “ postavila jsem se do bojové pozice. Nemohla jsem využívat ohněm, protože jsem neměla na to dost energie a navíc bych spálila květiny pod převisem. „Ne díky.“ Odsekla jsem. Vyhnanec se na mě vrhl. Jen taktak jsem uhnula. Skočil na mě znova. Tentokrát jsem takové štěstí neměla a cítila jsem jam mě jeho zuby škrábly na boku. Ohnala jsem se po něm a zakousla se mu do zadní nohy. Ale to byla chyba protože jsem se přestala krýt a tak se mi zakousl do boku. Strašně to bolelo! Pak se začal zvedat písek. Rychle jsem vyslala trochu ohně, abych vyhnance trochu popálila. Povedlo se! Zavyl a pustil mě. Já jeho taky. Jakmile vyhnanec zahlédl zvedající se písek, udiveně na něj zíral, Pak se rozběhl pryč. Nevěděla jsem čeho se tak bojí. pak jsem zjistila, že vířiví písek znamená písečnou bouři. rychle jsem vlezla pod převis. Doufala jsem, že mě před tím převis trochu ochrání. Za zády mi zuřila písečná bouře a já vymýšlela plán na později, až se bouřka přežene. *Vezmu kytky, a poběžím k hranicím. Tam nějak nepozorovaně projdu horami a půjdu za Arwenem.* takhle se to zdálo strašně jednoduché. Najedno se ozval výbuch a bouře se jako zázrakem rozehnala. Chvíli jsem ještě čekala ve své skrýši, ale pak jsem vylezla. *Tak to je pěkně divný! Nejdříve se ozve divný výbuch při boji s vyhnanci a teď ještě tohle! To je divný!* řekla jsem si a vylezla z pod převisu. Vzala do tlamy jemně dvě kytičky a zamířila jsem zpátky k údolí. Byla jsem unavená, rána na boku a už se těšila domů.
Nakonec po delší době jsem dorazila k usmaženému vlkovy. Byla jsem unavená. Poblíž byl kopeček, tak jsem na něj vylezla. Podívala jsem se po zemi vyhnanců. Po okolí se pohybovalo jen pár vyhnanců. Už jsem se chtěla otočit, když jsem něco v dáli zahlédla. V dáli jsem viděla černého vlka, pronásledovaného pěti dalšími. Černý vlk mi byl povědomí. Popošla jsem o něco blíž, abych viděla líp. "Co se to...?" zeptala jsem se sama pro sebe.

,,Nestoj tam tak! Bež ako o život, pretože ti oň aj ide!“ zakřičel ten černej vlk, překvapeně jsem zamrkala. "Assake?" zmrazilo mě, ale zároveň jsem zase rozmrzla, rozběhla jsem se co nejrychleji k hranicím. Radši jsem se udělala neviditelnou, ale pak jsem se zase objevila, protože mě něco napadlo a potřebovala jsem dost energie na uskutečnění té myšlenky. Běžela jsem opravdu jako o život a nesoustředila jsem se na nic jiného, něž na běh a dotyčnou myšlenku. Už jsme se blížili k hranicím. Při tom se snažila nestoupat na zadní nohu, která byla na straně, kde byla rána. Po chvíli mě Asseke dohnal, takže jsme běželi vedle sebe. Podívala jsem se na něj a usmála se. On na mě mrknul. Pak se odpojil, sebral něco ze země, kde bylo spousta krve ucho a běžel dál. Za chvíli jsme byli už skoro za hranicí. Běžela jsem s vypnutím svých sil. Pak jsme přeběhli hranici a já se rychle otočila. Vztyčila jsem po příchozí cestě ohnivou stěnu. Mé síly mě začínali opouštět. Asseke vedle mě vyskočil po kamenech na malou skalku, položil ucho vyhnance na zem a řekl: ,,Nezabudni, že sa treba s našimi hosťami rozlúčiť, ako sa patrí.“ Usmíval se. ,,Mohol by som ťa poprosiť trošku sa dať na stranu a vyliezť vyššie?“ Přikývla jsem a vylezla na jeden větší kámen. Potom se ozval výbuch a dolů se začali valit kameny. Unaveně jsem to pozorovala. Když kamenná lavina dozněla, sklouzla jsem z kamene a padla na zem. Vyčerpáním jsem se třásla po celém těle. Koukala jsem se před sebe a měla jsem pocit, že svět začíná halit tma. Poslední co jsem zahlédla byly kameny které přehradili cestu do země vyhnanců.
Po chvíli mě něco šťouchlo packou. Probrala jsem se a zaslechla jak někdo říká: ,,Neďaleko mám jaskyňu. Môžeš si tam oddýchnuť.“ Přikývla jsem a unaveně se zvedla. Bok mě začal šíleně bolet a tak jsem na jednu nohu nedošlapávala. „Hele, a co jsi dělal vlastně v zemi vyhnanců?“ Zeptala jsem se, i když jsem to tušila. Asseke, který šel vedle mě se zadíval na oblohu. ,,Ak by som povedal, že som bol na výlete za sebapoznávaním a získať nejaký suvenír, verila by si tomu?“ zeptal se vesele. „Sebepoznáním?“ usmála se. "Nevěděla jsem, že když tě honí 5 vyhnanců tak poznáváš své pravé já." Spiklenecky se usmála a dál šla vedle Assakeho. „A jaký suvenýr se v zemi vyhnanců dá najít?“ Zeptala jsem se v tlamě stále držíce 2 bílé kytičky.
,,Ak ťa naháňa 5 vyhnancov a ty sa len s ťažkosťami dokážeš hýbať nehovoriac o tom, že nemáš dosť sily na použitie elementu, tak v tedy sa naučíš, aký nádherný život je. Samozrejme ak nie si na území vyhnancov.“ Řekl, nevšímajíce si mého úsměvu. ,,Vedela si napríklad aké nechutné sú uši vyhnancov? Mali by sa aspoň snažiť o základy hygieny.“
"Já vím jak je život hezký" úsměv mi sklouzl a nahradila ho smutná neutralita. „Jo, život je hezkej jenom chvíli, ale potom nastane zkrat, a zase život je hezkej a zkrat...“ zahleděla jsem se do prázdna. Asseke se zasmál.
,,Tak tak to nazývaš?“ zeptal se zvědavě se na mě podíval. ,,Zbesilé úteky na územie vyhnancov nazývaš skrat?“ zeptal se mě klidně. Došli jsme před jeskyni. Lehl si na zem. ,,To mi pripomína, že kvôli niekomu prišiel o raňajky.“ Řekl trochu dotknutě.
Uhnula jsem pohledem. A zahleděla jsem se dovnitř jeskyně. „To byl taky skrat..." řekla jsem nepřítomným pohledem. "Zkrat pocházející z předešlých zkratů, které otřásly mým životem i světem...“ řekla jsem a lehla si k východu, abych nezabírala moc místa a Když jsem uslyšela Assakho poznámku, sklopila jsem uši. "Promiň, a-ale vždyť jsi se mohl vrátit, po tom co jsem utekla, a dojíst, nebo si chytit novou snídani a až potom se vydat do země vyhnanců za poznáním." Řekla jsem a s obavami jsem čekala co řekne.
,,To by nebolo správne.“ Odvětil.
Po jeho poznámce jsem se schoulila ještě víc a pocit viny zase začal narůstat. Otočila jsem se, abych se m nemusela dívat do tváře, protože potom bych mohla všechno vyklopit a já nevěděla jakby na to reagoval. „Nebylo by správné se před cestou sebepoznáním najíst?“ zeptala se udiveně a hned potom se začala proklínat za zvědavost a nevymáchanou tlamu.
Povzdechl si. ,,Keby išlo skutočne o sebapoznávanie, tak áno. Ja som však musel dohliadať na istú vlčicu, ktorá bola príliš netrpezlivá a vydala sa na výlet skôr, ako sme sa dohodli.“ Řekl opět klidně.
Schoulila jsem se ještě víc. V té chvíli jsem si byla jistá že můj ocas není jediný, co má červenou barvu. Celou dobu jsem to tušila a byla to pravda. "Moc jsem si přála tam jít s tebou, nechtěla jsem tam jít sama, a už vůbec jsem tě nechtěla zradit. Ale..." Hlas mi selhal, vykecala jsem zase důvod, stejně to skončí tak, že mu všechno poví. V očích jsem ucítila slzy.
,,V každom prípade, si sa držala dobre.“ Dodal veseleji.
"Děkuji, od té doby, co žiju sama jsem se musela naučit, jak se bránit a přežívat." zase jsem si pustila tlamu na špacír.
. ,,Ak si tam nechcela ísť sama, tak si ma mohla počkať. Pôvodne som aj tak mal v pláne ťa len doprevádzať a bojovať proti vyhnancom.“ *Jo, ta vím teď taky.* „V každom prípade stalo sa to, čo sa stalo a ani jeden z nás to už nezmení.“
Položila jsem hlavu na kamennou zem. Assake se nezlobil. To byla ta dobrá zpráva. Ta špatná byla, že stejně se stalo to, čeho jsem se chtěla vyvarovat a přesto to neskončilo úmrtím nikoho, na kom by mi záleželo a taky mě tížil pocit viny. Z rány na boku mi vytékala krev a měla jsem náladu pod psa. Přicházel stres a já s tím už nemohla nic dělat. Nevěděla jsem, ani co mám říct nebo udělat a tak jsem jenom ležela a raději mlčela. Asseke se zatím procházel po jeskyni.
Mali by sme niečo spraviť s tou ranou.“ Řekl a došel ke mně. ,,Nevyzerá až tak hrozne ako na začiatku, ale to krvácanie mi robí starosti.“ Odvětil zamyšleně. ,,Čo keby som ju olízol?“ zeptal se vesele.
Překvapeně jsem se na něj podívala a pak se usmála. "Nevím, zda by ti moje krev chutnala, ale můžeš to zkusit." špatná nálada začala pomalu odcházet. "Mohla bych si ji vypálit, ale nedělám to ráda, strašně to bolí." řekla jsem a podívala jsem se mu do očí. *Udělala jsem chybu, ano udělala, je umění odpouštět, je umění odpouštět sobě, i druhým.*

Zasmál se. ,,V tom prípade, dobrú chuť.“ Řekl a párkrát mi olízl ránu. Bylo to trochu nepříjemné. ,,No chutí to ako....krv.“ řekl a zasmál se. ,,No vypálenie, nieje príjemné. Keby bolo, tak by sa niektorý vlci s radosťou podpaľovali.“ Řekl s úsměvem.

„Kdyby se vlci, s radostí podpalovaly, tak by byla země vyhnanců prázdná.“ Usmála jsem se. "Párkrát jsem si ránu zkoušela vypálit. Problém je, že i kdybych se o to pokusila, tak mi to tu ránu nevypálí." Usmála jsem se.
Podíval se na mě, zasmál se a lehl si vedle mě a já se začervenala. Byla jsem unavená, a tak jsem položila hlavu na zem a zavřela oči. Po chvíli jsem začala pomalinku usínat. Po chvíli se Asseke zvedl a někam šel. ,,Hneď sa vrátim.“ Zašeptal a byl fuč.
Po chvíli se vrátil, vypadal unaveně a sklesle. "Stalo se něco?" Zeptala jsem v polospánku.
,,Myslel som si, že spíš.“ Řekl tiše. Přišel a lehl si vedle mě. . ,,Všetko je v pohode. Len som trochu po dnešku vyčerpaný.“ Řekl.
„Nespím, ale za chvíli budu.“ Řekla jsem a pomalinku jsem usla.

Re: Doufám, že to nebude katastrofa, až si to někdo přečte.

Uznáno, uznáno, uznáno! :3

Lov Jelena (Vůdce stáda) - nové, pokus č. 3

Lov jelena, den 1. ~
*Ach jo… asi bych měla zkusit toho jelena…* řekla jsem si, když už uběhl nějaký ten čas od dne, kdy jsem se ptala Arwena na úkoly pro post „Beta“. Byla jsem si téměř jistá, že to nedokážu. A i kdyby, ještě mě čekal boj s vyhnancem! Nastával pro mě celkem těžký čas. Chtěla jsem se o to aspoň pokusit. Když už nic víc… Bylo podzimní odpoledne. Zrovna jsem chytla hezké počasí. Na chvilinku jsem se zamyslela. Byly dvě možnosti. Buďto vyrazím hned a budu blíž k cíli nebo selhání, nebo se tu budu vyvalovat a budu si to vyčítat. Samozřejmě jsem zvolila tu první možnost. Z lovu jelena jsem nijak extrémně nebyla nadšená. A kdo by taky byl! Tedy, nešlo tolik o to, že to byl jelen, spíš o to, že to měl být vůdce stáda… Ale tak či tak, pro post bety by tohle měla být jedna z nejzákladnějších věcí. *Snad se nezmrzačím nijak trvale,* pomyslela jsem si, když jsem se pomaličku zvedala. Podívala jsem se ke slunci. Jako by mi snad mohlo pomoci… v téhle situaci mi však nemohlo pomoci nic víc než má vlastní síla, trpělivost a sebevědomí. Jak jsem se zvedala, proběhl mnou zvláštní třes. Jakoby strach z možných rizik. Ten strach jsem rychle hodila za hlavu a loudavým krokem se vydala vstříc možnému nebezpečí. Spát jsem teď několik dní nemusela, protože pár nocí předtím jsem spala normálně. Jo, hold výhoda když se narodíte se schopností velké výdrže bez spánku…
Už při začátku cesty mi bylo nějak jasné, že tahle cesta nebude krátká. Ani lehká. A co teprve souboj s jelenem. Cestou se mi v hlavě prohánělo milion myšlenek. Většina z nich směřovala právě k jelenovi. *Co když se mi něco stane? Něco vážného? Co když mě jelen zabije? Co když…“ stále jsem si v hlavě vytvářela depresivní dotazy. Měla jsem to namířené k lesu, ve kterém byla spousta lesní zvěře, tak proč by ne i jeleni… Sic cesta byla dlouhá, já stále neměla hlad. Spíš jsem si říkala, že bych asi měla něco sníst… Ale kde brát a nekrást..?
Po chvilce uvažování jsem se rozhodla, že se najím, až budu mít hlad. Přeci jen když jsem vyhladovělá tak lépe lovím, protože mám lepší motivaci… A když teď nemám hlad, nevidím důvod se tím zabývat…
Tak jsem si poklidně šla. Pomaličku se začínalo stmívat a já už se blížila k lesu. Na znak, že už jsem vážně blízko, přede mnou proběhl zajíc. Hlad jsem stále neměla a po zajícovi jsem teď vážně nešla, takže mi to bylo tak nějak jedno.
Chvíli jsem se toulala lesem, až mi došlo, že jsem se ztratila a nevím, kudy ven. Kam jsem se podívala, tam byly stromy. Nic víc. Zkusila jsem to otočit a jít zpět. *No super! Zbytečná ztráta času. Kdybys dávala pozor!* nadávala jsem si v hlavě. Po asi půl hodině jsem se podívala nad hlavu. Už byla více méně tma, první hvězdy na nebi zářily. Hvězdy mě teď stejně moc nezajímaly, snažila jsem se najít cestu ven. Musela jsem si pamatovat, kudy tam a kudy zpět, jinak bych zabloudila při cestě do tábora a to by bylo mnohem horší.
Lov jelena, den 2. ~
Po celé noci hledání cesty ven jsem se konečně dostala z lesa. *A teď zase dovnitř.* řekla jsem si v hlavě ironickým tónem hlasu.
Cesta do lesa se mi opět nelíbila. Posílil to fakt, že už jsem mohla být dávno u nějakého stádečka, kdybych trochu myslela. Pro tentokrát jsem si pečlivě zapamatovávala cestu a dávala pozor. Začichala jsem. Ucítila jsem nějaký pach lesního zvířete. *Tohle jelen nebude,* řekla jsem si a šla jsem dál. Tvor byl cítit na cokoli jiného, jen to nebyl pach jelena. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že sama na lov jelena stačit nebudu. Bohužel nikoho dalšího jsem si povolat nemohla. Neměla jsem na výběr. *Klid Summer, jenom najdeš nějaký stádo, budeš riskovat svůj život a popereš se s vůdcem stáda jelena, budeš se modlit abys to přežila a ke všemu to zvíře zabila a pak se jenom budeš radovat, možná…* uklidňovala jsem se. Ačkoli mě to spíš znepokojilo. Stále jsem ještě žádný stádo neviděla, takže o nějakém zabití vůdce nemohla být řeč. Ranní vítr mě šlehal do kožichu, až mi to bylo nepříjemné. Po chvíli však přišla nadevše potěšující zpráva. Ucítila jsem pach jelena. Možná víc jelenů. Pomalým krokem jsem se za pachem vydala. Po chvíli jsem zahlédla pár pasoucích se jelenů. Otočila jsem hlavu a viděla jsem jich více. Asi jsem neměla nejlepší místo. Za uzoučkým stromem by mě mohl leckterý jelen vidět, což by asi neznamenalo plus pro mě. Měla jsem troche jinou taktiku. Třeba do zítřka zůstat v patách tomu stádu a zjistit tak, kde se pohybuje. Kdyby mi utekli (což se nejspíš stane, jak jsem si myslela), abych věděla, kam jdou. Našla jsem si velký tlustý strom, za kterým jsem se schovala. Teď zbývalo stádo sledovat.
Lov jelena, noc ~
Zbytek dne jsem číhala, kam stádo půjde. Nikam nešlo. Hvězdy už byly dávno na nebi a obloha byla černá. Teď to však vypadalo, že se pomaličku stěhují. Šli loudavým krokem, jako by netušili, že nedaleko, avšak v bezpečné vzdálenosti, číhám já. Sledovala jsem je několik kilometrů. Potom se stádo jelenů zastavilo u jakéhosi potůčku. Byla tu hezká tráva a potok byl čistý, pravděpodobně v něm byla úžasná voda. Takže tohle bylo jejich místečko, kam pravděpodobně půjdou. Detailně jsem si zapamatovala cestu. Nebyl to problém, když poběžím, měla bych tu být od druhého místa asi za půl hodiny. Našla jsem si tu kámen, za který jsem si lehla a po zbytek noci mi zbylo jen sledování. Sem tam se nějaká laň odběhla napít k potůčku. Nejvíc zaměřená jsem byla na svůj cíl. Obrovského jelena s mohutným parožím by snad chtěl poznat jen málokdo, obzvlášť co se vlků týče. Už teď mi bylo jasné, že porazit ho nebude snadné ani náhodou. Sudokopytník skoro celou noc nespal. I přes to vypadal dost připraveně bojovat.
Lov jelena, den 3. ~
Dnes přišel můj den. Den, kdy jsem poprvé chtěla okusit štěstí. Teď to bylo buď a nebo. Jelení stádečko vypadalo u potůčku tak spokojeně, až mi skoro bylo líto zabít velkého jelena. Avšak věděla jsem, že později bych si to neodpustila. Vyčkala jsem, až velký jelen na chvilinku obrátí svou pozornost mimo stádo. Pomaličku jsem se přibližovala, avšak čím blíž jsem byla, tím víc moje rychlost narůstala. Nesměla jsem nechat jelena utéct. Ani to nevypadalo, že by chtěl utéct. Stačilo, aby proti mně obrátil mohutné paroží a dost jsem znejistila. Pokusila jsem se k němu dostat blíž, ale nepodařilo se mi to. Stádo už pomaličku prchalo mně známým směrem. Obrovský vůdce stáda vyběhl až jako poslední. Několik kilometrů jsem běžela za nimi, avšak jsem se mezitím toulala v myšlenkách. *Má to vůbec cenu?* říkala jsem si pořád dokola. Nic jiného než zkusit to mi nezbylo. Jak jsem to odhadovala, cesta k druhému místu trvala zhruba půl hodiny během. Stádo bylo celkem překvapené (nebo bych to tak aspoň já nazvala), když mě spatřilo. Nebránilo jim to však běžet někam dál. Já běžela v jejich cestičkách, abych se neunavila vyšlapáváním vlastních. Svůj cíl jsem si šikovně oddělila od stáda. Běžela jsem vedle něho celkem dlouho, několik kilometrů. Jelen už vypadal, že na něho padá únava. Využila jsem příležitosti a pokusila jsem se po něm skočit. Bohužel se mi to jenom zdálo. Jelen mě dost rychle setřásl a já zůstala ležet na zemi. Vzpamatování mi netrvalo moc dlouho. Ihned jsem nasadila obrovské tempo, ale jelena jsem nenašla. Vrátila jsem se po stopě laní ke stádu. Vůdce stáda by snad všechny laně a kolouchy nenechal samotné, takže nějak se k nim vrátil. Snažila jsem se uvažovat nadevše logicky. Vyplatilo se mi to. Velký jelen byl u stáda, když jsem se vrátila. Dost možná na mě čekal, ale nevšiml si mě. Vzala jsem to dost oklikou. Trochu jsem pociťovala bolest přední pravé nohy, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Přeci jen, musím něco vydržet! Stádo bylo na mně neznámém místě, ale pamatovala jsem si cestu. Už jsem neudělala tu chybu, jako na začátku mé cesty. Našla jsem si útulné místečko ve vysoké trávě, kam jsem si lehla a pár hodin jsem jen pozorovala stádo. Krom toho jsem se snažila uklidnit tep a dech. „Dneska navečer budu pokračovat,“ špitla jsem do trávy, což stádo laní a jelenů ani náhodou nemohlo zaslechnout.
Lov jelena, stmívání ~
*Tak jo Summer, to zvládneš!* povzbuzovala jsem se. Vyskočila jsem rovnou do stáda, čímž jsem dohnala celé stádo k běhu. Celé, kromě jednoho jedince. Toho, po kterém jsem celou dobu šla. Chvilinku jsme naproti sobě stáli a zírali na sebe. To však netrvalo dlouho. Jelen se dal na útěk a já za ním. Začala jsem ho uštvávat. Šla jsem mu nejprve po nohou, přičemž jsem dostala silnou ránu do čumáku od jeho zadní nohy. I přes ránu, kterou mi způsobil on, jsem se trefila. Z nohy mu trochu tekla krev, avšak ne dostatečně na to, aby ho to vysílilo. Zkusila jsem to na slabinách, ale to se po mně ohnal parohy. Celou dobu jsme běželi. Do slabin jsem ho nekousla, protože dřív jsem dostala pořádnou perdu od jeho paroží. I přesto jsem se jelena snažila uštvat během. Dlouhým během. Po tom běhání jsem pociťovala bolest nohy, která vznikla při mém pádu z jeho zad.
Pokusila jsem se ho kousnout do břicha – úspěšně. I přes jeho jelení cosi, co se podobalo volání o pomoc, dál běžel. Šla jsem mu po nohou. Několikrát jsem schytala pořádnou ránu do čumáku od nohy, jindy to bylo do hlavy parožím. Bolelo mě z toho celé tělo. Po několikátém kousnutí do nohy už jelen vypadal unaveněji. I já byla celkem unavená. *Hned, až to bude možný, hodím si dvacetm možná třicet nebo padesát, kdo ví,* povzbuzovala jsem se v hlavě. Hecovala jsem sama sebe, abych běžela dostatečně dlouho na jelenovo uštvání. Stačila jedna chyba, moje zpomalení, a on už mohl být jinde a odpočívat, čímž by nabral síly.
Ztracená krev se na jelenovi začínala projevovat stejně jako únava. Jelen zpomaloval. Už jsme uběhli spoustu kilometrů a já sama už málem padala únavou. Jelen byl dostatečně unavený na můj pokus a risk; pokusit se ho srazit k zemi. Udělala jsem to poslední. Skočila jsem po jelenovi, který se naposledy ohnal parožím a tak ho strhla na zem. Už byl dole. Cukal sebou, snažil se mi vymanit, ale to už jsem se mu zakousla do krku. Snažila jsem se ho zadávit. Po chvilce už jsem jenom seděla před mrtvým zvířetem. Všechna bolest i únava na mě spadla. Hodně hlasitě jsem zavyla. *Už abych byla v táboru, tam si lehnu, odpočinu si a třeba se mi udělá lépe,* zamyslela jsem se. Uvědomila jsem si, že mi z čumáku trochu teče krev. Určitě z toho, jak mě několikrát kopl ten jelen… O to už jsem se teď nestarala. Tak nějak jsem se starala jen o to, že sedím před mrtvým jelenem.

Re: Lov Jelena (Vůdce stáda) - nové, pokus č. 3

Šlo by to ještě vylepšit, ale uznávám to takhle. :)

2. pokus

Byl jasný podzimní den. Probudila jsem se do krásného rána.
*Hm, už bych měla splnit ten lov jelena...* pomyslela jsem sklesle.
Moc jsem chtěla být betou, konečně bych měla na co být hrdá... udělala bych si radost... "Tak zvedni hlavu, Summer! Už je na čase vyrazit," řekla jsem sebevědomým tónem, ale se svěšenou hlavou jsem se pomalinku vydala na dlouhou cestu. Za všechen ten čas strávený s Ichabodem jsem přesně věděla, kde je většinou stádo jelenů; včetně vůdce. Jehličnatý les.
Přišla jsem k místu, od kterého jsem nebyla nejdál. Jak jsem čekala, bylo tam pár jelenů. Žádný z nich však nevypadal na vůdce, takže jsem vyčkala, až jich přijde více, snad s tím, kterého hledám. Tak jsem tam seděla, potom ležela, koukala, ale nic. *Vás sedm tam nahoře, za co mě trestáte...* řekla jsem si v hlavě, když přišlo nějaký malý kolouch.
Zvedla jsem se od kamene, za kterým jsem se celý den skrývala a vyšla dál. Moje schopnost výdrž bez spánku se teď maximálně hodila. Nemusela jsem spát několik dní a nijak mi to nevadilo; tedy pokud to nebylo skutečně dlouho a já nelehla jak šutr.
Tak jsem šla lesem, jestli náhodou nezahlédnu nějaké stádo. Nic. *Hm, vždycky tady je mrtě moc jelenů a teď, aby tady jedno stádo vlk pohledal...* řekla jsem si v hlavě naštvaným tónem. Zároveň se mi ulevilo. Do boje jsem se dvakrát moc nehrnula. Přes cestu mi najednou přeběhl jelen. *Stádo?* pomyslela jsem si a potichu, ale rychle jsem se vydala za čtyřnohým zvířetem s kopyty. To, co jsem viděla, mě překvapilo, potěšilo a vyděsilo zároveň. Pode mnou (stála jsem na menší skále, na kterou ona zvířata neviděla) se páslo menší stádečko jelenů. Bylo jich tam odhadem asi patnáct, ale bylo to stádo. A byl tam i vůdce; nebo na to aspoň vypadal. Takový silný jelen s obrovským parožím. Polkla jsem. *Tak jo. Teď půjdu dolů a chytím toho jelena,* řekla jsem si a pomaličku jsem se plížila ke stádu. Stále mě neviděli, protože jsem byla šikovně schovaná v trávě, za stromy i kameny. Naposledy jsem se nadechla a vyskočila jsem. Stála jsem přímo před vůdcem stáda. Cítila jsem se... tak malá a slabá... Ten tvor se mě očividně vůbec nebál, ale že by byl klidný, to asi taky ne. Napřáhla jsem tlapu, ale jelen na poslední chvíli uhnul a než jsem mrkla, měla jsem kopyto na hlavě. Když jsem se vzpamatovala, zahlédla jsem onoho jelena, jak utíká za strom. Pomaličku jsem se zvedla. "Sakra! To bolí... už vím, jak se cejtil ten vlk, když ho Ichabod nakopnul!" zavyla jsem a vyběhla, ač s bolestmi, za jelenem. *Za to zaplatíš!* řekla jsem nasupeně ve své hlavě a vyběhla směrem tvora. Byla jsem trochu zmatená, takže mi nějakou dobu trvalo vyhledání stáda. Ale potom jsem toho jelena poznala. Až moc dobře. Na chvilku jsem si sedla, stádo na mě nevidělo a já se potřebovala před dalším pokusem trochu vzpamatovat. *Nádech, výdech. Nádech, výdech.* říkala jsem si chvilku. Potom jsem otevřela oči a znovu se podívala na jelena. *Ach jo... jdu na to...* zamyslela jsem se.
Hbitým pohybem jsem skočila mezi stádo. Několik jelenů se rozprchlo rychleji, několik pomaleji. Ten jeden tam stál. Stál a zíral na mě, jako by mi chtěl dát druhou ránu. Jakoby říkal, že jestli mi to nestačilo, klidně mě zmrzačí. Na vteřinku jsem zavřela oči. Hned, jak jsem je otevřela, jsem na zvíře vrhla zlostný pohled. Jelen nastavil paroží a dal mi jasně najevo, že se mě nebojí. A ještě aby jo, když jsem se napoprvé nechala tak rychle skopat! Pokusila jsem se na něho skočit, ale nabodla jsem se na paroží.
Při dalším pokusu jsem se pro jistotu netrefila k jelenovi vůbec. Užuž jsem málem použila svůj element ledu, abych jelena nechala zmrznout. Naštěstí jsem to neudělala, Arwen by asi nechtěl přijít a vidět zmrzlýho jelena. Zkusila jsem jinou taktiku. Napřáhla jsem tlapu a jelen se po ní ohnal - jak jsem to taky chtěla. Přitom jsem se ohnala po jeho krku. Znovu neúspěšně. Krom toho, že uhnul a já naletěla do stromu, se nic nezměnilo. On měl stále dost síly. V takovéhle pozici jsem ještě nebyla. *Kéž by ten zmetek neměl ty parohy!* pomyslela jsem si s pohledem na obrovského tvora, který na mě teď zíral. *Nesmím ukázat, že se ho bojím,* řekla jsem si v hlavě a znovu jsem skočila po jelenovi. Snažil se mě setřást, což se mu povedlo. Nabral mě na paroží a už jsem jen viděla, jak se mnou třískl do stromu. Dost mě bolela pravá noha, ale nepřestala jsem jít za svým cílem; totiž zabít to zvíře. To, které mě koplo, že mě ještě teď hlava bolela. To, které se mnou mrštilo do stromu, že jsem teď nedošlápla na nohu. To, které se na mě teď dívalo, jako by tohle byl teprve začátek. V očích jsem měla plamen. Plamen touhy vyhrát. Rychle jsem běžela proti nebojácnému jelenovi. Nepovedlo se mi zakousnout se mu do krku, ale to jsem teď ani nechtěla. Zakousla jsem se mu do nohy. Jelen udělal nějaký zvuk, pravděpodobně jelení řečí. Šla jsem mu po noze, aby nemohl daleko utéct pro případ, že by po mně znovu šel. Zvíře mou taktiku odhadlo. Jakoby už ze mě začínal mít respekt, vydal se na velice pomalý útěk, bolela ho noha. Já věděla, že jediné, co teď chci, je zabít vůdce jeleního stáda. Pomalejším, ale stále rychlým tempem jsem dohnala jelena.
Hodil po mně pohledem, neměl, kam utéct. Vždy jsem byla rychlejší. Chtěl se bránit, ale já mu skočila po krku dřív, než na mě obrátil hlavu s mohutným parožím. Hodně sebou hýbal, snažil se mě setřást ze svých zad. Noha i krk krvácely. Jelenovi docházely síly. Házel sebou čím dál pomaleji, zato já byla každým jeho vysílením silnější. Sílila jsem při každé myšlence na to, že bych na sebe konečně byla hrdá... že bych konečně dokázala něco víc...
Jelen sebou naposledy škubl. Mrtvé zvíře pode mnou bezbranně leželo. Já jen viděla, jak z něho teče krev. Byla jsem na mně známém místě, když byl jelen ještě naživu, utíkal blíž vlčímu táboru, takže pro pozdější zavedení sem Arwena ideální místo. Pro jistotu jsem jelena dotáhla ke kameni, abych měla stoprocentní jistotu, kde hledat. Teď na mě hodně dolehla bolest tlapy i hlavy. Cítila jsem jakési otřesy celým mým tělem, ale při vědomí jsem zůstala. Sedla jsem si k jelenovi, abych se vydýchala. *Tak teď jsem konečně něco velkého dokázala, tedy, co se týče jiných věcí než vyhnanců,* zasmála jsem se. Potom už jsem chvilku pouze seděla a vydýchávala se. Podzimní noční vítr mne ochlazoval. Už každou chvílí mělo přijít ráno. A já byla plně připravena jít za Arwenem.

Lov vůdce stáda jelena; BETA

Byl jasný podzimní den. Probudila jsem se do krásného rána.
*Hm, už bych měla splnit ten lov jelena...* pomyslela jsem sklesle.
Moc jsem chtěla být betou, konečně bych měla na co být hrdá... udělala bych si radost... "Tak zvedni hlavu, Summer! Už je na čase vyrazit," řekla jsem sebevědomým tónem, ale se svěšenou hlavou jsem se pomalinku vydala na dlouhou cestu. Za všechen ten čas strávený s Ichabodem jsem přesně věděla, kde je většinou stádo jelenů; včetně vůdce. Jehličnatý les.
Přišla jsem k místu, od kterého jsem nebyla nejdál. Jak jsem čekala, bylo tam pár jelenů. Žádný z nich však nevypadal na vůdce, takže jsem vyčkala, až jich přijde více, snad s tím, kterého hledám. Tak jsem tam seděla, potom ležela, koukala, ale nic. *Vás sedm tam nahoře, za co mě trestáte...* řekla jsem si v hlavě, když přišlo nějaký malý kolouch.
Zvedla jsem se od kamene, za kterým jsem se celý den skrývala a vyšla dál. Moje schopnost výdrž bez spánku se teď maximálně hodila. Nemusela jsem spát několik dní a nijak mi to nevadilo; tedy pokud to nebylo skutečně dlouho a já nelehla jak šutr.
Tak jsem šla lesem, jestli náhodou nezahlédnu nějaké stádo. Nic. *Hm, vždycky tady je mrtě moc jelenů a teď, aby tady jedno stádo vlk pohledal...* řekla jsem si v hlavě naštvaným tónem. Zároveň se mi ulevilo. Do boje jsem se dvakrát moc nehrnula. Přes cestu mi najednou přeběhl jelen. *Stádo?* pomyslela jsem si a potichu, ale rychle jsem se vydala za čtyřnohým zvířetem s kopyty. To, co jsem viděla, mě překvapilo, potěšilo a vyděsilo zároveň. Pode mnou (stála jsem na menší skále, na kterou ona zvířata neviděla) se páslo menší stádečko jelenů. Bylo jich tam odhadem asi patnáct, ale bylo to stádo. A byl tam i vůdce; nebo na to aspoň vypadal. Takový silný jelen s obrovským parožím. Polkla jsem. *Tak jo. Teď půjdu dolů a chytím toho jelena,* řekla jsem si a pomaličku jsem se plížila ke stádu. Stále mě neviděli, protože jsem byla šikovně schovaná v trávě, za stromy i kameny. Naposledy jsem se nadechla a vyskočila jsem. Stála jsem přímo před vůdcem stáda. Cítila jsem se... tak malá a slabá... Ten tvor se mě očividně vůbec nebál, ale že by byl klidný, to asi taky ne. Napřáhla jsem tlapu, ale jelen na poslední chvíli uhnul a než jsem mrkla, měla jsem kopyto na hlavě. Když jsem se vzpamatovala, zahlédla jsem onoho jelena, jak utíká za strom. Pomaličku jsem se zvedla. "Sakra! To bolí... už vím, jak se cejtil ten vlk, když ho Ichabod nakopnul!" zavyla jsem a vyběhla, ač s bolestmi, za jelenem. *Za to zaplatíš!* řekla jsem nasupeně ve své hlavě a vyběhla směrem tvora. Byla jsem trochu zmatená, takže mi nějakou dobu trvalo vyhledání stáda. Ale potom jsem toho jelena poznala. Až moc dobře. Na chvilku jsem si sedla, stádo na mě nevidělo a já se potřebovala před dalším pokusem trochu vzpamatovat. Zavřela jsem oči. *Nádech, výdech. Nádech, výdech.* říkala jsem si chvilku. Potom jsem otevřela oči a znovu se podívala na jelena. *Ach jo... jdu na to...* zamyslela jsem se.
Hbitým pohybem jsem skočila mezi stádo. Několik jelenů se rozprchlo rychleji, několik pomaleji. Ten jeden tam stál. Stál a zíral na mě, jako by mi chtěl dát druhou ránu. Jakoby říkal, že jestli mi to nestačilo, klidně mě zmrzačí. Na vteřinku jsem zavřela oči. Hned, jak jsem je otevřela, jsem na zvíře vrhla zlostný pohled. Jelen nastavil paroží a dal mi jasně najevo, že se mě nebojí. A ještě aby jo, když jsem se napoprvé nechala tak rychle skopat! Otevřela jsem tlamu a rychlím pohybem jsem se zakousla jelenovi do krku. Snažil se mě setřást, což se mu povedlo. Tekla mu krev. Mě nabral na paroží a už jsem jen viděla, jak se mnou třískl do stromu. Dost mě bolela pravá noha, ale nepřestala jsem jít za svým cílem; totiž zabít to zvíře. To, které mě koplo, že mě ještě teď hlava bolela. To, které se mnou mrštilo do stromu, že jsem teď nedošlápla na nohu. To, které se na mě teď dívalo, jako by tohle byl teprve začátek. V očích jsem měla plamen. Plamen touhy vyhrát. Rychle jsem běžela proti nebojácnému jelenovi. Tentokrát se mi nepovedlo se zakousnout do krku, ale to jsem teď ani nechtěla. Zakousla jsem se mu do nohy. Jelen udělal nějaký zvuk, pravděpodobně jelení řečí. Šla jsem mu po noze, aby nemohl daleko utéct pro případ, že by po mně znovu šel. Zvíře mou taktiku odhadlo. Jakoby už ze mě začínal mít respekt, vydal se na velice pomalý útěk, bolela ho noha. Já věděla, že jediné, co teď chci, je zabít vůdce jeleního stáda. Pomalejším, ale stále rychlým, tempem jsem dohnala jelena a skočila mu po krku. Hodně sebou hýbal, snažil se mě setřást ze svých zad. Noha i krk krvácely. Jelenovi docházely síly. Házel sebou čím dál pomaleji, zato já byla každým jeho vysílením silnější. Sílila jsem při každé myšlence na to, že bych na sebe konečně byla hrdá... že bych konečně dokázala něco víc...
Jelen sebou naposledy škubl. Mrtvé zvíře pode mnou bezbranně leželo. Já jen viděla, jak z něho teče krev. Byla jsem na mně známém místě, když byl jelen ještě naživu, utíkal blíž vlčímu táboru, takže pro pozdější zavedení sem Arwena ideální místo. Pro jistotu jsem jelena dotáhla ke kameni, abych měla stoprocentní jistotu, kde hledat. Teď na mě hodně dolehla bolest tlapy i hlavy. Cítila jsem jakési otřesy celým mým tělem, ale při vědomí jsem zůstala. Sedla jsem si k jelenovi, abych se vydýchala. *Tak teď jsem konečně něco velkého dokázala, tedy, co se týče jiných věcí než vyhnanců,* zasmála jsem se. Potom už jsem chvilku pouze seděla a vydýchávala se. Podzimní noční vítr mne ochlazoval. Už každou chvílí mělo přijít ráno. A já byla plně připravena jít za Arwenem.

...

"Ten úkol splním!" řekla jsem sebevědomě Arwenovi a rychle vyběhla vstříc zemi vyhnanců. Cesta byla dlouhá, čekala na mě spousta překážek a první, jenž mě potkala, byl hlad.
*No tak, Summer, rychle něco ulov a nezdržuj se...* nabádala jsem se v hlavě. V tu chvíli jsem zahlédla svého koňského přítele Ichaboda. Pohled mi sjel na zajíce za ním. Vyběhla jsem a užuž málem vyskočila, ale Ichabod se vzepjal, jakoby se lekl. Přední nohou mne kopl do čumáku. Ichabod se hned začal chovat, jako by mu to bylo líto - začal se ke mně tulit a ržát na mne. "To víš, že ti odpouštím kamaráde," usmála jsem se. Čumák už tolik nebolel. I přes to, že já a Ichabod nemluvíme stejnou řečí, většinou si tak nějak rozumíme.
Zakručelo mi v břiše a to přerušilo ten nádherný moment, kdy kůň objímal vlka. Já si však uvědomila, že musím do země vyhnanců.
"Promiň Ichabode, už musím jít..." řekla jsem smutně se sklopenýma očima. Packou jsem mu opatrně přejela po lysině a běžela najít něco k žrádlu. Zajíc, na kterého jsem původně útočila, už tam nebyl.
Cestou mi došlo, proč se Ichabod splašil. Z jeho pohledu to vypadalo, že útočím na něho a na svou obranu se vzepjal.
Stále jsem hledala něco k zakousnutí.Přes cestu mi přeběhl zajíc. *Nic lepšího asi seženu,* pomyslela jsem si a běžela za malým zvířetem. Skočila jsem po drobném tvorovi a zakousla ho. *Až se vrátím, musím se najíst...* řekla jsem si v hlavě. Další (a poslední problém před hranicemi) problém nastal přesně u hranic. Thunder tam stál a vypadalo to, že je připraven kdykoli zasáhnout. Jiná cesta teď prostě nebyla. Čekala jsem, až se podívá jinam, ale nic. Po chvíli odešel a slyšela jsem, jak zamrmlal "Mám hlad, musím něco chytit. Snad to tu teď bude klidný,"
*Super, volný průchod,* pomyslela jsem si a rychle proběhla hranice. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Bylo to tam velmi chudé, žádná zeleň. Jen dva černí vlci, jenž trhali mršiny. Užuž jsem se jich chtěla zeptat na příběh, ale poté jsem zahlédla jizvy a velmi dlouhé špičaté zuby.
"Na co tak vejráš!" zasyčel jeden z nich jedovatým hlasem. Nepřipadalo v úvahu se jich ptát na příběh, vypadali dost agresivně. A taky se tak chovali. Zalil mě ledový pot. Celá jsem se oklepala a běžela dál a dál, dokud jsem nezahlédla nějakého šedivého vlka. Barvou trochu připomínal mě, neboť měl také modrý odlesk na své srsti, ale jinak mi nebyl podobný ničím. Měl spousty kousanců, škrábanců, byl vyhublý a v očích měl zlost.
"Dobrý den, já-" chtěla jsem se představit, ale on mě přerušil.
"Rozhodně nejsi ze země vyhnanců. Nevypadáš nijak bojovně, nebo jsi snad čerstvě vyhnaná?" řekl a pohlédl mi do očí. V těch jeho rudých byla zlost. Bála jsem se odpovědět. Celá ta země vyhnanců na mě působila jaksi děsivým dojmem. *Co mám odpovědět?* říkala jsem si v hlavě.
"Nezáleží na tom, odkud jsem. Záleží na tom, proč tu jsem," pokusila jsem se do svého hlasu přidat trochu sebevědomí.
"Hm.. tak proč tu jsi?" štěkl na mě vlk. Teď jsem si říkala, jestli je opravdu celá země vyhnanců tak agresivní nebo co...
"Jsem tu, abych vyslechla něčí příběh." odpověděla jsem klidně.
"Ha! Příběh? V zemi vyhnanců? Nespadla jsi na hlavu? Jestli skutečně chceš, aby ti vyhnanec jen tak řekl příběh, tak jsi na omylu!" zasmál se, ale najednou mu do očí zase stoupla zlost.
"Samozřejmě vím, že byste chtěla něco na oplátku," stále jsem neztrácela klid.
"Tak jdi hledat jinam! Já se nehodlám spolčovat se zelenáčem, či snad dokonce někým z tý debilní smečky, která nás vyhnala!" zasyčel jedovatě a já věděla, že tady nepochodím.
Šla jsem pomalu se sklopenou hlavou. Říkala jsem si, že snad nikoho nenajdu. V tom jsem narazila na vlčici, jenž na tlapě měla fialovou barvu. Vypadala přívětivě, snad nejvíce z těch vlků, které jsem potkala.
"Dobrý den, jmenuji se Summer," začala jsem hovor.
"Nazdar. Jsem Madness, ale... počkat. Nevypadáš na to, že bys byla vyhnanec! Hm... kousance žádný, škrábance žádný, srst neponičená, vyhublá taky nejsi..." začala mi říkat své pochybnosti vyhnankyně.
*Uh, snad mě nezakousne,* pomyslela jsem si.
"Je na první pohled jasné, že tady nežiješ," řekla a pohodila hlavou k vlkům, trhajícím mršiny.
"Dobrá... uhodla jsi to... jsem ze smečky." řekla jsem se sklopenou hlavou. Bylo pro mě divné jí tykat, ale jí asi bylo divné, když jsem jí vykala.
"Co tu chceš?" řekla mile.
"No.. potřebuji, abys mi ty - nebo někdo z vás vyhnaných, řekla nějaký příběh... jsem ochotna splnit tvůj úkol," oznámila jsem jí.
"Hm, nuže fajn. Má malá vlčátka už dlouho nejedla... nabízím, že se porveme. Prostě rvačka, pokud vyhraješ ty, řeknu ti příběh a kudy k vám do smečky. Avšak když vyhraji já... staneš se potravou pro mě a má maličká," řekla s úsměvem. Polkla jsem.
*Asi by mě sežrala, kdybych ustoupila, takže nemám na výběr,* řekla h´jsem si v hlavě.
"Jdu do toho," řekla jsem se zavřenýma očima. Téměř nikdy jsem se nervala. Věděla jsem, že vyhrát musím.
Začaly jsme kolem sebe chodit. Hluboce jsem se nadechla. První rána byla udělena mně. Dostala jsem packou do čumáku.
Rychle jsem se vzpamatovala a kousla ji do krku. Ani to vlčici nezastavilo. Úder mi vrátila a mnohem větší silou. Zakousla se mi též do krku, a vycítila jsem, že tohle nebude lehké. Měla silné zuby. Konečně se pustila a já po ní skočila a svalila jsem ji na zem. Vítězem v tomto boji byl ten, kdo pět vteřin udrží druhého na zemi. Madness se nedala a rychle se vykroutila. Geniálně mě zmátla a já nevěděla, kde je. Najednou na mě skočila zezadu a povalila mě. *No tak, Summer!* vybízela jsem se v hlavě a rychle se jí vymanila. Konečně se mi ji povedlo znovu povalit. Pět vteřin uteklo a já unaveně padla na zem. Bolel mě krk.
"Vyhrála jsi. Dobře, jsem nucena ti povědět příběh," řekla nahlas a dva vlci, kteří rvačku sledovali, se začali smát.
"Takže ona chce za výhru příběh?" zachechtal se jeden.
"Jo, tak se zklidni a jdi požírat mršiny!" zasyčela Madness. Vlci ji poslechli, jako by se jí báli.
"Řeknu ti příběh o mně a mém životě" začala.
"Když jsem se narodila, otec stále někam chodil - narodila jsem se v jedné smečce - už si nevzpomínám na jméno... Táta byl alfou, a mámu štvalo, že byl stále pryč; i přes to, že ona sama byla betou. Vždy, když se vrátil, máma ho seřvala, že něco neudělal a tak no... tak vždycky zašel za betama, jestli není problém a když ne, což bylo většinou, zase odešel. Takhle to chodilo do mých tří let. To už jsem byla dospělá vlčice, hledala jsem si partnera a pak mě táta jednou vzal s sebou, když odešel po hádce s mámou. Stáli jsme u nějakého jezera. Řekl, že tam chodí po každé hádce si vyčistit hlavu. Že tam chtěl vzít i mámu, když se poprvé vrátil, ale když se do něho pustila, neměl šanci. Bylo to tam krásné, ptáci zpívali, voda hučela, jeleni skákali... ale když jsme se vrátili, máma prohlásila, že ho už nechce vidět za to, že mě jí sebral. Když táta pochopil, že to myslí smrtelně vážně, zase odešel. A já věděla kam. Jednou v noci, když máma s mými sourozenci spala, tiše jsem odešla. Odešla jsem k tamnímu jezeru. Zahlédla jsem tátu. Ležel utopený na břehu vody. Spustil se mi pláč, jen nešel zastavit. V tu chvíli na mě promluvil nějaký bílý vlk a zeptal se, jestli jsem Madness. Že mu prý táta řekl, aby mě seznámil s důvodem, proč se utopil. Asi mu bylo jasné, že tam přijdu. Když mi řekl, že to celé začalo tou jejich první hádkou ještě před mým narozením, spustilo se mi ještě více slz. Už jsem nechtěla být s mámou. To ona ho vyštvala k tomu, aby se utopil... Utekla jsem a narazila jsem na tuhle zemi vyhnanců. A pak mě nepustili přes hranice. Konec." dopověděla kratší příběh. Po tvářích ji začaly stékat slzy.
"Domů se dostaneš, když půjdeš pořád rovně na jihovýchod, měj se," řekla Madness a utekla. Sklopila jsem hlavu.
"Aspoň teď mám ten příběh," řekla jsem nahlas a vydala se k hranicím. Celou noc jsem nespala a chtěla jsem si někde lehnout. Stále jsem se držela se slovy "Ne, nesmíš, až budeš za hranicemi!", ale už to nešlo. Padla na mne únava. Lehla jsem si na tvrdou zem, zavřela oči a usnula. Probudil mě nějaký vlk.
"Hej! Odpověz! Co tu děláš?! Na noc si odejdu a hned mi to tady zabereš!" zasyčel.
"Promiň!" řekla jsem a utekla. Už jsem byla u hranic, ale zase tam byla hlídka. Tentokrát tam byl někdo, koho jsem neznala.
*Určitě si bude myslet, že jsem vyhnanec!* pomyslela jsem si. Vyčkala jsem, až se otočí. Pak jsem rychle běžela a onen vlk za mnou. Asi to nebylo zas tak vychytralé. Prchala jsem přes hory s hlídkounem v patách až daleko na louky. Popadala jsem dech a přeběhla velký kus, až jsem zahlédla Arwena. Doběhla jsem z posledních sil až k němu. "Mám... ten... příběh!" vykoktala jsem a vyčerpaně mu padla u nohou. "Asi si s ní už poradíš sám..." zaslechla jsem hlas vlčice z hlídky. Potom se otočila a odešla.

Snad to bude dobrý...

"Ten úkol splním!" řekla jsem sebevědomě Arwenovi a rychle vyběhla vstříc zemi vyhnanců. Cesta byla dlouhá, čekala na mě spousta překážek a první, jenž mě potkala, byl hlad.
*No tak, Summer, rychle něco ulov a nezdržuj se...* nabádala jsem se v hlavě. V tu chvíli jsem zahlédla svého koňského přítele Ichaboda. Pohled mi sjel na zajíce za ním. Vyběhla jsem a užuž málem vyskočila, ale Ichabod se vzepjal, jakoby se lekl. Přední nohou mne kopl do čumáku. Ichabod se hned začal chovat, jako by mu to bylo líto - začal se ke mně tulit a ržát na mne. "To víš, že ti odpouštím kamaráde," usmála jsem se. Čumák už tolik nebolel. I přes to, že já a Ichabod nemluvíme stejnou řečí, většinou si tak nějak rozumíme.
Zakručelo mi v břiše a to přerušilo ten nádherný moment, kdy kůň objímal vlka. Já si však uvědomila, že musím do země vyhnanců.
"Promiň Ichabode, už musím jít..." řekla jsem smutně se sklopenýma očima. Packou jsem mu opatrně přejela po lysině a běžela najít něco k žrádlu. Zajíc, na kterého jsem původně útočila, už tam nebyl.
Cestou mi došlo, proč se Ichabod splašil. Z jeho pohledu to vypadalo, že útočím na něho a na svou obranu se vzepjal.
Stále jsem hledala něco k zakousnutí. Přes cestu mi přeběhl jelen, tak jsem se za ním vydala. Byl trochu (vlastně hodně) nešikovný a zakopl o první kámen, takže jsem se hodně dobře najedla. Další (a poslední problém před hranicemi) problém nastal přesně u hranic. Thunder tam stál a vypadalo to, že je připraven kdykoli zasáhnout. Jiná cesta teď prostě nebyla. Čekala jsem, až se podívá jinam, ale nic. Po chvíli odešel a slyšela jsem, jak zamrmlal "Mám hlad, musím něco chytit. Snad to tu teď bude klidný,"
*Super, volný průchod,* pomyslela jsem si a rychle proběhla hranice. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Bylo to tam velmi chudé, žádná zeleň. Jen dva černí vlci, jenž trhali mršiny. Užuž jsem se jich chtěla zeptat na příběh, ale poté jsem zahlédla jizvy a velmi dlouhé špičaté zuby.
"Na co tak vejráš!" zasyčel jeden z nich jedovatým hlasem. Nepřipadalo v úvahu se jich ptát na příběh, vypadali dost agresivně. A taky se tak chovali. Zalil mě ledový pot. Celá jsem se oklepala a běžela dál a dál, dokud jsem nezahlédla nějakého šedivého vlka. Barvou trochu připomínal mě, neboť měl také modrý odlesk na své srsti, ale jinak mi nebyl podobný ničím. Měl spousty kousanců, škrábanců, byl vyhublý a v očích měl zlost.
"Dobrý den, já-" chtěla jsem se představit, ale on mě přerušil.
"Rozhodně nejsi ze země vyhnanců. Nevypadáš nijak bojovně, nebo jsi snad čerstvě vyhnaná?" řekl a pohlédl mi do očí. V těch jeho rudých byla zlost. Bála jsem se odpovědět. Celá ta země vyhnanců na mě působila jaksi děsivým dojmem. *Co mám odpovědět?* říkala jsem si v hlavě.
"Nezáleží na tom, odkud jsem. Záleží na tom, proč tu jsem," pokusila jsem se do svého hlasu přidat trochu sebevědomí.
"Hm.. tak proč tu jsi?" štěkl na mě vlk. Teď jsem si říkala, jestli je opravdu celá země vyhnanců tak agresivní nebo co...
"Jsem tu, abych vyslechla něčí příběh." odpověděla jsem klidně.
"Ha! Příběh? V zemi vyhnanců? Nespadla jsi na hlavu? Jestli skutečně chceš, aby ti vyhnanec jen tak řekl příběh, tak jsi na omylu!" zasmál se, ale najednou mu do očí zase stoupla zlost.
"Samozřejmě vím, že byste chtěla něco na oplátku," stále jsem neztrácela klid.
"Tak jdi hledat jinam! Já se nehodlám spolčovat se zelenáčem, či snad dokonce někým z tý debilní smečky, která nás vyhnala!" zasyčel jedovatě a já věděla, že tady nepochodím.
Šla jsem pomalu se sklopenou hlavou. Říkala jsem si, že snad nikoho nenajdu. V tom jsem narazila na vlčici, jenž na tlapě měla fialovou barvu. Vypadala přívětivě, snad nejvíce z těch vlků, které jsem potkala.
"Dobrý den, jmenuji se Summer," začala jsem hovor.
"Nazdar. Jsem Madness, ale... počkat. Nevypadáš na to, že bys byla vyhnanec! Hm... kousance žádný, škrábance žádný, srst neponičená, vyhublá taky nejsi..." začala mi říkat své pochybnosti vyhnankyně.
*Uh, snad mě nezakousne,* pomyslela jsem si.
"Je na první pohled jasné, že tady nežiješ," řekla a pohodila hlavou k vlkům, trhajícím mršiny.
"Dobrá... uhodla jsi to... jsem ze smečky." řekla jsem se sklopenou hlavou. Bylo pro mě divné jí tykat, ale jí asi bylo divné, když jsem jí vykala.
"Co tu chceš?" řekla mile.
"No.. potřebuji, abys mi ty - nebo někdo z vás vyhnaných, řekla nějaký příběh... jsem ochotna splnit tvůj úkol," oznámila jsem jí.
"Hm, nuže fajn. Má malá vlčátka už dlouho nejedla... nabízím, že se porveme. Prostě rvačka, pokud vyhraješ ty, řeknu ti příběh a kudy k vám do smečky. Avšak když vyhraji já... staneš se potravou pro mě a má maličká," řekla s úsměvem. Polkla jsem.
*Asi by mě sežrala, kdybych ustoupila, takže nemám na výběr,* řekla h´jsem si v hlavě.
"Jdu do toho," řekla jsem se zavřenýma očima. Téměř nikdy jsem se nervala. Věděla jsem, že vyhrát musím.
Začaly jsme kolem sebe chodit. Hluboce jsem se nadechla. První rána byla udělena mně. Dostala jsem packou do čumáku.
Rychle jsem se vzpamatovala a kousla ji do krku. Ani to vlčici nezastavilo. Úder mi vrátila a mnohem větší silou. Zakousla se mi též do krku, a vycítila jsem, že tohle nebude lehké. Měla silné zuby. Konečně se pustila a já po ní skočila a svalila jsem ji na zem. Vítězem v tomto boji byl ten, kdo pět vteřin udrží druhého na zemi. Madness se nedala a rychle se vykroutila. Geniálně mě zmátla a já nevěděla, kde je. Najednou na mě skočila zezadu a povalila mě. *No tak, Summer!* vybízela jsem se v hlavě a rychle se jí vymanila. Konečně se mi ji povedlo znovu povalit. Pět vteřin uteklo a já unaveně padla na zem. Bolel mě krk.
"Vyhrála jsi. Dobře, jsem nucena ti povědět příběh," řekla nahlas a dva vlci, kteří rvačku sledovali, se začali smát.
"Takže ona chce za výhru příběh?" zachechtal se jeden.
"Jo, tak se zklidni a jdi požírat mršiny!" zasyčela Madness. Vlci ji poslechli, jako by se jí báli.
"Řeknu ti příběh o mně a mém životě" začala.
"Když jsem se narodila, otec stále někam chodil - narodila jsem se v jedné smečce - už si nevzpomínám na jméno... Táta byl alfou, a mámu štvalo, že byl stále pryč; i přes to, že ona sama byla betou. Vždy, když se vrátil, máma ho seřvala, že něco neudělal a tak no... tak vždycky zašel za betama, jestli není problém a když ne, což bylo většinou, zase odešel. Takhle to chodilo do mých tří let. To už jsem byla dospělá vlčice, hledala jsem si partnera a pak mě táta jednou vzal s sebou, když odešel po hádce s mámou. Stáli jsme u nějakého jezera. Řekl, že tam chodí po každé hádce si vyčistit hlavu. Že tam chtěl vzít i mámu, když se poprvé vrátil, ale když se do něho pustila, neměl šanci. Bylo to tam krásné, ptáci zpívali, voda hučela, jeleni skákali... ale když jsme se vrátili, máma prohlásila, že ho už nechce vidět za to, že mě jí sebral. Když táta pochopil, že to myslí smrtelně vážně, zase odešel. A já věděla kam. Jednou v noci, když máma s mými sourozenci spala, tiše jsem odešla. Odešla jsem k tamnímu jezeru. Zahlédla jsem tátu. Ležel utopený na břehu vody. Spustil se mi pláč, jen nešel zastavit. V tu chvíli na mě promluvil nějaký bílý vlk a zeptal se, jestli jsem Madness. Že mu prý táta řekl, aby mě seznámil s důvodem, proč se utopil. Asi mu bylo jasné, že tam přijdu. Když mi řekl, že to celé začalo tou jejich první hádkou ještě před mým narozením, spustilo se mi ještě více slz. Už jsem nechtěla být s mámou. To ona ho vyštvala k tomu, aby se utopil... Utekla jsem a narazila jsem na tuhle zemi vyhnanců. A pak mě nepustili přes hranice. Konec." dopověděla kratší příběh. Po tvářích ji začaly stékat slzy.
"Domů se dostaneš, když půjdeš pořád rovně na jihovýchod, měj se," řekla Madness a utekla. Sklopila jsem hlavu.
"Aspoň teď mám ten příběh," řekla jsem nahlas a vydala se k hranicím. Celou noc jsem nespala a chtěla jsem si někde lehnout. Stále jsem se držela se slovy "Ne, nesmíš, až budeš za hranicemi!", ale už to nešlo. Padla na mne únava. Lehla jsem si na tvrdou zem, zavřela oči a usnula. Probudil mě nějaký vlk.
"Hej! Odpověz! Co tu děláš?! Na noc si odejdu a hned mi to tady zabereš!" zasyčel.
"Promiň!" řekla jsem a utekla. Už jsem byla u hranic, ale zase tam byla hlídka. Tentokrát tam byl někdo, koho jsem neznala.
*Určitě si bude myslet, že jsem vyhnanec!* pomyslela jsem si. Vyčkala jsem, až se otočí. Pak jsem rychle běžela a onen vlk za mnou. Asi to nebylo zas tak vychytralé. Prchala jsem přes hory až daleko na louky.
"Mám... ten... příběh!" vykoktala jsem a vyčerpaně padla. Vlk z hlídky to otočil, jen se na mě ještě podíval a potřásl hlavou.
---
Snad to je dobrý :D
~ Psala jsem to včera kolem půlnoci, takže se nebudu divit, pokud tam něco bude špatně nebo tak no... :D Snad nevadí ta rvačka, ale já už fakt nevymyslela, jak jinak to udělat...

Re: Snad to bude dobrý...

Oprava:
Lov
Nahrazeno: Přes cestu mi přeběhl jelen, tak jsem se za ním vydala. Byl trochu (vlastně hodně) nešikovný a zakopl o první kámen, takže jsem se hodně dobře najedla.
Opraveno: Přes cestu mi přeběhl zajíc. *Nic lepšího asi seženu,* pomyslela jsem si a běžela za malým zvířetem. Skočila jsem po drobném tvorovi a zakousla ho. *Až se vrátím, musím se najíst...* řekla jsem si v hlavě.

Nahrazeno: Prchala jsem přes hory až daleko na louky.
"Mám... ten... příběh!" vykoktala jsem a vyčerpaně padla. Vlk z hlídky to otočil, jen se na mě ještě podíval a potřásl hlavou.
Opraveno: Prchala jsem přes hory s hlídkounem v patách až daleko na louky. Popadala jsem dech a přeběhla velký kus, až jsem zahlédla Arwena. Doběhla jsem z posledních sil až k němu. "Mám... ten... příběh!" vykoktala jsem a vyčerpaně mu padla u nohou. "Asi si s ní už poradíš sám..." zaslechla jsem hlas vlčice z hlídky. Potom se otočila a odešla.

Přidat nový příspěvek

Nejbližší Herní Akce: 
  • --- XXX ---
Coming soon:
  • Vzhledy
  • Neherní postavy (Ok... not so soon.)
Aktuální stav ve Xikuratu 
Po Thunderově návštěvě je podstatná část lesa u jezera zničená. Jinak ale zatím celé údolí prosperuje. Kdy se tato situace změní je však jen otázkou času. Telesphoros, Acantha i Reklan obdrželi zprávu o přicházejícím Kahalliem. Jak s ní naloží se však pravděpodobně dozvíme až ve chvíli, kdy místo měsíce vysvitne rudé slunce. 
Krom zpárvy o Kahalliem, si však stromy i zvířata šeptají i o příchodu někoho jiného. Právě toho, před kterým jeden z nejstarších členů hlídky Xikurat tolikrát varoval. Může to být ale pravda? Odpověď s jistoutou znají jen dvě stvoření. Budoucnost celého Xikuratu leží v tlapách tří bohů, dvoumesíčního vlčete a jedné vlčice. Jak se zachovají?
 
Více o momentální situaci (počasí atp.) ZDE.