//Aneb jak jsem první den po svém zkouškovém nevěděl co dělat, tak jsem začal skládat starý puzzle a donutil Lesuiho chtít se stát betou!
-> Je to dlouhé, ne tak záživné a pravděpodobně by si toho tady, zapomenutých končinách naší stránky, nikdo jen tak nevšiml. Každopádně chci aby byl Lesuík beta :3 No, nehodí se na to?

* * *

Měl jsem své rozhodnutí. Alespoň něco jsem měl. Když se mi do otevřené rány opíral nepříjemně mrazivý vítr a míchal dohromady zasychající krev s bahnem, to jediné mě nutilo vstát. Rozhodnutí. Jedno blbý rozhodnutí.

Protože tahle země a tyhle pláně staly se mým domovem a já nechtěl je opouštět, nechtěl je zklamávat a nechtěl jsem být jen přítěží a... Smečka byla mým domovem a já se kvůli ní chtěl stát někým lepším. Chtěl jsem se stát betou.
A tak jsem taky vyrazil.

Na večer třetího dne mého stopování skrz otevřené nekonečné planiny, když už jsem se začínal blížit porozumění jejich výstižného názvu, se ke mě donesl slabý pižmovitý zápach. Nebylo to moc, ale ke zlepšení mé nálady to stačilo. Přidal jsem na tempu tou seschlou a pichlavou travinou, které se v mírné zimě příliš nedařilo, a zanedlouho jsem spatřil zpoza několika valounů vykukovat přežvykující hlavy většího stáda.
Bylo jich kolem dvou tuctů, samice. Ostražitě se rozhlížely při své večerní pastvě a proti zapadajícímu slunci z nich byl vidět jen ztemnělý obrys. Ale já tu nebyl kvůli nim. Jelena, potřeboval jsem vůdce stáda.
Přikrčil jsem se poblíž jednoho z větších kamenů a čekal. Zapadající slunce v očích pro mě představovalo nevýhodu. Noc mě uvítá daleko lépe. A tak jsem vyčkával na svůj moment. Sledoval jsem plazící se stíny jak pomalu objímají do nekonečna se táhnoucí pásy zešedlé trávy. Jak se na mračné obloze tu a tam objevují bledé hvězdy a bojují svou odvěkou válku s temnotou nebes. Poslouchal jsem první tóny nočních ptáků znějící krajinou jako árie strachu a života.
To byla moje chvíle.
Vyrazil jsem ze svého místa mírným krokem. Nemohl jsem jen tak naběhnout doprostřed a vrhnout se na první laň, kterou uvidím. Laně jsou zbabělci. Utíkají dříve než přemýšlí. Ale já je nechtěl vyděsit. Potřeboval jsem vylákat toho jednoho, vůdce a ochránce stáda.
Bez jakékoliv snahy schovávat se jsem došel k pasoucímu se stádu. Na levou zadní tlapu jsem našlapoval jen zlehka a dal jsem si pozor, aby to bylo velmi očividné. První laň zachytila můj pach a trhla sebou v náhlém pocitu nebezpečí. Její reakce vyvolala to samé u dalších laní až se strach rozšířil do každé z nich. Ale neutekly. Jak jsem doufal.
Tohle bylo poměrně velké stádo. Na zimu vykrmené laně, některé z nich pravděpodobně březí po období páření. Agresivní budoucí matky. A navíc před sebou viděli jen jednoho osamělého, kulhajícího vlka, který se nesnažil skrývat, ani útočit.
Ale ten strach tu stále byl. A byl to ten strach, který jsem potřeboval. Protože tento strach vylákal ze středu svého stáda jednoho z těch největších jeleních samců, jakého jsem kdy viděl.
Stanul přede mnou z hlasitý frkáním. Hlavu pozvedlou vysoko. Proti noční obloze jeho bohaté paroží připomínalo větve starého dubu.
"Nebojte se dámy, toho chcípáčka zvládnu," říkal svému harému. Samozřejmě netušil, že mu rozumím. A ani nemyslím, že ho to zajímalo.
Vyrazil jsem vpřed.
Z místa a bez jakéhokoliv náznaku. Zaryl jsem drápy do bahna a vyrazil k němu s rychlostí, jakou nemohl čekat. Překvapivý útok uprostřed jelenova samolibého proslovu měl být mou výhodou. Ale nebyl.
V jediném okamžiku se přede mnou objevila zeď nebezpečného paroží. Běžel jsem moc rychle. Kdybych se v jediném okamžiku nesvalil na zem, narazil bych se na něj. A soudě podle kusu vysušené scvrklé srsti na jedné z výsad, bych nebyl první.
Jenže svalen na zemi jsem měl jen moment uniknout dupajícím kopytům velkého jelena. Odvalil jsem se stranou jen díky setrvačnosti. Na místě, kde jsem ještě před chvílí ležel, byla v bahně hluboká čvachtavá stopa.
Jelen na mě zaryčel snůšku nesrozumitelných jeleních nadávek. Pochytil jsem z toho snad jen jedince, co požírá výkaly ze svého vlastního pozadí a něco neslušného o mé matce. Ale já měl jen stěží čas přemýšlet nad svou matkou a co všechno s ní onen jelení samec dělal minulou noc.
Vyrazil jsem znovu vpřed. Připraven na jelenovu strategii, vyčkal jsem do poslední chvilky a před parožnatou hradbou jsem uskočil do strany. Jeden podařený skok a dostal jsem se ze strany k jelenovu břichu.
Jenže jsem uprostřed svého souboje zapomněl na ostatní přihlížející. Kopyto nejbližší ze samic přilétlo na moje žebra akorát ve chvíli mého skoku. Srazilo mě zpátky na zem o kus dál s bolestivým zaryčením.
Nedostal jsem ani chvíli oddychu. Jelení samec se ke mě přihnal se škodolibou radostí a než jsem mohl cokoliv udělat, nabral mě svým parožím.
Roztrhlo mi to srsr na plecích, pravé přední a zadní tlapě. Krev se okamžitě vyvalila z rány a jen ještě více dráždila nozdry rozdováděného jelena aby trhal hlavou víc a víc. Jak se jeho paroží zarývalo hlouběji do mého masa, bolelo to. Příšerně to bolelo. Musel jsem něco udělat, jinak by ze mě po chvíli moc nezbylo.
Zapřít jsem se proti paroží nemohl, jen bych si tím více uškodil. Přední tlapy jsem měl jeho silou a svým vlastním tělem přimáčknuté k sobě a nemohl jsem je použít. Jak jsem se tak zmítal a snažil se nějak jelena od sebe dostat, začal se mi do mysli vkrádat otupující mlha. Bolest se ke mně dostávala. Zatmívalo se mi před očima. To nebylo dobré.
„Musím se udržet při vědomí. Musím se udržet při vědomí.“
V jediné chvíli jsme se pokusil použít všechnu svou energii abych se vymanil z jelenova smrtícího sevření. Zadní nohu se mi podařilo nacpat mezi sebe a jelenovu hlavu. Zapřel jsem se. A moje drápy pronikly jelenovou tenkou srstí na hlavě. Cítil jsem jak skřípavě sjíždějí po lebce až se jelen s bolestivým výkřikem ode mě odtrhl.
Ztěžka jsem oddechoval a tlama se mi plnila chutí krve. Mé vlastní. Musel jsem jí ztratit hodně, jelikož kolem mě začali tančit malí modří opeření víláci.
Ale nebyli to víláci. Byly to laně. Velké, hnědé a velmi naštvané laně. S velmi velmi hnědým a naštvaným jelenem uprostřed.
Úplně mě obklíčili. Pokřikovali na mě, vybuzené hněvem a mým ne příliš dobrým stavem. Jelenovi z obličeje kapala na zablácenou zem tmavá krev. Měl bych mít radost, že jsem mu alespoň nějaké zranění uštědřil, ale jelen teď vypadal jen více odhodlaně. Jaksi zabijácky. Černé oči přivřené do úzké štěrbiny mi slibovali další bolest. Na sucho jsem polkl. Byl jsem v hodně velkém problému.
Vyškrábal jsem se na všechny čtyři tlapy a snažil se ignorovat palčivou bolest vystřelující mi všude po těle. Nešlo to. Mysl se mi zastírala, obrysy se rozplývaly. Svou veškerou pozornost jsem musel směřovat k tomu jednoduchému úkolu; neomdlít.
Ale měl jsem své rozhodnutí.
Bylo tu stále se mnou, uvnitř mě. Mrazilo jako led, ale bylo moje. Rozhodnutí, které nezklamu ať se stane cokoliv. Krev, bolest, jelen; nic z toho mě nemohlo zastavit. Prorůstalo mi žílami, buňkami, celým mým tělem. Jak jsem tam tak stál, na konci svých možností, a díval se na blížící se nebezpečná kopyta, celý svět se na moment zpomalil a utichl.
Sledoval jsem to celé s podivem. Kopyta se blížila. Velká černá masa očí bez bělem. Škaredý rudý šrám na lebce strašlivého jeleního samce. Než mé chudokrevné hlavě došlo, že je něco špatně, bylo už moc pozdě.
„Mé rozhodnutí... mrazilo jako led?“
Zařval jsem bolestí jak se obrovské množství energie, které jsem ani netušil že mám, odtrhlo od mého těla.

Z nějakého důvodu jsem měl zavřené oči. Ale stál jsem. Snad zázrakem jsem zůstal stát na nohou, jako bych je ani nemohl povolit. Byly ztuhlé a bez citu.
Netušil jsem co se stalo. Nechápal jsem to. Očekával jsem příval kopanců, ale žádné rány se nedostavily. Snad jen silou vůle se mi podařilo otevřít oči.
Matný netečný svit hvězd se odrážel od několika podivných soch. Laně vypadaly jako vytesány do skály a obaleny sklem. Mezi nimi se vypínala ta největší socha, socha velikého jelena s zuřivým výrazem v pochroumané tváři. Vzpínal se na zadních. Jen tak tak udeřit.
Nebylo to sklo. Byl to led. V dokonalém kruhu kolem mě pokryl všechno živé i neživé a uzavřel to v jednom jediném momentu.
„Magie!“
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Někdo mě zachránil. Někdo mi pomohl!
Ale kromě zamrzlých laní tu nikdo na míle nebyl. Zbytek stáda musel velmi rychle utéct pryč. Ticho nekonečné pláně přerušovalo jen šustění větru v travinách. Kam až oko dohlédlo, nebylo víc jak pár balvanů a sešlapaná půda.
Byla to záhada.

Ale jsem praktickým vlkem. Když jsem na to nemohl přijít, přinutil jsem se schovat pod nejbližší balvan a vyspat se z té nejhorší bolesti. Tělo se potřebovalo hojit a bude potřebovat ještě daleko více času než se z toho dostanu úplně. Po jelenovi mi zůstane několik nepěkných jizev. Alespoň mi tak příště připomenou, abych více přemýšlel nad svým lovem. A nepodceňoval svého protivníka. Takovou připomínku jsem si jen zasloužil!
Dalšího dne jsem našel jednu z laní jaksi... otevřenou. Chytré zobáky šedivých havranů si snadno našli cestu skrze krustu ledu. Jelen však byl stále netknutý, na zadních a hrozivý.
Když jsem do něj několikrát strčil, led se i s jelenovými nohami ulomil. Snadněji, než jsem čekal. Až mi při tom nepěkném „křup“ vyběhl mráz po zádech. Ale jinak jeho ztuhlé ledové tělo klouzalo po lánech planiny až nespravedlivě snadno.
Trvalo mi několik dní, než jsem konečně spatřil jeskyně našeho tábora. Jelen tou dobou už začínal rozmrzat. A mé tělo bylo zmoženo námahou. A z nějakého důvodu, i moje mysl. Myslím, že tam v táboře i někdo stál, když jsem přiklouzal na mohutném zmrzlém jelenovi do tábora. Ale byl jsem moc unavený. Tak unavený. Bez jediného slova a ba ani myšlenky jsem zalezl do nejbližší náhodné jeskyně a usnul blaženým spánkem.
Snad jen mé rozhodnutí mě záblo na hrudi.