Realita je velmi zvláštní místo v čase a prostoru.
Někdy je jednolitá, jindy se tříští jako horský pramen o skály. Někdy se skládá z jednotlivých střepů.
Někdy ji ani nevnímáme. Někdy až příliš.
Někdy přichází opravdu náhle. Někdy je realita škrábanec na zrcadle nebo zvuk kdesi na okraji vědomí.
Někdy je to tisíc drobností a někdy všechno, z čeho skládáme svět.
Někdy dávno zapomenutý detail, možná vůně, co jsme kdysi znali. Někdy nevinná myšlenka nalezená v podzimním listí. Někdy pocit, který po pár vteřinách vyženeme z hlavy.
Někdy je to ranka, která svědí a pálí a možná by se zahojila, kdyby ji jen člověk pořád neškrábal.
Pro každého z nás představuje realita to samé a přece pro každého něco jiného. Realita je celkem, který je víc, než součet jeho částí.
Pro mě má realita podobu metra.
Stanice a tunel, stanice a tunel. Tma a světlo a sílící hučení, když se metro rozjíždí. Lidi, co sebou mechanicky trhají na jednu a pak zase na druhou stranu, synchronizované pohyby všech dveří.
Je to všechno tak automatické. Tak nicotné.
Nepochybujete někdy? Když jste v tunelu, přemýšlíte, jestli stále existují stanice? Jestli s posledním vagonem neproklouzne realita kdesi v nicotu, protože jí není zapotřebí?
Já někdy ano.
Někdy mám strach, že jednou pojedu v metru a v určitý okamžik, v ozvěně několika vteřin to spatřím. Možná to bude holčička, co sebou trhla, když neměla, možná pán, co si bude příliš dlouho číst jednu stránku knihy. Nepatrný detail, který zmizí hned, jak se objeví, v zásadě absolutně nepodstatný. Ale já najednou budu vědět. A křehká iluze reality se pod dotekem mého vědění rozpadne, jako kdyby se zrcadlo rozbilo pod dotekem motýlího křídla.
Všichni cestující se na mě otočí a já zjistím, že mají všichni stejné tváře. Jak by taky měli mít jiné? Vymyslet si tvář je velmi těžké.
Podívám se na plánek stanic a žádná z nich nebude mít jméno. Jak by taky mohly, jména jsou asi stejně pochybná, jako předměty, co je nesou.
Vše uvnitř metra se znehybní, uzavře do jednoho neexistujícího jsoucna. A ve chvíli, kdy skloním hlavu, se všechna skla ve vagonu s tříštěním vsypou dovnitř, jako by je tam vehnal nějaký vnější výbuch. Bez jakéhokoliv překvapení cestujících. Neexistující neznají takové věci, jako je překvapení.