Úkol: Donést ze Země vyhnanců květinu.

Hrála jsem si na louce s ostatními vlčaty, máma a táta na nás dohlíželi. Bratr někde našel šišku a tak jsme se o ní s legrací prali. "Je moje! zavolala jsem vrhla se na ni. "Ne moje" zavolal bratr a s ostatními vlčaty jsme se svalili do jednoho chumlu. Potom, když mě to přestalo bavit, rozhlédla jsem se po louce. „Půjde se mnou někdo do hor?“ zeptala jsem se a nadšeně jsem u toho vrtěla ocáskem.
Otočila jsem se na rodiče, ale ti se na mě podívali vážným skoro smutným pohledem. „Ne“ řekli zároveň, jejich hlas, jako by se rozléhal a při tom sekal jako nabroušené ostří. Pak se mi před očima objevil obraz. Byl tam hořící les. Zvala se rána a ohniví strom se najednou zřítil k zemi. „Miritai, Nef, Ule! Utíkejte! My to tady s maminkou zvládneme!“ zaslechla jsem tátův hlas. Pak jsem zahlédla, jak máma s tátou zápasí s plameny. Než jsem se stačila vzpamatovat. Už jsem zase stála na louce a dívala se přímo do vážné a smutné tváře Ula.
„Ne.“ Jeho hlas, byl jako břitva, která přejíždí po kameni. Přede mnou se objevil výjev. Hleděla jsem do umírající Ulovi tváře. Vyděla jsem, jak se jeho stříbrné oči, které se podobali dvou měsícům zavírají, aby je nikdo už více nespatřil. Pak je zavřel úplně a jeho hlava poklesla. Pak jsem se znovu objevila na louce a stála v tváří tvář sestry.
„Ne.“ Zaslechla jsem šepot, který se jí vydral z tlamy. Pak jsem se ocitla na skále, všude byla voda a já hleděla do Nefiných bledě modrých očích. „Miritai! Pozor!“ vykřikla a vrhla se ke mně. Odstrčila mě a v tu chvíli jí smetla vlna. Dívala jsem se jak mizí v hlubinách vody, která tam nikdy vůbec neměla být.Bylo mi z toho všeho na zhroucení. Znovu jsem se objevila na louce. Vyčerpaně jsem se podívala do Chakeho tváře.
„Ne.“ Řekl tak smutně že jsem se málem rozbrečela. Pak jsem se ocitla na kopci. *Ne, prosím, ne!! * Zahlédla jsem jak se mi Kahallie vrhá po krku. V tu chvíli mě něco odstrčilo. Rychle jsem se otočila a zahlédla jak Kahallie prokousává hrdlo Chakemu. Zahlédla jsem jeho pohasínající oči. A pak jeho hlas, poznamenaný prokouslím hrdlem. „Uteč!“ Začala jsem žalostivě kňučet z výt, když v tu chvíli jsem se probudila.
Zrychleně jsem dýchala. Bylo mi strašné vedro. *Zase jsem kňučela ze spaní.* pomyslela jsem si. Pohlédla jsem k hranici mezi zemí vyhnanců a Xikuratu. Namáhavě jsem se postavila. *Ne, nemůžu ho do toho zatahovat, je to jen moje záležitost. Se slzami v očích jsem se rozběhla k hranici s myšlenkou, že to musím zvládnout sama.
Chvilku jsem běžela, když jsem najednou uslyšela výbuch. *Asseke!* Blesklo mi hlavou a udělala jsem se z reflexu neviditelná, i když díky jho větrným schopnostem mi to bylo houby platný. Šla jsem raději opačným směrem od výbuchu a bláhově jsem doufala, že mě nezpozoruje.
Pochvíli jsem ucítila vlnu větru. Zachvěla jsem se. A pak jsem se dala do běhu. Prudce jsem se stočila a mířila ke kamenném svahu. Vyskočila jsem na kámen a další a další. Za chvíli jsem běžela a už jsem byla skoro u něj. Vyskočila jsem na kamen a na další a další. Za chvíli jsem už byla na vrchu svahu. Posadila jsem se, abych si oddychla. Nikde jsem Assekeho neviděla. *Snad si mě nevšiml.* trochu jsem se uklidnila. Po chvíli jsem se vydala dál. Pak jsem zaslechla zavytí. Rozběhla jsem se bleskovou rychlostí přes hory. Orientoval se díky větru. *Zpropadená jeho schopnost!* zaklela jsem v duchu a běžela co nejrychleji k hranici. Hranice se pomalinku přibližovala. Byla jsem opravdu unavená, námahou se mi chtělo zvracet. A pak… jsem stála na hranici. Dívala jsem se na nehostinné krajinu. Bylo mi z ní teskno. Pak jsem se otočila a tiše zašeptala větru. „Promiň…“ Pak jsem se rozběhla kze srázu dolů.
Pak se ozval výbuch. *Sakra!* Zanadávala jsem a přitom se snažila ignorovat slzy které mi stékaly po tvářích. Zrychlila jsem, když v tu chvíli mě něco shodilo. *Tlaková vlna.* Pomyslela jsem si a dál se kutálela ze srázu. Zaslechla jsem své jméno. Rychle jsem se zvedla a zneviditelnila, protože mě ten náraz vytrhl ze soustředění. Postavila jsem se a bolestí sykla, byla jsem celá odřená. Ohlédla jsem se Assakem. Každou chvíli měl dopadnou nedaleko ode mě. Utíkat bylo marné. Ale já jsem se stejně dala na útěk.
Běžela jsem, ale pak jsem únavou padla. Ten běh mě tak vysílil, že jsem teď byla dost vyčerpaná. Zviditelnila jsem se. "Možná to nebyl tak dobrý nápad..." řekla jsem v domnění že jsem ho setřásla. Z očí mi pořád tekly slzy. "Ale aspoň se na něj nesnese moje prokletí." Po tvářích mi dál stékali slzy. A já nevěděla proč, možná jsem to tušila ale nechtěla jsem si to přiznat. Smutně jsem se vydala hledat květinu, pro kterou mě Arwen poslal. Šla jsem volným krokem. Kolem mě byla jenom poušť, nikde žádné rostliny. Šla jsem dál. V dálce jsem zahlédla mrtvé lesy, ale raději jsem šla pořád rovně. Cítila jsem vítr, který mi cuchal moji šedivou srst. Najednou jsem ucítila že mě někdo sleduje. Otočila jsem se kolem vlastní osy a můj ocas vzplál. Mohla jsem potom jednodušeji manipulovat s ohněm. Několikrát jsem se podívala kolem sebe. Zem byla hrbolatá a proto se vyhnanci mohli schovat kdekoli.
Čekala jsem na útok. Ten přišel nečekaně rychle. Zpoza jednoho s kopečků vyběhli dva vyhnanci. Nevěděla jsem co mě to napadlo, ale vztyčila jsem před sebou menší ohnivou stěnu. Podle zvuku to jeden z vyhnanců nedobrzdil, ten druhý ano. Po dívala jsem se na ně. Jeden měl spálený čumák a přední packy. Ten druhý byl v pořádku. Ohnivou stěnu jsem zrušila a začala jsem proti vyhnancům vrhat oheň. Když tu jsem uslyšela, jak něco bouchlo. Na okraji mého zorného pole jsem zahlédla něco červeného, ale neměla jsem čas se tím zabývat. Rychle jsem Rychle jsem na jednoho vyhnance poslala sloup ohně. Byl to strašný pohled, jak jsem ho upálila za živa. Nebyl ale čas se tomu věnovat. Zaměřila jsem se na druhého vyhnance. Zdálo se mi, že začal divně dýchat, ale neměla jsem čas tomu věnovat pozornost. Když jsem se k němu otočila, bral nohy na ramena. Jako pozdrav jsem mu malilinko zapálila srst. Pak jsem se zhroutila a rozbrečela. byla jsem strašně vysílená. Nechala jsem kolem sebe vzplát oheň a odpočívala. Díky ohni byla moje regenerace rychlejší. Jak jsem tam tak ležela, zaslechla jsem ozvěnu: ,,Varoval som ťa, že to tu nie je najbezpečnejšie. Ak si sa rozhodla, tak potom neustupuj.“
Vyděsilo mě to. Uhasila jsem oheň a zvedla se ze země. Měla jsem sílu jít, ale nevěděla jsem, jestli budu schopna použít znovu element ohně. Začala jsem se rozhlížet Nikde jsem však nikoho neviděla a nešlo poznat, z jakého to šlo směru. „Možná se mi to jen zdálo…“ řekla jsem nahlas. Neklidně jsem se rozhlédla a vyrazila k skalám, které se tyčili nad zemí vyhnanců. Pak jsem si vzpomněla na ten výbuch při boji s vyhnanci. *Co když to bylo něco důležitého?˘´* Raději jsem ale pokračovala v cestě k útesům a přemýšlela, že se tam podívám až se budu vracet. Nechtěla jsem se dát do běhu, protože bych se vysílila a pak bych nemohla bojovat. Tak jsem pomalu kráčela nehostinnou krajinou *Jak tady vyhnanci můžou žít? Tohle místo je moc depresivní!* Rozhlédla jsem se kolem sebe ještě jednou a malilinko zrychlila, abych odsud mohla co nejrychleji vypadnout. Po chvíli jsem dorazila ke skále. Nebylo tam nic zajímavého, a tak jsem se rozhodla skálu obejít. Když jsem skálu obcházela, všimla jsem si nízkého, ale širokého převisu. Podívala jsem se pod něj a našla jsem tam pár zelených kytiček. Usmála jsem se a za sebou jsem ucítila pach. . Rychle jsem se otočila a zjistila jsem, že stojím v tváří tvář vyhnanci. „Ale, ale… kohopak tu máme?“ zeptal se posměvačně. „Neztratila ses náhodou maličká? Nepotřebuješ pomoct? “ postavila jsem se do bojové pozice. Nemohla jsem využívat ohněm, protože jsem neměla na to dost energie a navíc bych spálila květiny pod převisem. „Ne díky.“ Odsekla jsem. Vyhnanec se na mě vrhl. Jen taktak jsem uhnula. Skočil na mě znova. Tentokrát jsem takové štěstí neměla a cítila jsem jam mě jeho zuby škrábly na boku. Ohnala jsem se po něm a zakousla se mu do zadní nohy. Ale to byla chyba protože jsem se přestala krýt a tak se mi zakousl do boku. Strašně to bolelo! Pak se začal zvedat písek. Rychle jsem vyslala trochu ohně, abych vyhnance trochu popálila. Povedlo se! Zavyl a pustil mě. Já jeho taky. Jakmile vyhnanec zahlédl zvedající se písek, udiveně na něj zíral, Pak se rozběhl pryč. Nevěděla jsem čeho se tak bojí. pak jsem zjistila, že vířiví písek znamená písečnou bouři. rychle jsem vlezla pod převis. Doufala jsem, že mě před tím převis trochu ochrání. Za zády mi zuřila písečná bouře a já vymýšlela plán na později, až se bouřka přežene. *Vezmu kytky, a poběžím k hranicím. Tam nějak nepozorovaně projdu horami a půjdu za Arwenem.* takhle se to zdálo strašně jednoduché. Najedno se ozval výbuch a bouře se jako zázrakem rozehnala. Chvíli jsem ještě čekala ve své skrýši, ale pak jsem vylezla. *Tak to je pěkně divný! Nejdříve se ozve divný výbuch při boji s vyhnanci a teď ještě tohle! To je divný!* řekla jsem si a vylezla z pod převisu. Vzala do tlamy jemně dvě kytičky a zamířila jsem zpátky k údolí. Byla jsem unavená, rána na boku a už se těšila domů.
Nakonec po delší době jsem dorazila k usmaženému vlkovy. Byla jsem unavená. Poblíž byl kopeček, tak jsem na něj vylezla. Podívala jsem se po zemi vyhnanců. Po okolí se pohybovalo jen pár vyhnanců. Už jsem se chtěla otočit, když jsem něco v dáli zahlédla. V dáli jsem viděla černého vlka, pronásledovaného pěti dalšími. Černý vlk mi byl povědomí. Popošla jsem o něco blíž, abych viděla líp. "Co se to...?" zeptala jsem se sama pro sebe.

,,Nestoj tam tak! Bež ako o život, pretože ti oň aj ide!“ zakřičel ten černej vlk, překvapeně jsem zamrkala. "Assake?" zmrazilo mě, ale zároveň jsem zase rozmrzla, rozběhla jsem se co nejrychleji k hranicím. Radši jsem se udělala neviditelnou, ale pak jsem se zase objevila, protože mě něco napadlo a potřebovala jsem dost energie na uskutečnění té myšlenky. Běžela jsem opravdu jako o život a nesoustředila jsem se na nic jiného, něž na běh a dotyčnou myšlenku. Už jsme se blížili k hranicím. Při tom se snažila nestoupat na zadní nohu, která byla na straně, kde byla rána. Po chvíli mě Asseke dohnal, takže jsme běželi vedle sebe. Podívala jsem se na něj a usmála se. On na mě mrknul. Pak se odpojil, sebral něco ze země, kde bylo spousta krve ucho a běžel dál. Za chvíli jsme byli už skoro za hranicí. Běžela jsem s vypnutím svých sil. Pak jsme přeběhli hranici a já se rychle otočila. Vztyčila jsem po příchozí cestě ohnivou stěnu. Mé síly mě začínali opouštět. Asseke vedle mě vyskočil po kamenech na malou skalku, položil ucho vyhnance na zem a řekl: ,,Nezabudni, že sa treba s našimi hosťami rozlúčiť, ako sa patrí.“ Usmíval se. ,,Mohol by som ťa poprosiť trošku sa dať na stranu a vyliezť vyššie?“ Přikývla jsem a vylezla na jeden větší kámen. Potom se ozval výbuch a dolů se začali valit kameny. Unaveně jsem to pozorovala. Když kamenná lavina dozněla, sklouzla jsem z kamene a padla na zem. Vyčerpáním jsem se třásla po celém těle. Koukala jsem se před sebe a měla jsem pocit, že svět začíná halit tma. Poslední co jsem zahlédla byly kameny které přehradili cestu do země vyhnanců.
Po chvíli mě něco šťouchlo packou. Probrala jsem se a zaslechla jak někdo říká: ,,Neďaleko mám jaskyňu. Môžeš si tam oddýchnuť.“ Přikývla jsem a unaveně se zvedla. Bok mě začal šíleně bolet a tak jsem na jednu nohu nedošlapávala. „Hele, a co jsi dělal vlastně v zemi vyhnanců?“ Zeptala jsem se, i když jsem to tušila. Asseke, který šel vedle mě se zadíval na oblohu. ,,Ak by som povedal, že som bol na výlete za sebapoznávaním a získať nejaký suvenír, verila by si tomu?“ zeptal se vesele. „Sebepoznáním?“ usmála se. "Nevěděla jsem, že když tě honí 5 vyhnanců tak poznáváš své pravé já." Spiklenecky se usmála a dál šla vedle Assakeho. „A jaký suvenýr se v zemi vyhnanců dá najít?“ Zeptala jsem se v tlamě stále držíce 2 bílé kytičky.
,,Ak ťa naháňa 5 vyhnancov a ty sa len s ťažkosťami dokážeš hýbať nehovoriac o tom, že nemáš dosť sily na použitie elementu, tak v tedy sa naučíš, aký nádherný život je. Samozrejme ak nie si na území vyhnancov.“ Řekl, nevšímajíce si mého úsměvu. ,,Vedela si napríklad aké nechutné sú uši vyhnancov? Mali by sa aspoň snažiť o základy hygieny.“
"Já vím jak je život hezký" úsměv mi sklouzl a nahradila ho smutná neutralita. „Jo, život je hezkej jenom chvíli, ale potom nastane zkrat, a zase život je hezkej a zkrat...“ zahleděla jsem se do prázdna. Asseke se zasmál.
,,Tak tak to nazývaš?“ zeptal se zvědavě se na mě podíval. ,,Zbesilé úteky na územie vyhnancov nazývaš skrat?“ zeptal se mě klidně. Došli jsme před jeskyni. Lehl si na zem. ,,To mi pripomína, že kvôli niekomu prišiel o raňajky.“ Řekl trochu dotknutě.
Uhnula jsem pohledem. A zahleděla jsem se dovnitř jeskyně. „To byl taky skrat..." řekla jsem nepřítomným pohledem. "Zkrat pocházející z předešlých zkratů, které otřásly mým životem i světem...“ řekla jsem a lehla si k východu, abych nezabírala moc místa a Když jsem uslyšela Assakho poznámku, sklopila jsem uši. "Promiň, a-ale vždyť jsi se mohl vrátit, po tom co jsem utekla, a dojíst, nebo si chytit novou snídani a až potom se vydat do země vyhnanců za poznáním." Řekla jsem a s obavami jsem čekala co řekne.
,,To by nebolo správne.“ Odvětil.
Po jeho poznámce jsem se schoulila ještě víc a pocit viny zase začal narůstat. Otočila jsem se, abych se m nemusela dívat do tváře, protože potom bych mohla všechno vyklopit a já nevěděla jakby na to reagoval. „Nebylo by správné se před cestou sebepoznáním najíst?“ zeptala se udiveně a hned potom se začala proklínat za zvědavost a nevymáchanou tlamu.
Povzdechl si. ,,Keby išlo skutočne o sebapoznávanie, tak áno. Ja som však musel dohliadať na istú vlčicu, ktorá bola príliš netrpezlivá a vydala sa na výlet skôr, ako sme sa dohodli.“ Řekl opět klidně.
Schoulila jsem se ještě víc. V té chvíli jsem si byla jistá že můj ocas není jediný, co má červenou barvu. Celou dobu jsem to tušila a byla to pravda. "Moc jsem si přála tam jít s tebou, nechtěla jsem tam jít sama, a už vůbec jsem tě nechtěla zradit. Ale..." Hlas mi selhal, vykecala jsem zase důvod, stejně to skončí tak, že mu všechno poví. V očích jsem ucítila slzy.
,,V každom prípade, si sa držala dobre.“ Dodal veseleji.
"Děkuji, od té doby, co žiju sama jsem se musela naučit, jak se bránit a přežívat." zase jsem si pustila tlamu na špacír.
. ,,Ak si tam nechcela ísť sama, tak si ma mohla počkať. Pôvodne som aj tak mal v pláne ťa len doprevádzať a bojovať proti vyhnancom.“ *Jo, ta vím teď taky.* „V každom prípade stalo sa to, čo sa stalo a ani jeden z nás to už nezmení.“
Položila jsem hlavu na kamennou zem. Assake se nezlobil. To byla ta dobrá zpráva. Ta špatná byla, že stejně se stalo to, čeho jsem se chtěla vyvarovat a přesto to neskončilo úmrtím nikoho, na kom by mi záleželo a taky mě tížil pocit viny. Z rány na boku mi vytékala krev a měla jsem náladu pod psa. Přicházel stres a já s tím už nemohla nic dělat. Nevěděla jsem, ani co mám říct nebo udělat a tak jsem jenom ležela a raději mlčela. Asseke se zatím procházel po jeskyni.
Mali by sme niečo spraviť s tou ranou.“ Řekl a došel ke mně. ,,Nevyzerá až tak hrozne ako na začiatku, ale to krvácanie mi robí starosti.“ Odvětil zamyšleně. ,,Čo keby som ju olízol?“ zeptal se vesele.
Překvapeně jsem se na něj podívala a pak se usmála. "Nevím, zda by ti moje krev chutnala, ale můžeš to zkusit." špatná nálada začala pomalu odcházet. "Mohla bych si ji vypálit, ale nedělám to ráda, strašně to bolí." řekla jsem a podívala jsem se mu do očí. *Udělala jsem chybu, ano udělala, je umění odpouštět, je umění odpouštět sobě, i druhým.*

Zasmál se. ,,V tom prípade, dobrú chuť.“ Řekl a párkrát mi olízl ránu. Bylo to trochu nepříjemné. ,,No chutí to ako....krv.“ řekl a zasmál se. ,,No vypálenie, nieje príjemné. Keby bolo, tak by sa niektorý vlci s radosťou podpaľovali.“ Řekl s úsměvem.

„Kdyby se vlci, s radostí podpalovaly, tak by byla země vyhnanců prázdná.“ Usmála jsem se. "Párkrát jsem si ránu zkoušela vypálit. Problém je, že i kdybych se o to pokusila, tak mi to tu ránu nevypálí." Usmála jsem se.
Podíval se na mě, zasmál se a lehl si vedle mě a já se začervenala. Byla jsem unavená, a tak jsem položila hlavu na zem a zavřela oči. Po chvíli jsem začala pomalinku usínat. Po chvíli se Asseke zvedl a někam šel. ,,Hneď sa vrátim.“ Zašeptal a byl fuč.
Po chvíli se vrátil, vypadal unaveně a sklesle. "Stalo se něco?" Zeptala jsem v polospánku.
,,Myslel som si, že spíš.“ Řekl tiše. Přišel a lehl si vedle mě. . ,,Všetko je v pohode. Len som trochu po dnešku vyčerpaný.“ Řekl.
„Nespím, ale za chvíli budu.“ Řekla jsem a pomalinku jsem usla.