Když se na sebe podíval do zrcadla, více než cokoliv vypadal prostě zdevastovaně. Jeho šedé oči s nejistým výrazem těkaly po místnosti a zračilo se v nich něco, co bylo mnohem hlouběji než obyčejná fyzická únava.

S náhle získanou cílevědomostí si zajel rukou do vlasů, které na některých místech ledabyle trčely a na jiných se s úplně stejnou absencí jakéhokoliv řádu odmítaly hnout od jeho kůže. Noem však věděl, že u pouhého prohrabování účesu dnes neskončí. Znal tyhle chvíle až příliš dobře. Kvůli nim ostatně zrcadlo v prvé řadě pořídil. Pořídil zrcadla hned dvě, aby byl schopen si vidět na záda.

Nejdříve bylo těžké se zkroutit tak, aby si mezi lopatky dosáhl, ale měl za ta léta už praxi.

S tichým zavrčením si přejel po kůži, na mnoha místech hrbolaté a neforemné, jak mu jizvy a dosud nezhojené strupy deformovaly něco, co by možná kdekdo nazval poměrně estetickým tetováním.

Ve skutečnosti ale tři paví pera mezi lopatkami tetováním nebyla. Spíš by se pro jejich popis hodilo sousloví mateřské znamení. Dost možná to dokonce bylo nejpřesnější označení.

Když si do kůže zaryl nehty poprvé, prohnul se v křeči a zasténal, náhle rozpolcený mezi tím, jak moc to udělat chtěl, a jak moc všechny jeho primitivní instinkty křičely, že nemůže svému tělu jen tak způsobovat bolest.

Přesto ryl hlouběji. Dál a dál rozškrabával všechny části per, na které dosáhl, střídavě cenil zuby ve výrazu mnohem více zvířecím než lidském a střídavě se jen s námahou nadechoval.

Ryl hlouběji. Dokud se mu za nehty nenahromadily kusy kůže a krev natolik, že musel na chvíli přestat, roztřesenými prsty zpod nich dostat vrstvy nečistot a škrábat dál.

A ryl hlouběji.

Ryl, dokud zůstávaly pruhy kůže, kterých se ještě nedotkl, dokud ho samotná anatomie lidského těla nepřinutila se schoulit na zem a zkusit škrábat takhle. Ryl, dokud se mu ze zad nestala jen změť pruhů kůže, hnisu a krve, dokud mezi jednotlivými nádechy nevydával zvuky, co plynule přecházely z lidského sténání do vlčího vytí.

A přesto věděl, že to nebude stačit, že pera tam stále budou, že se zítra probudí a stále je na zádech bude mít jako otisk osobnosti, který si nikdy nepřál. Je jedno, jak daleko utekl a jak hluboko se poškrábal, nikdy to nebylo dost. Zůstával na něm stín, o kterém snad v určitých chvílích ani nepochyboval, že ho vrhá on sám.

Zůstal ležet na podlaze, prsty se mu jemně třásly a nehty měl na mnoha místech polámané. Tam, kde ho záda nepálily, ho šimraly kapky krve, které si razily cestu pryč.

Nebyl si jistý, jestli se dokáže zvednout, aby došel kamkoliv jinam. Ale nezáleželo na tom. Pokud bude třeba, usne klidně tady a takhle. Beztak mu v hlavě ležela jediná, nejsilnější myšlenka.

Zítra bude rýt hlouběji.