Nadechl jsem se svěžího horského vzduchu a naposledy se ohlédnul k údolí. „Já se vrátím,“ zašeptal jsem směrem k němu a upřel oči vpřed. Jsem připraven.
Plán byl jednoduchý. K pravé pleci jsem si po dlouhém boji (který zahrnoval jakousi popínavou rostlinu, cílené pohyby tesáků i hlavy, záplavy sprostých slov a frustrované vrčení) pevně připevnil kůži z hraboše tak, že tvořila skvělou a praktickou nádobu. Zkrátka pro mě bylo možné do tohoto podomácku vyrobeného vaku nabrat cokoliv, co by se svou konzistencí jinak nabíralo těžko.
Nyní byla ve vaku voda. Stejně jako asi každý vlk zde, i já jsem si byl vědom toho, že na území vyhnanců začne dříve či později být největším problémem žízeň. Do vaku se sice vody nevešlo mnoho, ale každá kapka byla lepší než nic.
Se sebevědomým nádechem jsem vyrazil přes hory dál za hranice teritoria smečky. Uschlý strom jsem měl nadohled, byl skvělým orientačním bodem, z této strany stejně tak, jako jsem doufal, že ho bez problémů najdu ze strany druhé. Bylo mi jasné, že kolem něj musím projít tam i zpět, kůru jsem rozhodně plánoval brát až na zpáteční cestě, beztak by hrozilo, že ji někde uprostřed výpravy vytrousím.
Kupodivu jsem byl ohledně svého úkolu velmi optimistický. Bylo mi sice jasné, že bude trvat dlouho, ale přesto – já jsem měl své poslání, svou hrdost, svůj neporazitelný, na vše adaptovaný rozum a v neposlední řadě tesáky schopné lámat kosti. Co by se mohlo pokazit?
No, zpočátku skutečně nic. Cesta ubíhala, mířil jsem stále na jih, počítal noci pro svůj vlastní přehled, jemně upíjel ze svého vaku a udusaná hlína mě šimrala pod tlapkami. Hlad mě netrápil, sežral jsem bezmála čtvrtinu laně ještě před výpravou, a byl jsem zvyklý žít bez úlovku dlouho. Žádný vyhnanec na mě nezaútočil, jen jsem jich pár viděl z dálky. Říkal jsem si, že bohové jsou asi na mojí straně, ale upřímně je spíš odradilo moje sebevědomí a to, že jsem byl očividně dospělý vlk v plné síle.
A pak, osmého dne, mi voda došla. Zpočátku jsem tomu velkou pozornost nevěnoval. Nebe nade mnou bylo zatažené, takže mi alespoň do zad nepálilo slunce, ale podle popraskané země kam až oko dohlédlo jsem pochyboval, že bych se snad dočkal deště.
Rozhodl jsem se tedy s vodou šetřit všemi možnými i nemožnými způsoby – pro začátek jsem zvolnil krok a snažil se moc nevyplazovat jazyk. Když jsem se nutně potřeboval zchladit, prostě jsem zastavil a dopadl břichem na holou půdu.
Nějakou dobu to stačilo.
A pak už ne.
Devátého nebo desátého dne (přestal jsem si být jistý, žízeň si začínala vybírat svou daň na mých schopnostech vnímání) jsem doputoval tak daleko k jihu, že vysvitlo slunce. Tedy, „vysvitlo“ byl eufemismus. Začalo pálit se svou nesmírnou silou, zářilo tak, až jsem měl pocit, že se v černém kožichu doslova vařím. Šetření vodou bylo ta tam, jazyk jsem vláčel prakticky po zemi, horlivě se vrhal po každém oschlém keříku, který jsem po cestě našel (a že jich bylo čím dál méně), protože rostliny v sobě přece aspoň tu kapku vody mít musely.
Nevím, kolik dní uběhlo a nevím, co mě udeřilo dřív – jestli pach soli nebo záře z obzoru, před kterou jsem musel zavřít oči. Musely to být solné pláně, co mě oslepovalo a v čenichu štípalo. Musely být.
Došel jsem (také eufemismus, už jsem se spíš plazil) až tam, kde byl každý kousek země pokryt krystalky soli, kde se sůl vršila v malých i větších kopečcích. S těžkým dechem (a nejspíš ne zrovna ctihodnými zvuky) jsem sebou do soli praštil. Cítil jsem, jak se mi krystaly zachytávají v kožichu, ale bylo mi to v zásadě jedno – jen jsem se jich nechtěl dotknout jazykem, už tak jsem měl v puse pocit, jaký asi normálně mívají jen pouště. V jistě majestátním pohybu jsem se zadníma nohama sunul solí jako převrácený člun a doufal, že se mi krystalky zachytí v mém vaku, což se skutečně stalo.
Kdybych ještě byl schopen nějakých složitých konzistentních myšlenek, byl bych nekonečně rád, že mě takhle nevidí nikdo ze smečky. Ale především bych byl rád, že mě takhle nevidí Dolorian.
Přestal jsem se v soli plazit a po značném přemáhání a neúspěšných pokusech se mi zdařilo se opět zvednout na všechny čtyři. Bylo to však prakticky k ničemu, hlava se mi motala, oči mě pálily, téměř jsem cítil, jak mi v puse suchem praskají dásně. Každý sval mě bolel, jak se tělo marně dožadovalo vody.
Ušel jsem několik kroků a zhroutil jsem se znovu.
Vydechoval jsem do krystalků soli a v hlavě mi zvonilo, že tady, pod tímhle vraždícím sluncem, tady na téhle bílé štiplavé pokrývce zemřu, a nejspíš se to nikdy nikdo nedozví. Odevzdaně jsem zavřel oči a připadalo mi, že je v tom jakýsi klid, že je to jako když vlk po dlouhém dni usíná.
A pak jsem to ucítil.
Přeletěl nade mnou stín.
Nejdřív jeden, pak druhý. Krátké stíny vždy přerušily neúprosné horko.
Z posledních sil jsem zvedl hlavu k nebi a spatřil, že nade mnou přelétává hejno hus, nejspíš ve svém pravidelném tahu. V tu chvíli se ve mně vzedmul instinkt predátora.
Stiskl jsem čelisti pevně k sobě, pokusil se ignorovat to, jak mě každá buňka prosí, abych prostě zase usnul, a soustředil se na jednu husu z hejna, na elektřinu v jejích svalech. Stačila chvilka, vteřinová křeč, kdy husa najednou ztratila kontrolu nad křídly a začala se z nebe hroutit přímo směrem ke mně. Co neudělala má magie, dodělala gravitace.
Husí tělo sebou praštilo do soli jen kousek od mojí tlamy, krk zlámaný hned na několika místech. S téměř fanatickou horlivostí jsem se probojoval jejím peřím a kůží na břichu, dostal se dovnitř a chlemtal její krev, která – ač stále teplá – byla tekutina jako každá jiná, a především ze sedmdesáti procent voda. Jak mi stékala do krku, cítil jsem, že nyní proudí v žilách mně, vlévá do mě novou sílu a novou vůli pokračovat.
Vychlemtal jsem, co se dalo, snědl husí játra a zbytek nechal napospas soli. Nemohl jsem se příliš nažrat, spotřebovával bych vodu na trávení. A cesta byla ještě dlouhá.
Vydal jsem se zpět, posílený, odhodlaný se vrátit do Xikuratu. Neběžel jsem, ale nezpomaloval. Šel jsem dnem a šel jsem nocí.
To jediné si pamatuju – chůzi. A myšlenku na to, že až uvidím strom, jsem téměř doma.
Zbytek se mi slévá, těžko říct, co bylo skutečné a co byly jen moje vyžízněné a vyčerpané halucinace. Troufal bych si říct, že tisíce pavích per, co na mě z nočního nebe zlostně pomrkávaly, byly jen výplodem mé fantazie, ale kdo jsem byl já, abych to posoudil? Stejně tak bych řekl, že vyhnanec, co se na mě pod vidinou snadné kořisti vrhl, a kterému jsem k překvapení nás obou prokousl vaz, byl soudě dle krve na mé náprsence skutečný, ale to jsem se možná jen v představách stále vracel k té huse a její krvi, co mi smáčela rty a zachránila život.
Když jsem černý strom na hranici území vyhnanců a hor spatřil, připadalo mi, že jsem poprvé normálně vydechl. Že černé větve zoufale se natahující k nebi jsou všechno, po čem můj zrak kdy prahl. Došel jsem až k němu a s obrovským zadostiučiněním jsem se do něj zakousl. Trhnutím hlavy jsem urval kus kůry, který jsem v zubech donesl až nahoru do hor, k prameni řeky.
Pramen… Ušetřím vás detailů o tom, jak jsem téměř kvílel blahem, když jsem tu vodu cítil, byť jen ze břehu. Řekněme jen, že jsem vedle říčky zahodil kůru a strhl si z plece váček se solí, naběhl do vody až po břicho a se slastným pocitem nechal vlastní nohy, aby se podlomily. Ve vodě jsem otevřel tlamu a jen si užíval, jak mi tekutina proudí mezi tesáky.
Byl jsem vítěz. Vítěz!
Pomalu se mi vracelo všechno, s čím jsem odcházel. Ideály, touhy, ješitnost. Z vody jsem se podíval na kůru a sůl na břehu a zazubil se. Takového trápení, bezmála tři týdny putování – nejen pro dva předměty. Ale proto, abych Arwenovi ukázal, že mně se jen tak snadno nezbaví. Už jsem se nemohl dočkat, až mu to s hrdým výrazem přinesu.