Černobílý vlk opatrně našlapoval krajinou, kterou vnímal jako z téměř zapomenutého snu. Kdysi tu býval jeho domov, teď se však údolí Xikuratu stalo tichou, nepříliš vlídnou pustinou. Přitom se nedalo říct, že by bylo cokoliv fyzicky špatně – říčky tiše šuměly, voda v jezerech byla průzračně čistá, tráva zelená, mohutné stromy se ohýbaly ve větru a čas od času bylo dokonce možné zahlédnout pasoucí se zvěř. Přesto každý vlk, který na toto území vstoupil, již při prvním nádechu věděl, že nic není tak, jak by mělo být.

Noem si to uvědomoval více než většina ostatních. Přeci jen tady vyrostl, tohle údolí ho z velké části učinilo tím, kým byl. Útržkovitě si vybavoval hluk, jaký dělala smečka, která zde kdysi bývala, všechny pachy vlků, kterým to zde patřilo, kteří sem náleželi. Teď zde nebyl nikdo z nich.

Nejistě polkl a postupoval dál, tam kde býval vlčí tábor.

Xikurat by znovu mohl být takový, uvažoval. Znovu by se do něj mohla navrátit smečka. Smečka s ním jako vůdcem. Stačí jen, když se to teď zdaří. Jistě, Arwen byl alfa. Ale co by zmohl proti tomu, kdyby právě on, syn někdejší vůdkyně, co se navrátil pro své právo vládnout, zbavil území mstivého boha? Co by zmohl rudý vlk, potomek Acerbisův, proti vlkovi, co může měřit své síly se sílou bohů – ne! Se sílou nejmocnějšího a nejkrutějšího z bohů? Nic! Musel by poníženě uznat, že jako vůdce selhal a přenechat svůj post schopnějšímu.

A tak Noem, poháněn myšlenkou na svůj velký triumf, na to, jak s úsvitem v zádech přichází ke smečce v horách, aby k ní z výšky promluvil, jak osvobodil území, co jí právem náleží, jak se před ním samotný Arwen musí sklánět, doběhl až do tábora.

A právě tam do ticha zašeptal: „Kahallie.“

Chvíli se vůbec nic nedělo.

Pak se Noemovi zachvěla země pod nohama. A když vzhlédl k nebi, spatřil, že se pomalu barví rudě. Ale ne tím způsobem, jakým se barví obzor, když zapadá slunce. Byla to doslova barva krve, oblaka nabyla šarlatovou a téměř se zdálo, že se co nevidět spustí rudý déšť. Mezi mraky se vzápětí vynořilo něco, co by ani zdálky nemohlo být považováno za slunce, navzdory tomu, že onen objekt svítil na obloze. Hvězda zářila svou nezaměnitelně rudou barvou a černobílý vlk musel sklopit oči, nejen proto, aby ho neoslepila zář, ale i kvůli pocitu, který se mu usazoval v hrudi, čím více se do světla díval. Pocit nezměrného strachu, bázně před velikým bohem, mocnějším než cokoliv, s čím se mohl dosud setkat.

„Většinou neodpovídám na volání, co přichází z téhle strany hor,“ ozvalo se do ticha. Nedalo se říct, že by Kahallie mluvil hlasitě, přesto byl naprosto nepřeslechnutelný. Jeho hlas se rozléhal údolím navzdory své tichosti, zněl čistě, jasně a mrazilo z něj stejně tak, jako k sobě vlka vábil. „Ale co hory vlastně znamenají,“ protáhl bůh, a Noemovi bylo jasné, že z něj nemluví žádná přehnaná pýcha. Pro něj byly hory to, co pro vlky kamínky na cestě. Nejistě otevřel oči a zvedl ke Kahalliemu pohled. Překvapeně vydechl.

Hleděl na něj vlk, který byl mohutný. Rozhodně větší než ostatní vlci. Většinu jeho těla měla bílou barvu, přesto měl na srsti i občasný červený vzor, který jen zvýrazňoval jeho ostré rysy. Ocas a hřívu, pokud se tak výrazné srsti na zátylku dalo říkat, měl černé a husté.

Noem několikrát zamrkal, pak ale zavřel svoji napůl otevřenou tlamu a znovu pohled sklopil v jakémsi studu. Náhle si nebyl jistý, co Kahalliemu vlastně chce říct. Všechny jeho tužby a důvody se v porovnání s bohem zdály být patetické, malicherné. Připadal si před ním téměř nečistý ve své smrtelnosti, v tom, jak byl malý a nepodstatný.

Bůh Rudé hvězdy si ho prohlížel, zdálo se skoro, jako by mu viděl přímo do hlavy a přesně věděl, jak se cítí. Možná tomu tak opravdu bylo. „Ty mě nevoláš tak docela pro pomstu,“ promluvil totiž po chvíli.

„Ne,“ zašeptal Noem. „Přišel jsem za tebou s prosbou…“ začal poté, opatrně.

„S prosbou,“ zopakoval po něm Kahallie. Vyslovoval to neutrálně, přesto bylo Noemovi nad slunce jasné, že se mu vysmívá. „A jakápak prosba by to měla být?“

„Chtěl bych… Chtěl bych se stát vůdcem smečky tohoto údolí. Smečky Měsíčního svitu.“

Kahallie kolem něj začal kroužit, pomalu, zkoumavě. Černobílý vlk vynaložil veškerou sílu vůle, aby za ním neotáčel hlavu, jen se snažil pevně stát, svaly napjaté, cítil bohův pohled na každém kousku svojí srsti, na každém svalu. Jemně se zachvěl, když věděl, že se Kahallie dívá na paví pera mezi jeho lopatkami.

Bůh nicméně nepromluvil, dokud nedošel znovu před Noema. Posadil se a obtočil si tlapy dlouhým huňatým ocasem. „Ne, že bych se o tyhle věci nějak zvlášť zajímal. Ale smečka tohoto údolí už má svého vůdce.“

„Já vím,“ sklopil Noem uši. „Ale já…“

„Působivé,“ řekl bůh náhle.

Paví vlk zmateně zamrkal, zvedl k němu zrak.

Kahallie si ho znovu prohlížel, ale Noem nevydržel pohled jeho očí – připadalo mu, že mu vidí až na dno duše. Když bůh znovu promluvil, utvrdil se v tomto pocitu. „Vidím to všechno. To, jak rád by ses stal vůdcem, jak cítíš své pokrevní právo, jak moc by to pro tebe znamenalo.“ Zdálo se, že Kahallieho hlas spíše šumí mezi jeho tesáky, než že by byl reálným vlčím hlasem. „Cítím, jak zoufale doufáš, že vůdcovství je to, co v životě hledáš, co ti konečně pomůže dosáhnout toho, cos nikdy neměl –“

„Dost,“ zašeptal Noem, ale bůh se přerušit nenechal.

„ – Totiž pocitu, že pro někoho něco znamenáš.“ Přes Kahallieho tvář přelétl úšklebek. Možná to byla jen hra světel a stínů, možná si až příliš vychutnával, jak snadné bylo se dostat vlkovi pod kůži. „Přesto ale nechceš současnému vůdci ublížit. To je působivé.“

Noem cuknul hlavou, nevěděl, jak se k bohovým slovům postavit. „Arwen je dobrý vůdce, vím, že je,“ připustil. „Ale já, já mám přece taky nárok být vůdcem! Byl bych taky skvělý! Náleží mi to! Nechci ho zabít, chci jenom!“ povzdechl si, ztišil hlas, kterým předtím nevědomky křičel, „Chci jenom, aby si ostatní vybrali mě.“

„A jak jinak toho dosáhnout než jim vrátit jejich milované údolí,“ dokončil za něj Kahallie.

„Ano,“ pohlédl na něj černobílý vlk se směsicí strachu, prosby a odhodlání v očích. „Vím, že tvou specializací jsou pomsty, ale já bych si zkrátka jen přál, abychom se dohodli. Abys – třeba jen naoko – opustil Xikurat a já se mohl vrátit ke smečce jako hrdina. Jako vůdce.“

„Specializací,“ zopakoval bůh, znovu s tím zvláštním tónem, který byl neutrální a současně působil jako smích, na míle vzdálený od jakékoliv radosti. „Ano, tak by se to asi dalo říct. Ale věřím, že se můžeme nějak dohodnout,“ protáhl.

Noem možná až příliš dychtivě otevřel tlamu, pohlédl na druhého. Viděl, jak Kahalliemu jiskří v očích. „Ano?“

„Jistě,“ odpověděl bíločervený vlk sametovým hlasem. „Konec konců, vše záleží na úhlu pohledu. Většinou se nezajímám o vlky na téhle straně hor, ale ty teď ostatně přebýváš za horami. A většinou skutečně pomáhám pouze s pomstou, ale tohle je svým způsobem pomsta. Je to pomsta vůči tvé matce. Ach, nedívej se na mě tak, sám si přiznej, že tohle bereš jako možnost jí plivnout do tváře, ať už je mrtvá nebo ne. Marnotratný syn, co konečně něco dokáže. Budižkničemu, co se vrátí ke smečce a postaví se jí do čela jako přemožitel velkého boha. Cítím, jak po tom prahneš,“ naklonil Kahallie hlavu na stranu, probodával ho očima.

Černobílý vlk dýchal zrychleně, byl až překvapen, jak hladce se to odehrává. Stále však neprobrali to nejdůležitější. „Takže můžeme uzavřít dohodu?“

„Samozřejmě, že můžeme.“ Bůh znovu odhalil své ostré tesáky. „Pokud máš co nabídnout.“

To Noema vyvedlo z míry. „Nabídnout?“ zopakoval po něm a snažil se, aby to neznělo vyloženě zoufale. Co by on mohl nabídnout někomu všemocnému? „Nic nemám,“ povzdechl si.

„Ale ano,“ podíval se na něj Kahallie a přinutil Noema zvednout skloněnou hlavu. Doslova se zazubil. „Jsem si jistý, že mi máš co nabídnout.“

„Co?“

„Sebe,“ protáhl bůh s takovou samozřejmostí, až Noemovi význam jeho slov zprvu nedocházel.

„Já…“ vykoktal paví vlk a pomalým, nejistým pohybem začal od Kahallieho ustupovat – stejně se však nedokázal ubránit, aby mu hleděl přímo do očí.

„Jak jsem řekl,“ protáhl Kahallie a s každým Noemovým krokem dál sám udělal krok blíž, až se s vlkem nakonec téměř dotýkali čenichy. „Cítím, že je ve tvém jednání tužba po pomstě, cítím, jak po ní prahneš. Ale ten pocit, to zoufalství, s jakým ve svém životě stále hledáš někoho, pro koho budeš cokoliv znamenat, to je mnohem lákavější,“ objel si bůh tesáky jazykem. „Myslíš si, že prahneš po tom být vůdcem, po tom být hrdinou, ale je to mnohem, mnohem jednodušší.“

„Prosím,“ zašeptal černobílý vlk nesměle.

„Chceš být milován,“ dokončil Kahallie, jeho šepot absolutně nevnímaje, a tiše se zasmál. Ten zvuk byl ale mnohem blíž zvuku, se kterým tesáky přejíždějí po kosti, než reálnému smíchu. „Zoufale toužíš po troše lásky, které se ti nikdy nedostalo – ne od tvojí matky, ne od nikoho. Doufáš, že jako vůdce budeš zkrátka muset být milován pro všechno, co jsi.“

Noem se pokusil udělat fyzicky menším, ale to už mu Kahallie jemným, téměř nenuceným pohybem položil jednu z předních tlap na čelo a až příliš snadno ho přitlačil zemi. „Neboj se, drahý,“ zašeptal svůdně. „Já tě budu milovat, jako už nikdo po mně.“