Merita se tetelila blahem už jen proto, že mohla pro jednou stát po Korově boku znovu sama. Černá čubka, jejíž jméno si sice pamatovala až příliš dobře, ale sama před sebou se tvářila, že si ho ani nevybavuje, zůstala totiž v Temném lese, nejspíš proto, že se s Korem opět poprali. Normálně by Meritu těšilo, že její bratr někoho zranil, zvláště, že zranil Moonlit, ale bohužel čím dál více chápala, že boje mezi těmi dvěma byly navzdory své síle a krvelačnosti spíše formou erotické předehry než něčím, co by mohlo vést k tomu, že by se nezvaná vlčice z jejich života zase vytratila.

Ve své dobré náladě švihala Merita téměř rozverně ocasem a na chvíli si ani neuvědomovala, jak ohyzdné jizvy má ve tváři. Teď, po boku nejmocnějšího vlka široko daleko, když ji kryly noční stíny a ani zář hvězd se jí nedokázala dotknout, se cítila skoro jako za starých časů.

„Takže vy dva jste se už potkali?“ zavrčel Koro, aniž by se pohnul nebo se k bílé vlčici otočil. Jen dál nepříliš důvěřivým pohledem sledoval siluetu zad vlka, který ležel před nimi. Bylo zřejmé, že je vlk nevnímá, možná byli dost daleko a proti větru, možná jen hluboce spal.

Merita jemně naklonila hlavu na stranu a též se na vlka zkoumavě zahleděla. „Potkali jsme se kdysi v Temném lese, ano. Tenkrát mě ještě ani nenapadlo, jak by mohl být užitečný.“

„Je to smečkař,“ namítl Koro nedůvěřivě.

„Je to krvezrádce,“ opravila ho Merita a znělo to téměř jako kočičí zapředení. „Sám ty legendy znáš. Šeptání o vlčici, která zabila Acerbise, aby se mohla stát vůdkyní smečky. Tohle je její syn.“

Koro chvíli nic neříkal, přes šumění větru ani nebyl slyšet jeho dech. „A ty si myslíš, že by snad mohl smečku oslabit?“ ptal se, stále ne příliš přesvědčen. Připadalo mu to téměř směšné, vlk s pavími pery na zádech byl proti němu poloviční – jak by mohl dosáhnout něčeho, o co se sám Koro neúspěšně snaží už tak dlouho?

„Vítr ke mně ze smečky přináší různé zprávy,“ odpovídala mu Merita trpělivě. „Doneslo se ke mně třeba, že by se rád stal vůdcem smečky. Že na to má pokrevní právo.“

Koro si odfrkl, snad chtěl zlostně něco namítnout. Pokrevní právo a vůdcovství smečky byly jeho trnem v oku. Jeho sestra se však přerušit nenechala. „Rozpory o vůdcovství, dva vlci se stejnou touhou a údajným právem vládnout – co by mohlo být větší oslabením? Navíc se ke mně doneslo, že i mezi smečkou a hlídkou jsou nyní rozpory, začínají se dokonce napadat mezi sebou…“

Znovu se rozhostilo ticho, jak hnědý vlk přemítal, rozpolcený mezi vidinou příležitosti a nutností vložit část svých plánů na bedra smečkaře. Jak lákavá se zdála být představa chaosu, který by smečkou mohl zavládnout, jak nesmírně uspokojivé by bylo jednou provždy svrhnout Acerbisova potomka a znovu se zhostit území i smečky, které mu patřily! Na chvíli nemohl ani promluvit, jak moc se mu rozbušilo srdce při živé představě, jak rudému vlkovi trhá hrdlo. Přesto zůstával skeptický, chtěl znát všechny detaily, nehodlal se pouštět do ničeho, co by pramenilo jen z povídání větru, jakkoliv moc sestře a její magii věřil. „Plní teď úkol na deltu,“ zavrčel proto. „Je loajální Arwenovi.“

„A nebo je jen vychytralý. Chce prokázat věrnost, aby se mu dostal co nejblíže. Chce se dostat na co nejvyšší pozici, ze které už pak bude jednoduché vůdce svrhnout. Jeho matka prý byla stejná.“ Když Koro nadále mlčel, pokračovala. „Sílí každým dnem. Vrací se právě ze solných plání, je vyčerpaný a zničený žízní, ale jinak na sobě nemá ani škrábanec. Stačilo by ho jen jemně ponouknout, sám už je v myšlenkách tak na okraji. Jen ho jemně popostrčit pro naši věc a rozloží smečku zevnitř tak, jak jsme si dosud mohli jenom představovat.“

„Sílí,“ zasmál se Koro tiše a nebyl to příjemný zvuk. Běžnému vlkovi by se z něj ježila srst, pro Meritu to však byla rajská hudba. „Jak myslíš, sestřičko. Vím, že co se týče svádění vlků ze správných cest, jsi více než… užitečná.“

Merita napřímila hruď a znovu švihla ocasem v reakci na tu lichotku. Ani nepostřehla, že Koro mnohem víc oceňuje její přínos pro své účely než její kvality jako takové.

„Ale budu jen rád,“ vycenil hnědý vlk zuby v úsměvu, „když toho vlka ještě prověříš.“

Merita jeho úsměv napodobila a právě tady, pod noční oblohou, když seděli bok po boku a zadívali se na sebe s odhalenými tesáky, by si nikdo nemohl být jistější, že jsou sourozenci.

Bílá vlčice jen tiše vydechla a vzduch kolem se zavlnil. Jemný poryv větru vyrazil přímo kolem černobílého vlka s pavími pery a zdánlivě se ztratil ve stínech kdesi za ním. Alespoň se to zdálo, dokud se ze stínů nevynořily dvě jasně zelené oči, co do tmy zářily jako drahokamy.

Jméno zelenookého vlka nebylo důležité. Vlastně už na něm nebylo důležité téměř nic, jen to, že se před několika dny ztratil v Temném lese, kde měl tu smůlu, že narazil právě na Meritu. Úpěnlivě žadonil, vybavovala si Merita slastně. Vlček nebohý. Jak rád byl, když mu dala šanci si zachránit holý život, jak se mu ulevilo, navzdory tomu, že si ho k sobě zavázala přísahou, že sotva se ho dotkne její vítr, udělá cokoliv, co mu řekne.

Merita nyní pohlédla do těch zelených očí a pak téměř svůdně sjela pohledem ke spícímu pavímu vlkovi. Zabij, šeptal mezitím vítr k zelenookému.

Oba sourozenci potěšeně sledovali, jak se pod zelenými drahokamy zaleskly v noční tmě dvě řady tesáků.

Zelenooký se tiše blížil ke stále spícímu vlkovi a zdálo se, že ani nedojde k souboji. Musel být potěšen tím, jak jednoduchý úkol mu bílá vlčice zadala.

O to větší bylo překvapení snad všech přítomných, když se černobílý vlk probudil, těsně před tím, než se na něj zelenooký vrhl, a jediným prudkým pohybem mu vyrazil proti krku. Noční ticho proťal tlumený zvuk prokousnuté průdušnice a tiché chrčení, které utichlo téměř současně se zmizelou září v těch zelených očích.

Černobílý vlk prudce oddechoval nad tělem protivníka a mžoural vyčerpanýma očima do okolní tmy. Přes vlastní bušící srdce a žízeň, která ho stravovala už dlouhé dny, ne-li týdny, si ani nevšiml dvou vlků, co ho zaujatě pozorovali. Stejně tak si nevšiml téměř laškovného poryvu větru, co se mu opřel do pavích per, ne úplně nepovědomým způsobem. Jen zkontroloval malý váček, který měl připevněný k jedné z předních tlap a následně se pomalou, nejistou chůzí začal vzdalovat. Z jeho kroků sice nevyzařovala síla, ale o jeho odhodlání a o tom, že míří směrem k Pohoří sokolů, se nedalo pochybovat.

„Dobře,“ vydechl Koro, když se vlk vzdálil z doslechu a Merita se na něj spokojeně otočila. „Dobře, mohl by se nám hodit. Můžu se spolehnout, že se o toho vlka postaráš?“

„Ale bratře,“ protáhla bílá vlčice svůdně. „Cožpak existuje vlk, jehož srdce by dokázalo odolat mému volání?“

Koro její poznámku přešel téměř bez povšimnutí. „Především se postarej o to, aby opravdu posloužil našemu účelu. Pokud by se totiž postavil na Arwenovu stranu, budeme proti sobě mít dva pokrevní vůdce.“

„O to nemám strach,“ usmála se Merita. „Vlci, co po něčem touží, jsou ovladatelní až příliš snadno. I kdyby se snad k Arwenovi přidal, dříve nebo později bude chtít víc. My mu to můžeme nabídnout.“

Koro se znovu zazubil. „Můžeme každému ze smečky nabídnout to, co si po právu zaslouží.“

A pod nočními hvězdami se znovu ozval ten děsuplný zvuk, jak se hnědý vlk potichu smál.