"Ten úkol splním!" řekla jsem sebevědomě Arwenovi a rychle vyběhla vstříc zemi vyhnanců. Cesta byla dlouhá, čekala na mě spousta překážek a první, jenž mě potkala, byl hlad.
*No tak, Summer, rychle něco ulov a nezdržuj se...* nabádala jsem se v hlavě. V tu chvíli jsem zahlédla svého koňského přítele Ichaboda. Pohled mi sjel na zajíce za ním. Vyběhla jsem a užuž málem vyskočila, ale Ichabod se vzepjal, jakoby se lekl. Přední nohou mne kopl do čumáku. Ichabod se hned začal chovat, jako by mu to bylo líto - začal se ke mně tulit a ržát na mne. "To víš, že ti odpouštím kamaráde," usmála jsem se. Čumák už tolik nebolel. I přes to, že já a Ichabod nemluvíme stejnou řečí, většinou si tak nějak rozumíme.
Zakručelo mi v břiše a to přerušilo ten nádherný moment, kdy kůň objímal vlka. Já si však uvědomila, že musím do země vyhnanců.
"Promiň Ichabode, už musím jít..." řekla jsem smutně se sklopenýma očima. Packou jsem mu opatrně přejela po lysině a běžela najít něco k žrádlu. Zajíc, na kterého jsem původně útočila, už tam nebyl.
Cestou mi došlo, proč se Ichabod splašil. Z jeho pohledu to vypadalo, že útočím na něho a na svou obranu se vzepjal.
Stále jsem hledala něco k zakousnutí. Přes cestu mi přeběhl jelen, tak jsem se za ním vydala. Byl trochu (vlastně hodně) nešikovný a zakopl o první kámen, takže jsem se hodně dobře najedla. Další (a poslední problém před hranicemi) problém nastal přesně u hranic. Thunder tam stál a vypadalo to, že je připraven kdykoli zasáhnout. Jiná cesta teď prostě nebyla. Čekala jsem, až se podívá jinam, ale nic. Po chvíli odešel a slyšela jsem, jak zamrmlal "Mám hlad, musím něco chytit. Snad to tu teď bude klidný,"
*Super, volný průchod,* pomyslela jsem si a rychle proběhla hranice. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Bylo to tam velmi chudé, žádná zeleň. Jen dva černí vlci, jenž trhali mršiny. Užuž jsem se jich chtěla zeptat na příběh, ale poté jsem zahlédla jizvy a velmi dlouhé špičaté zuby.
"Na co tak vejráš!" zasyčel jeden z nich jedovatým hlasem. Nepřipadalo v úvahu se jich ptát na příběh, vypadali dost agresivně. A taky se tak chovali. Zalil mě ledový pot. Celá jsem se oklepala a běžela dál a dál, dokud jsem nezahlédla nějakého šedivého vlka. Barvou trochu připomínal mě, neboť měl také modrý odlesk na své srsti, ale jinak mi nebyl podobný ničím. Měl spousty kousanců, škrábanců, byl vyhublý a v očích měl zlost.
"Dobrý den, já-" chtěla jsem se představit, ale on mě přerušil.
"Rozhodně nejsi ze země vyhnanců. Nevypadáš nijak bojovně, nebo jsi snad čerstvě vyhnaná?" řekl a pohlédl mi do očí. V těch jeho rudých byla zlost. Bála jsem se odpovědět. Celá ta země vyhnanců na mě působila jaksi děsivým dojmem. *Co mám odpovědět?* říkala jsem si v hlavě.
"Nezáleží na tom, odkud jsem. Záleží na tom, proč tu jsem," pokusila jsem se do svého hlasu přidat trochu sebevědomí.
"Hm.. tak proč tu jsi?" štěkl na mě vlk. Teď jsem si říkala, jestli je opravdu celá země vyhnanců tak agresivní nebo co...
"Jsem tu, abych vyslechla něčí příběh." odpověděla jsem klidně.
"Ha! Příběh? V zemi vyhnanců? Nespadla jsi na hlavu? Jestli skutečně chceš, aby ti vyhnanec jen tak řekl příběh, tak jsi na omylu!" zasmál se, ale najednou mu do očí zase stoupla zlost.
"Samozřejmě vím, že byste chtěla něco na oplátku," stále jsem neztrácela klid.
"Tak jdi hledat jinam! Já se nehodlám spolčovat se zelenáčem, či snad dokonce někým z tý debilní smečky, která nás vyhnala!" zasyčel jedovatě a já věděla, že tady nepochodím.
Šla jsem pomalu se sklopenou hlavou. Říkala jsem si, že snad nikoho nenajdu. V tom jsem narazila na vlčici, jenž na tlapě měla fialovou barvu. Vypadala přívětivě, snad nejvíce z těch vlků, které jsem potkala.
"Dobrý den, jmenuji se Summer," začala jsem hovor.
"Nazdar. Jsem Madness, ale... počkat. Nevypadáš na to, že bys byla vyhnanec! Hm... kousance žádný, škrábance žádný, srst neponičená, vyhublá taky nejsi..." začala mi říkat své pochybnosti vyhnankyně.
*Uh, snad mě nezakousne,* pomyslela jsem si.
"Je na první pohled jasné, že tady nežiješ," řekla a pohodila hlavou k vlkům, trhajícím mršiny.
"Dobrá... uhodla jsi to... jsem ze smečky." řekla jsem se sklopenou hlavou. Bylo pro mě divné jí tykat, ale jí asi bylo divné, když jsem jí vykala.
"Co tu chceš?" řekla mile.
"No.. potřebuji, abys mi ty - nebo někdo z vás vyhnaných, řekla nějaký příběh... jsem ochotna splnit tvůj úkol," oznámila jsem jí.
"Hm, nuže fajn. Má malá vlčátka už dlouho nejedla... nabízím, že se porveme. Prostě rvačka, pokud vyhraješ ty, řeknu ti příběh a kudy k vám do smečky. Avšak když vyhraji já... staneš se potravou pro mě a má maličká," řekla s úsměvem. Polkla jsem.
*Asi by mě sežrala, kdybych ustoupila, takže nemám na výběr,* řekla h´jsem si v hlavě.
"Jdu do toho," řekla jsem se zavřenýma očima. Téměř nikdy jsem se nervala. Věděla jsem, že vyhrát musím.
Začaly jsme kolem sebe chodit. Hluboce jsem se nadechla. První rána byla udělena mně. Dostala jsem packou do čumáku.
Rychle jsem se vzpamatovala a kousla ji do krku. Ani to vlčici nezastavilo. Úder mi vrátila a mnohem větší silou. Zakousla se mi též do krku, a vycítila jsem, že tohle nebude lehké. Měla silné zuby. Konečně se pustila a já po ní skočila a svalila jsem ji na zem. Vítězem v tomto boji byl ten, kdo pět vteřin udrží druhého na zemi. Madness se nedala a rychle se vykroutila. Geniálně mě zmátla a já nevěděla, kde je. Najednou na mě skočila zezadu a povalila mě. *No tak, Summer!* vybízela jsem se v hlavě a rychle se jí vymanila. Konečně se mi ji povedlo znovu povalit. Pět vteřin uteklo a já unaveně padla na zem. Bolel mě krk.
"Vyhrála jsi. Dobře, jsem nucena ti povědět příběh," řekla nahlas a dva vlci, kteří rvačku sledovali, se začali smát.
"Takže ona chce za výhru příběh?" zachechtal se jeden.
"Jo, tak se zklidni a jdi požírat mršiny!" zasyčela Madness. Vlci ji poslechli, jako by se jí báli.
"Řeknu ti příběh o mně a mém životě" začala.
"Když jsem se narodila, otec stále někam chodil - narodila jsem se v jedné smečce - už si nevzpomínám na jméno... Táta byl alfou, a mámu štvalo, že byl stále pryč; i přes to, že ona sama byla betou. Vždy, když se vrátil, máma ho seřvala, že něco neudělal a tak no... tak vždycky zašel za betama, jestli není problém a když ne, což bylo většinou, zase odešel. Takhle to chodilo do mých tří let. To už jsem byla dospělá vlčice, hledala jsem si partnera a pak mě táta jednou vzal s sebou, když odešel po hádce s mámou. Stáli jsme u nějakého jezera. Řekl, že tam chodí po každé hádce si vyčistit hlavu. Že tam chtěl vzít i mámu, když se poprvé vrátil, ale když se do něho pustila, neměl šanci. Bylo to tam krásné, ptáci zpívali, voda hučela, jeleni skákali... ale když jsme se vrátili, máma prohlásila, že ho už nechce vidět za to, že mě jí sebral. Když táta pochopil, že to myslí smrtelně vážně, zase odešel. A já věděla kam. Jednou v noci, když máma s mými sourozenci spala, tiše jsem odešla. Odešla jsem k tamnímu jezeru. Zahlédla jsem tátu. Ležel utopený na břehu vody. Spustil se mi pláč, jen nešel zastavit. V tu chvíli na mě promluvil nějaký bílý vlk a zeptal se, jestli jsem Madness. Že mu prý táta řekl, aby mě seznámil s důvodem, proč se utopil. Asi mu bylo jasné, že tam přijdu. Když mi řekl, že to celé začalo tou jejich první hádkou ještě před mým narozením, spustilo se mi ještě více slz. Už jsem nechtěla být s mámou. To ona ho vyštvala k tomu, aby se utopil... Utekla jsem a narazila jsem na tuhle zemi vyhnanců. A pak mě nepustili přes hranice. Konec." dopověděla kratší příběh. Po tvářích ji začaly stékat slzy.
"Domů se dostaneš, když půjdeš pořád rovně na jihovýchod, měj se," řekla Madness a utekla. Sklopila jsem hlavu.
"Aspoň teď mám ten příběh," řekla jsem nahlas a vydala se k hranicím. Celou noc jsem nespala a chtěla jsem si někde lehnout. Stále jsem se držela se slovy "Ne, nesmíš, až budeš za hranicemi!", ale už to nešlo. Padla na mne únava. Lehla jsem si na tvrdou zem, zavřela oči a usnula. Probudil mě nějaký vlk.
"Hej! Odpověz! Co tu děláš?! Na noc si odejdu a hned mi to tady zabereš!" zasyčel.
"Promiň!" řekla jsem a utekla. Už jsem byla u hranic, ale zase tam byla hlídka. Tentokrát tam byl někdo, koho jsem neznala.
*Určitě si bude myslet, že jsem vyhnanec!* pomyslela jsem si. Vyčkala jsem, až se otočí. Pak jsem rychle běžela a onen vlk za mnou. Asi to nebylo zas tak vychytralé. Prchala jsem přes hory až daleko na louky.
"Mám... ten... příběh!" vykoktala jsem a vyčerpaně padla. Vlk z hlídky to otočil, jen se na mě ještě podíval a potřásl hlavou.
---
Snad to je dobrý :D
~ Psala jsem to včera kolem půlnoci, takže se nebudu divit, pokud tam něco bude špatně nebo tak no... :D Snad nevadí ta rvačka, ale já už fakt nevymyslela, jak jinak to udělat...