Creepy (Angel)

 

 

 

 

Druh: 

vlk

Zařazení:

vyhnanec

Věk: 

2 roky

Náboženství: 

Má jakési vlastní náboženství, které očividně neexistuje ani ho nikdo jiný nevyznává, zřejmě o více bozích stavbou těla podobných vlku. Je velmi pravděpodobné, že tito bohové jsou jen v jeho hlavě. 

Povaha / Příběh / Ostatní důležité

Na začátek, Creepy je jen přezdívka. Jeho opravdové jméno zní Větev. Už chápete, proč ho nepoužívá?
Mnohem zajímavější než Větvův příběh je příběh jeho rodičů. Santai byla mladá vlčice, na pokraji dospělosti, když se oddělila od své rodiny a vydala se žít na vlasní pěst. Vždy byla zvědavější a drzejší povahy a tak nebylo divu, že když jí matka nabádala aby nechodila za Sokolí hory, jen co se ztratila za kopcem, okamžitě změnila směr k jihu. Tehdy se hranice nehlídaly tolik jako je tomu dnes, tak se do hor dostalala bez problému, dlouho je přecházela, jelikož hory jsou neočekávaně rozlehlé, až se konečně dostala na místo, odkud viděla na druhou stranu. Naskytl se jí pohled na holou šedivohnědou pláň táhnoucí se až k horizontu, pustou a vyprahnou, jako malé tečky viděla několik stromů, dokonce mrtvý les. A několik hýbajících se, vyhnaných vlků. S nadšením se rozběhla do Země vyhnanců. Ano, bylo to divné, být tak nadšená z holé pláně, avšak milá Santai vyrůstala v lesích a na lukách, zelených, plných hojnosti. Byla přejedená pohodlím a ta pustá země přímo volala, že se v ní dá zažít nějaké dobrodružství. Ne že by vlčice nějaké zažila. Netrvalo dlouho, než potkala prvního vlka, statného bílého obra, který žral mršinu jiného svého druhu. Vesele pozdravila, mile se usmívala a přála mu dobrou chuť. Ocasem šťastně mrskala ze strany na stranu, vlk byl ohromně zajímavý, ale nějak se netvářil nadšeně. Neuběhla ani minuta a obr se na ni vrhl s jasným úmyslem rozervat jí hrdlo. Santai nešťastně vykřikla, pokusila se uskočit a kdyby se neobjevil hrdina, pravděpodobně by to nepřežila. Jenže se objevil. Statný tmavě hnědý vlk, ačkoliv oproti bělákovi vypadal maličký jako štěně. Bylo to jak z nějakého romantického filmu převlečeného za akčňák. Vlk, později se představivší jako Mikael, zahnal velkého běláka, uklonil se dámě a políbil jí tlapu. Santai se zachichotala a láska byla na světě.
Mikael byl však trochu děvkař. Nějakou chvíli strávil se Santai, zahrnoval ji přízní, ale jen co si vzal její panenství, začal se otáčet za jinými. Vlčice, zrazená a zhrzená, utekla. Ne že by se Mikael staral. Vylezla do hor, žila tam nějakou chvíli, než zjistila, že přibírá, tloustne. Nelíbilo se jí to, zakládala si na své štíhlé vysportované postavě. Až jí nakonec došlo, že to asi nebude špek, to co se klube pod kůží. Panikařila, jako každá nezletilá osamělá dívka, co zjistí, že bude mít mláďata. Dlouho to zvládala, ale pak pár dní před porodem, se vrátila do Země vyhnanců a vyhledala Mikaela. Když se dozvěděl, že čekají štěňata, ani to s ním nehlo. Jen ledabyle švihl ocasem, řekl, že má rande a zmizel. Rozlícená San se vydala zpět, jenže to vzala lesem, zafoukal vítr a ulomila se větev, která spadla jí přímo na nohu. Uvězněná tam čekala, dokud se jí nenarodila mláďata. Byla čtyři, malé hnědavošedé uzlíčky. První pojmenovala Kalira po své matce, druhé Onis po svém otci. Třetímu dala jméno Mikael po jeho otci a jelikož čtvrté bylo také sameček, přišlo jí hloupé, říkat mu ženským jménem Santai. Tak mu dala jméno co jí první na mysl přišlo. Rozhlédla se, noha ji zabolela a ona se podívala na větev. A jméno bylo na světě. Nebylo to zrovna velké vlče a tak mu moc šancí nedávala, takže nic nevadilo, že má tak hloupé jméno. Jenže Větev postupně stárl, stejně tak ostatní, všichni žili se svou matkou pod větví, v které měla stále uvězněnou nohu. Moc vlků sem naštěstí nezavítalo a tak to bylo poměrně bezpečné. Až když byli starší, pomohli Santai dostat se ven, ale za tu dobu co jen ležela byla tak zesláblá a vyhublá, že sotva ušla pár kroků. Štěňata se učila shánět jídlo sama, brouky, supy a krkavce a mršiny. Větev byl malý a ostatní vlčata si z něj dělali legraci. Jednoho dne se objevil Mikael starší, chvíli si hrál se svými dětmi. To on byl ten, kdo Větva nazval Creepy a to v situaci, kdy se snažil užužlat své sestře ucho. Tomu se to zalíbilo a začal si tak říkat. Dál už je to nuda. Mikael se Santai nezůstal, ta jednoho dne zemřela hlady a vlčata se rozdělila. Větev v době puberty hodně vyrostl, vytáhl se a stal se z něj statný vysoký vlk stejně jako byl jeho otec. Po něm zdědil také tmavě hnědé oči, zatímo po matce měl bledě béžovou barvu srsti a zvědavou povahu. Ne že by byl tak ztřeštěný jako jeho matka, která vlastně po celý život nevyšla z puberty, to ne. Byl naopak vážný a zamlklý, možná proto, že kolem sebe moc vlků neměl. V Zemi vyhnanců těžko hledat přítele. Na jiná místa nechtěl, pláně byli to jediné, co kdy znal. 

Co se týče jeho povahy, je to vlastně docela obyčejný celkem milý vlk. Není žádný důvod, proč by měl být vyhnaný, ale hlídka si žádné záznamy o proviněných nevede a tak ho stejně nepustí na území smečky. Ne že by ho to nezajímalo, hrozně rád by se tam podíval. Zajímá ho, jak vypadají zblízka zelené stromy, jak roste tráva a květiny, o kterých slyšel matku vyprávět. Rád by se přátelil, jenže tohle místo opravdu není moc šancí najít někoho, kdo by byl ochoten vám věřit či se dělit o jídlo, kterého kolem ani moc není. Takže se všem vlkům raději vyhýbá pokud může, jen vzácně konfrontuje. Obvykle, když se mu zdá, že ten vlk by mohl být milý, či je v nesnázích a on by si jeho záchranou mohl získat trochu důvěry. Cítí se osamělý a chtěl by, moc by chtěl, aby si mohl s někým jen tak povídat, sdílet své myšlenky, protože v podstatě vyrůstal zcela sám. Jeho matka k němu vždy byla trochu skeptická, nevěřila, že může přežít nějak dlouho.

Jak už bylo řečeno, vyznává neexistující náboženství. Vymyslel si ho sám, tak nějak na truc, po tom co zjistil, že reální bohové očividně netouží po tom mu pomoci. Kupodivu mu to získalo pozornost bohů, o čemž si můžete přečíst níže.

Ovládá: 

Jednoho dne se setkal s bohy. Tedy, jedním bohem. Drustem. A jelikož je Drust rozmazlený parchant, kvůli tomu, že Větev nevyznává jejich náboženství, na něj svalil něco jako kletbu. Kdykoliv se poraní, svět jako by pro něj zrudl. Vše má červenou barvu, nebe, země, vlci, jako by to bylo vše utopené v krvi. Zároveň se jeho tělo zahřívá, v horkých dnech se může i uvařit zaživa. Jenže Drust nedomyslel, že se to dá použít i jako výhoda a to v noci, kdy je v zemi Vyhnanců velká zima. Větev se často večer schválně trošku poraní, aby se na noc zahřál a neumrzl. 

Momentální situace: 

Potuluje se po Zemi vyhnanců, žere mršiny a spokojeně používá jméno Creepy, aniž by věděl, co to znamená. 

Nejbližší Herní Akce: 
  • --- XXX ---
Coming soon:
  • Vzhledy
  • Neherní postavy (Ok... not so soon.)
Aktuální stav ve Xikuratu 
Po Thunderově návštěvě je podstatná část lesa u jezera zničená. Jinak ale zatím celé údolí prosperuje. Kdy se tato situace změní je však jen otázkou času. Telesphoros, Acantha i Reklan obdrželi zprávu o přicházejícím Kahalliem. Jak s ní naloží se však pravděpodobně dozvíme až ve chvíli, kdy místo měsíce vysvitne rudé slunce. 
Krom zpárvy o Kahalliem, si však stromy i zvířata šeptají i o příchodu někoho jiného. Právě toho, před kterým jeden z nejstarších členů hlídky Xikurat tolikrát varoval. Může to být ale pravda? Odpověď s jistoutou znají jen dvě stvoření. Budoucnost celého Xikuratu leží v tlapách tří bohů, dvoumesíčního vlčete a jedné vlčice. Jak se zachovají?
 
Více o momentální situaci (počasí atp.) ZDE.