Soutěž #29
SUMMER
Dívám se na nebe,
vidím jen tmu.
Jsem prostě bez sebe,
kolik zbývá mi dnů?
Na druhé straně planety,
jen jedno slovo v hlavě mi zní.
To jméno zarývá se mi do paměti,
o čem asi nyní sní?
Ona do prázdna zírá,
světlem osvícená
svou sílu nyní mi posílá,
její duše je víc než jen cenná...
I když já vidím jen temnotu,
ona světlo zná,
já cítím čistou samotu,
vím, že bude má.
Tak do stejného bodu oči své bodáme,
jednoho dne ty ruce si podáme.
Jedna věc navždy však spojuje nás:
ten měsíc, ta chvíle, ten rozdíl, ten čas.
MIRITAI
Až se splní zlá slova proroctví,
a vesmír s nekonečnem si podají ruce,
zařinčí staré řetězy otroctví,
a mě se na vždy zlomí srdce.
Jsi ztělesněním slunce, světla, dobra...
ale to je jen zdání.
Prskáš jed jak kobra,
nikde nemáš stání.
Já, ztělesnění měsíce a noci,
s úkolem, bojovat se světlem,
nemohu důvěřovat své moci,
když probodneš mě pohledem.
Snad, až rozpůlený měsíc vysvitne,
a my staneme v tváří vtvář,
pohřbený cit v toběprocitne,
tvé oči zaplavý vlídná zář.
Noční luny slabá zář,
mě podporuje v bezmoci,
všude vidím tvoji tvář,
mě vážně není pomoci.
ASSEKE
Dnešnej noci vládne nov
ja sa strácam v ríši snov
Vlny mora sa valia divoko
ostré skaly sa týčia vysoko
cítim, ako padam hlboko
dno je stále ďaleko
Stále padám a dopad nikde
zrazu stojím uprostred lúky
k temnému mesiacu naťahujem ruky
cítim ale, že mám byť inde
Vrana zrazu okolo mňa preletí
nadomnou sa zničoho búrka objaví
v ďalšom okamihu ma pohltí
svojími slzami ma zaplaví
Strácam sa stále viac a viac
som rozpoltený ako mesiac
osamotený teraz už vidiac
všetky chyby spravené nechtiac
Okolo mňa znejú hlasy vĺn
čakám, kým sa vráti spln.
KIBAN
Rozpůlený Měsíc tiše pluje krajinou,
jen to zkuste a hádejte čí oči na něm v noci spočinou.
Bude to klaďas?
Starý vůdce, Arwen
či Miri co utekla na dlouho do neznamo kam ven?
Ach jak ten bezpáteřník všem nadržuje!
Na všechny se stejně usmívá a svým světlem je též zotročuje!
Tu odhalí nedůvěru Blade,
jak kolem smečky tiše se krade.
Nikdo nemůže tušit,
na co se od ní můžeme těšit.
Naopak Assekeho uchylne choutky skryje,
snad nespadne mu na hlavu ledové království jeho,
lehce ohlodané.
Tu ze srpu koule rozpůlená!
Jak vlčí duše najde se v ní,
stejně tak čistě temná jak dobrem posednutá.
Zrcadlí snad z duší všech celek?
Nebo každého zvlášť jak ohořelý nedopalek?
A nyni přetekl a praskl ven,
Ach ten kulatý popelník jeden,
co jen nemělo a dostalo se ven?
A co dal o něm a o vlčím klanu?
Někdy podrží ti stopu při lovu.
Jindy skryje skrytou nástrahu
a už čumákem reješ v zemi ostatním pro ostrahu.
Je nevýpočitatelný,
je jiný, dobrý, zlý i úchylný.
Ale hlavně povýšený vysoko nad zemí i nad námi všemi.
Přesto všechno čpí nevýslovným tajemnem a krásou.
Každý z nás nejdřív zavrní,
při pohledu nad čím oči září
a němě žasnou.
Proč se však tolik rozpolcuje,
toť věčná všech otázka.
Snad odpoveď byla by stejná,
jako proč není všude jen láska.
Byla by nuda být stejný.
Toť záver je jasný.
Svět je hold pruda,
a já končím s touhle básní.